Rudý kat

14. 2. 2013 / Antonín Líman

To je jedna z katastrofálních, osudových chyb Václava Havla, který se prostě s minulostí vypořádat nedokázal a zaštítil se bezzubým sloganem "Nejsme jako oni." V roce 1949 sice došlo k pokusu o vykonání spravedlnosti ze strany českých důstojníků, kteří před Vašovým řáděním uprchli do ciziny, a k druhému po jeho omilostnění v roce 2002, ale ani jeden z nich se nezdařil.

Sleduji polemiku o komunistické straně, zda měla či neměla být zrušena, zda je dnes demokratickou ústavní stranou a zda jako taková má plné právo na existenci. Množství jejích voličů by se zdálo tento její nárok zaručovat.

Mezi těmi voliči jsou i mladí lidé a já se celkem nedivím, že mladí občané narození po roce, řekněme 1975--1980, si při nejlepší vůli nedovedou představit, co to komunismus po únoru 1948 byl. Stejně jako si lidé na západě prostě nedokázali představit, co se dělo v Osvětimi, Mauthausenu a jinde. Američané tomu uvěřili teprve tehdy, když jejich tanky vjely do bran koncentráků a američtí Gis viděli vychrtlé ubožáky, spalovací pece a hromady mrtvol.

Mluví se o justičních zločinech, jako byla vražda dr. Milady Horákové, generála Heliodora Píky a jiných. Tyto vraždy jsou bezesporu potupné, a člověk dodnes pociťuje hluboký stud za ty statisíce podpisů a peticí, které jejich smrt požadovaly. Jediným zločinem válečného hrdiny Píky bylo, že za války nahlédl v Moskvě pod nečistou pokličku odporného policejního režimu, Horákové pak, že se odmítala poddat potupnému diktátu komunistické strany.

Co mě ale dodnes zaráží, a o čem se dost nemluví, je neobyčejná špinavost a nízkost tohoto režimu. V lidské historii se vždycky vraždilo, to není nic neobvyklého. Neobvyklá ale je propracovaná dokonalost ponižování, tupení a lámaní lidských charakterů. Už Karel Čapek si ve slavném eseji Proč nejsem komunistou z roku 1924 všiml zvláštní nenávistnosti komunistů: ""Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus." Tato nedůvěra a nenávist se pak v plné míře projevily po únorovém převzetí moci, kdy začli být na smrt posíláni nejen skuteční či domnělí odpůrci režimu, ale špičkoví lidé z vlastních řad jako Rudolf Slánský, Vlado Clementis a jiní. Václav Černý uvádí ve svých Pamětech, že z původních sto třiceti devíti členů sovětského ústředního výboru -- lidí, se kterými se osobně znal a někteří z nich byli jeho "přátelé" -- jich Stalin povraždil sto deset -- podle současných výzkumů zřejmě devadesát osm --, ale i tak číslo skutečně děsivé. Je tedy jasné, kam se čeští komunisté jezdili učit a čí metody napodobovali. Vaš byl ostatně sovětským agentem po celý život, už za války vydal NKVD stovky českých občanů, narozených v Sovětském svazu. Jako agent této organizace a OBZ posílal do Gulagu české lidi i po roce 1945, když se vrátil do Československa.

Vašovým nadřízeným byla jiná apokalyptická stvůra, šéf obranného zpravodajství hlavního štábu (OBZ), generál Bedřich Reicin. Kraloval pověstnému hradčanskému domečku, kde byli mučeni čeští důstojníci, mezi mnoha jinými i zasloužilí generálové Karel Kutlvašr (velitel pražského povstání), Karel Janoušek (maršál RAF a velitel našich letců v Anglii), Karel Bartík (příslušník slavné Moravcovy rozvědky, tzv. jedenáctky), plukovník Emil Strankmuller (jeden z řídicích důstojníků největšího agenta druhé světové války, A54). Jak přesně komentuje Václav Černý v Pamětech "kat už stojí před soudem a přijímá svou odplatu, a přitom dál a dál se dlouze a bez odvolání odvíjí klubko procesů, které připravil, obstaral, navrhl." Když už Reicinova a Vašova zvěrstva začala děsit i samotné objednavatele jejich zločinů, museli být smeteni. Mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může odejít. Zadavatel, rodná strana, zůstává čistá. Reicin a některé z jeho "vražedných příšer" (VČ) dostali oprátku, Vaš sice za vlastizradu a rozkaz k zastřelení Belgičana Emila DeBackera vyfasoval doživotí, ale vyvázl s mírnými pěti lety. V roce 1956 jej rehabilitovali, poté pracoval jako asistent na Karlově univerzitě a novinář.

