Melouchy ve světě symbolů

12. 2. 2013 / Marek Řezanka

Vítězstvím policejních odborů má být možnost "melouchů" pro policisty s tím, že melouch nesmí být ve střetu zájmů s jejich profesí. Už to samo o sobě je trochu hrou na Chytrou Horákyni. Přivydělávat si policisté nebudou moci v ochrankách, jako vyhazovači v barech, atp., nebudou moci podnikat. Příliš prostoru pro svou realizaci mít nejspíš nebudou.

"V posledních letech došlo k výraznému snížení jejich (policistů) služebního příjmu a mnozí z nich se dostávají do neřešitelné finanční situace, kdy např. nejsou schopni splácet úvěry, které si sjednali v době vyššího příjmu svých rodin," vzkázal šéf nezávislých policejních odborů, Milan Štěpánek, s tím, že taková situace je i rizikovým korupčním faktorem.

Povolit melouchy, nebo nepovolit?

Hlavní otázka by zde ale měla znít jinak: Není něco v nepořádku ve společnosti, kde si policista má hledat ještě další zaměstnání, aby svou profesí uživil nejen sebe, ale popřípadě i rodinu? Jak asi budou své povolání vykonávat policisté, kteří budou pracovat ještě někde jinde? Jak se to projeví na jejich akceschopnosti, nakolik to ovlivní jejich výkon? Budou-li mít rodinu, budou je jejich děti vůbec znát? Chceme jít cestou, kdy učit, chránit či léčit bude podmíněno možností prodávat či vyrábět? Nebo považujeme profese jako policista, učitel či lékař za nepotřebné?

Jak ale můžeme (a myslím nás všechny, bez rozdílu v sociální stratifikaci) žít ve společnosti, kde nebude bezpečno, kde bude absence vzdělaných lidí a zejména kriticky myslících lidí s humanitním vzděláním, kde nebude dostupná kvalitní lékařská péče a kde nebude téměř nikdo věřit ve spravedlivý soudní proces?

Budou nám snad stačit ke spokojenosti nálepky a symboly, jaké používá například Václav Klaus, který nazval Václava Havla "extrémním levičákem"? Spokojíme se s tím, že novodobými hrdiny jsou bratři Mašínové, že hlavním motivem upálení Jana Palacha byla nenávist ke všem komunistům (neboť komunisté jsou všichni stejní a socialismus s lidskou tváří je nesmysl) a že stávající systém je ten jediný možný a správný na věky věků, amen?

Můžeme si tisíckrát všimnout chyb a přešlapů V. Havla. A že je co jmenovat -- jeho nekritické schvalování vojenských úderů (pojem humanitární bombardování by měl sloužit v čítankách jako vzor oxymoronu), jeho nešťastnou roli při rozpadu Československa, jeho černobílé vidění světa, kdy Západ má vždy pravdu a kdy nic socialistického nemůže být demokratické.

Na druhou stranu nelze zapomínat na jeho vizi občanské společnosti, akcent na ochranu životního prostředí, jeho podporu kultuře. V tomto ohledu nešlo o pravicového politika. Pro V. Klause sehraje V. Havel roli symbolu, proti němuž možná začne shromažďovat své věrné.

Udělá z něho "falešného a prázdného pravdoláskaře", vymezí se vůči němu, použije ho jako symbol "shnilé Unie", jako symbol "těch, kterým nestačí k politickému životu řádné volby", jako symbol "antivlastence" a "elitáře".

Je otázkou, v jaký svět Václav Havel vlastně věřil, a jakého světa se toužil dožít. Stejnou otázkou potom je, jakého světa se chtěl dožít Jan Palach. Jedno je ovšem jisté. V době, kdy se stal Jan Palach živou pochodní, nevěděl, co bude žít a rozvíjet se. Zato cítil přesně, co umřelo. Umřely vize Pražského jara -- byly brutálně vražděny - a to s mnohými lidmi muselo výrazně otřást -- s některými na celý život.

Lidé jako Václav Klaus nás budou přesvědčovat, že nic jako demokratický socialismus existovat nemůže. Že moderní putinovské Rusko je naším vzorem, nikoli hrozbou. Že hrozbou bylo toliko Rusko komunistické a totalitní -- a to že již je dávno minulostí.

A zatímco se ve světě symbolů rozhořčujeme nad znamínky plus a minus, společnost se nám proměňuje zcela nenápadně, o to dynamičtěji. Neměli bychom to přehlížet. Už proto, že tu žijeme.