Levičáci se rozčilují, že politika je boj, místo aby ho čestně, inteligentně a odvážně vedli

13. 2. 2013 / Radek Mikula

Pan Vlado Jakab, kterému tímto děkuji za zájem o můj hanopis , podlehl emotivnímu způsobu čtení textů s odlišnými názory. To mu zabránilo najít v mém článku podstatné body a naopak v něm nalezl, co jsem nenapsal. Jak vyplývá z titulku, nejde mi na rozdíl od toho, co se domnívá, primárně o obhajobu jihočeských studentských protestů. Chci hájit politiku jako takovou s jejími nejen předvolebními, ale i povolebními boji. Nepomohlo mi ani to, že jsem pro ilustraci použil odkaz na skutečně nátlakové kampaně rakouské antifašistické levice, stejně jako jugoslávské antikomunistické pravice.

Dalším nedorozuměním je, když se oponent domnívá, že řeším nízkou volební účast v Jihočeském kraji. Ve skutečnosti jsem však psal o tom, že 80% jihočeských voličů, kteří se voleb zúčastnili, nedalo svůj hlas KSČM a je tedy pochopitelné, když část z nich nesouhlasí s jejím zastoupením v krajské radě, zvlášť když vítězná ČSSD mohla sestavit jinou koalici, a to i bez účasti zástupců vládních stran. Nebylo by za této situace spíš divné, kdyby k žádným protestům nedošlo? Anebo je historická zkušenost s komunistickou mocí natolik bezproblémová, že jakékoli obavy z jejího návratu musíme mít za iracionální exces?

Pokud pak pan Jakab přidává, že nárůst popularity levice spočívá spíš v aroganci současné pravicové politiky, než v kvalitách té levicové, tak to určitě není nic, o čem bychom se mohli přít. Kdybych místo s ním polemizoval s někým z protestujících studentů, první moje otázka by směřovala k tomu, zda si toto uvědomuje. Takže když jsem, jak si všímá, hájil protesty jako oprávněné, vůbec nic to neříká o mém stanovisku k jejich politickému obsahu. Souvisejícím a velmi zajímavým tématem by bylo jejich hodnocení z hlediska praktických dopadů na veřejné mínění, kterými snadno může být mobilizace komunistických voličů v příštích volbách, kdy nejspíš masově půjdou bránit památku padlé mučednice, což jistě není efekt, který si antikomunistická mládež přála vyvolat.

Lítost ve mně vyvolává, že jsem v jeho odpovědi nenašel ani náznak reflexe mé kritiky zpochybňování věrohodnosti postojů jihočeských studentů. To považuji za příznak nízké politické kultury, kdy jsou paušálně zlehčovány osobnostní charakteristiky soupeřů místo jejich argumentů. Mýlil se Pavel Táborský, když ve svém článku napsal

(...) lze předpokládat, že si nikdo netroufne mladé lidi upozorňovat na paradoxní základ jejich protestu, neboť máme všichni na paměti "nezapomenutelné" vystoupení jistého Štěpána, které umožnilo vznik hesla Nejsme malé děti.

Domníval se, že když pražský tajemník KSČ svého času označil protestující pražské studenty za patnáctileté děti, tak tím natrvalo zdiskreditoval tento druh argumentace. Dnes však pan Jakab píše o živých štítech (s)vedených profesorským sborem. I můj oblíbený komentátor Martin Hekrdla do své úvahy Boj o Palacha vměstnal zmínku o ideově manipulovaných studentech. Takže nejen základ studentských protestů, ale i věkové zařazení jejich účastníků je terčem dehonestujících zmínek. Těmito projevy despektu si levice jistě získá hromadnou podporu mladého pokolení! Uvědomte si děcka, jak jste mladá a nezralá na to, abychom vás mohli brát vážně!

Reakce pana Jakaba je nadepsána otázkou "Prečo Baborová?". Dál jí přímo nerozvíjí, zkusme se přesto zamyslet, proč se jmenovaná stala objektem nevole. Jsem přesvědčen, že na prvním místě je prostě strach z komunistů. Často zaslepený a podobně paušalizující jako opovrhování starších ročníků mladšími. Ovšem strach, který není z historické perspektivy nepochopitelný, zvlášť u věkových skupin, které vždy preferují svobodu před dalšími, byť i podobně důležitými hodnotami. Takže zde je původ stigmatu Vítězslavy Baborové.

