Měli jsme pocit, že invazi v roce 1968 způsobili extremisti

14. 2. 2013 / Miloš Kaláb

Reakce na článek Jana Čulíka "Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?"

V době Pražského jara i léta jsem byl v Kanadě. S jinými stážisty jsme se scházeli na plážích - bylo léto - a diskutovali jsme o rozhlasových novinkách z vlasti. Byli jsme vývojem v Československu nadšeni, občané získali svobodu projevu, svobodu shromažďovací i svobodu cestování do zahraničí - bylo to skvělé a my jsme chtěli dokonce přispět na Dubčekův Zlaty fond republiky. Byli jsme hrdí, že republika ukáže cestu jiným národům, že je totiž možné skloubit sociální péči s osobní svobodou. ALE děsily nás nové a sílící požadavky, které jsme považovali za provokativní. Požadavky, aby ČSSR vystoupila z Varšavské smlouvy a připojila se k NATO. "To nemůže skončit dobře", znělo mezi námi.

Mluvilo se i o tom, že kdo chce dosáhnout najednou všeho, nakonec nedosáhne ničeho. Chápali jsme rozdělení světa na dva nepřátelské bloky, viděli jsme strategickou (a tedy rizikovou) polohu Československa na rozhraní obou bloků a absolutní nemožnost, že by se Sovětský svaz vzdal Československa.

Subjektivní přání a objektivní realita stály v příkrém protikladu. Už jsem někde četl otázku, jak by to vypadalo, kdyby byla situace naruby a třeba Dánsko chtělo opustit NATO ve prospěch Varšavské smlouvy. Dostalo by požehnání demokratických USA, ať si jde, kam jeho občané touží, protože mají naprostou svobodu rozhodování a konání?

K invazi došlo 4 dny před naším předpokládaným odletem z Kanady. Invaze nečekaně prudce zalomcovala životem mnoha lidí včetně našeho - zůstali jsme v Kanadě. Jestliže jsem měl na někoho zlost, nebyli to ruští vojáci, ale nezodpovědní extremisté. Nejenže nedosáhli toho, co požadovali, ale ztratili i to, co jiní získali.

Pražské extrémní požadavky mohly mít různé pozadí a já je nehodlám analyzovat. Dosud žiji, paměť mi funguje a jsem tedy jedním z řídnoucího počtu opravdu starých pamětníků.

V té době a už potom nikdy jsem nežil v republice. Ostatně jsem nikdy nežil v Praze, nýbrž v Bratislavě a v Olomouci. Méně drastické vzpomínky jsem uveřejnil česky na ZDE, třeba se v nich dočtete něco jinak zajímavého. První tři díly jste mi uveřejnil v Britských listech.

S pozdravem

Miloš Kaláb

PS: Při pohledu na jiné post-socialistické země si nejsem jistý, že by byl polistopadový vývoj v republice humánnější, kdyby vůbec nebylo Pražského jara. Docela cynicky dodám, že ty 4 dny rozhodly o tom, že mám zde i ve svých 84 letech pocit užitečnosti.

0
Vytisknout
4135

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2013