Když vezmeme do úvahy její osobnost samu o sobě, vidíme nejprve kvalitní profesionálku. Lze samozřejmě namítnout, že oceňovaná učitelská práce nemusí být automaticky předpokladem k řízení krajského školství, ale dobrý učitel je obvykle zárukou osobnostních vlastností, které dávají šanci na zvládnutí i takových řídících funkcí. Trochu mě na druhou stranu zarazil vkus paní učitelky, jak ho představila v internetovém rozhovoru Jsem pedagog, který vedl žáky i ke kultuře, říká Baborová:

Oblíbená hudba: 60., 70. léta, Karel Gott

Oblíbení spisovatelé: František Kožík, Jaroslav Seifert, Karel Klostermann, Jaroslav Hašek

Oblíbený herec: Radek Brzobohatý

Oblíbený malíř: Alfons Mucha

Na příslušnici generace, která rozjížděla punk rockovou rebelii mi připadá poněkud konzervativní, aby se dokázala naladit na vnímavost mladých lidí. To ale samozřejmě nemůže být diskvalifikující pro výkon funkce krajské radní. Daleko víc však zaráží její postrezignační prohlášení Důvodem mého odchodu je fašizoidní nátlak , ve kterém říká:

Nikdy jsem se necítila tak nesvobodně jako v poslední době. Útoky, které byly a jsou vedeny v neférové a osobní rovině ohrožovaly nejen mě, ale i mou rodinu. Bylo mi líto, že i někteří politici, ředitelé škol, úředníci,... podporovali nátlakové akce. Slova "chcípni, chcípnete, smrt, 2 molotovy nejlépe v noci, výzva k třídnímu boji,..." mi navozovala neprožité období třicátých let minulého století.

Chce se zeptat, co takhle léta padesátá? Rozhovor dcery Milady Horákové s matkou několik hodin před její popravou - ten nenavozuje výzva k třídnímu boji? Ano, i to je pro paní Baborovou neprožité období a možná také období, o kterém nechce nic vědět, když se jí nevybavilo. Období, které na druhou stranu zažila, a to v dospělém věku, známe jako éru normalizace. V něm se opoziční aktivisté jako Petr Uhl nebo Ivan Jirous vraceli ke svým rodinám z vězení a vlastní děti si je nedůvěřivě prohlížely jako cizí pány. Dlouhé řady neméně kvalitních pedagogů jako paní Baborová nemohly z politických důvodů na práci ve školství ani pomyslet. A ona sama? Cítila se svobodněji než v poslední době... Jak se tento pocit svobody odrážel v jejích politických postojích a práci s dětmi ukazuje komentář k Petici proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM :

...její fanatizmus stranou si pamatuji dodnes, učila matematiku, fyziku, občanskou výchovu. Určitě patřila mezi nejlepší učitele na Dukelské ve Strakonicích. Ale na matematickou úlohu z roku 1987 nezapomenu. Americký imperialistický stroj vyletěl z letecké základny v NSR 08 00 x kilometrů od hranic ČSSR rychlostí (už nevim), sovětský MIG startuje v čase atd. Kdy a kde sestřelí americký stroj...

Autentičnost tohoto svědectví se asi nepodaří potvrdit. Možná by se paní učitelka sama mohla vyjádřit k takto zhovadile formulované úloze, resp. jejímu autorství. Byl to pro ní způsob, jakým si užívala svobodu, kterou dnes postrádá? Věřte mi to, nebo ne, měl jsem na základní škole velmi přísnou učitelku matematiky, vědělo se o ní, že jí na jejích žácích záleží a že je... kovaná komunistka. Pohraničními leteckými souboji nás ale neoblažovala. Dost možná je to celé nesmysl, který si někdo na paní Baborovou vymyslel, i když mi do toho nezapadá, proč by o ní zároveň psal jako o jedné ze svých nejlepších učitelek.

Tak či tak zůstává otázka, jak bývalá radní vnímala politické represe spojené s režimem KSČ. Jestliže jí snad připadaly bezvýznamné, jak se obávám, protože jsem nikde nenalezl, že by se k nim veřejně vyjádřila, pak vzhledem k sebelítosti, kterou nad sebou nyní projevuje, musejí vznikat pochyby o její způsobilosti k angažmá v demokratické politice.

Třeba ale i tehdy cítila odpor proti nátlaku, kterým byli postiženi občané s protirežimními postoji, jen jí chyběla odvaha či odolnost, aby se jich zastala. To by potom korespondovalo s jejími dnešními zdravotními problémy. Já na tomto místě souhlasím s panem Jakabem, že právo studentů protestovat proti jejímu jmenování neznamená, že jejich požadavku muselo být vyhověno a že neměla nejprve dostat příležitost ukázat, jak bude svou funkci vykonávat. Jenže ona jí dostala a pak jí sama odmítla, kvůli tlaku naprosto neporovnatelnému s tím, který na tuto zemi doléhal v období, kdy se podle svých vlastních slov cítila více svobodná.

Asi je to klišé, ale mládež nesnáší pokrytectví. Levice se k ní těžko může přiblížit, dokud se ho nezbaví. Pak teprve svitne naděje, že se mladá generace postaví i proti politice, kterou představuje současná vláda. Nezdá se, že bychom se toho mohli dočkat v dohledné době. Budeme tedy číst další a další výlevy na adresu "zmanipulovaných studentů", které je budou jen odvracet od neideologizovaného pohledu na svět.

0
Vytisknout
5035

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2013