Co na těchto Reicinech a konečně i jejich zločinných zadavatelích Slánských, Gottwaldech, Čepičcích, Noscích a Kopeckých slušného člověka až chorobně fascinuje, je jejich lidská bezvýznamnost, jejich nicota a průměrnost.

Když jsem v padesátých letech tlumočil zahraničním umělcům na zájezdech do Prahy, dostal jsem se občas i na recepci na Ministerstvo kultury a setkal se s Václavem Kopeckým. Dodnes se pamatuji na pocit, který jsem z něho měl: prázdný tlučhuba, falešný pozér, nebezpečný jako jedovatý had. Všichni byli prázdní, falešní, smrtelně nebezpeční. Svou lidskou bezvýznamnost si zcela jistě uvědomovali, jistá zákeřná inteligence jim nechyběla, a duchovní velikost jejich odpůrců je musela děsit ve snách. Lidi jako Horákovou či Píku mohli hanět, ponižovat a mučit, a posléze je poslat na smrt, ale právě tím, že je poslali na smrt, jim zajistili čestné místo v panteónu nesmrtelných, kam už na ně ve své lidské ubohosti dosáhnout nikdy nemohli.

Čemu tyto zrůdy tak oddaně sloužily? V prvé řadě sami sobě, v druhé řadě rodné straně. Už sama o sobě je tato apelace odpuzující a kuriozní: která strana, strana ve jménu čeho? Rodná strana -- "přídavné jméno rodný se nejčastěji spojuje s podstatnými jmény: bratr, sestra, chalupa, domek, dům, ves, město, hrouda, hnízdo, hory, kraj, jazyk, řeč, jméno.... Vidíme, že jsou to podstatná jména, která označují něco základního pro lidskou existenci - nejbližší příbuzné, místo kde jsme se narodili." (Věra Schmiedtová, Radio Praha).

Na rozdíl od těchto vřelých lidských pojmů je slovo strana abstraktní konstrukt, který ti, kteří se jí upsali, povýšili bezmála na nedotknutelnou, posvátnou veličinu. Strana je věčná, nemůže se mýlit, ví všechno, je tedy, stručně řečeno, pozemským ekvivalentem božství. Jinými slovy, pravověrní komunisté byli věřící, příslušníci celosvětové církve, kterou nazývali "strana". Jako služebníci církve, přesně jako inkvizitoři před nimi, nepodléhali světské spravedlnosti.

O tom svědčí i postupy během Slánského aféry, kdy obžalovaní jsou přesvědčování, že musí doznat svou neexistující vinu, aby "posloužili straně." Kněžstvo chybuje a hřeší, božstvo musí zůstat bez poskvrny.

Překvapující, až zrcadlové paralely existují i mezi známými inkvizičními procesy, (například ve Velkých Losinách na konci 18. století) a procesy Slánského atd. V obou případech nešlo vůbec o skutečnou vinu obžalovaných, ale o doznání a sebeobvinění z odporných zločinů.

Hlavní inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu jakoby z oka vypadl Karlu Vašovi. I on zemřel ve vysokém věku jako zámožný a úctyhodný muž.

Lidé se stále častěji ptají, co nás přivedlo do toho strašného mravního úpadku dnešních dnů. Dám vám jednu z možných odpovědí, i když nedokonalou a neúplnou. Za posledních sedmdesát pět let se pustilo příliš často žilou výkvětu našeho národa: nejdřív Němci, pak komunisté. Lidé jako Josef Mašín, Václav Morávek, Josef Balabán, Josef Čapek, Vladimír Vančura, Karel Poláček, Milena Jesenská se nerodí každý den, rodí se nejvýš jednou za celé století. Stejně tak Vladimír Krajina, Ferdinand Peroutka, Alois Liška (kteří museli do exilu, svým způsobem duchovní smrti), Heliodor Píka, Milada Horáková a přemnoho jiných. A co stovky našich chlapců, kteří se pokryli slávou u Tobruku, v bitvě o Anglii a jinde a pak za odměnu museli strávit léta v potupných kriminálech? Takové krveprolití a duchovní ztrátu si nemůže dovolit žádný národ, a tím méně malý národ. Dovolili jsme bezectné a přízemní chátře, aby se mstila na lidech neskonale cennějších než ona, a to se v delším běhu dějin ani nevyplácí ani neomlouvá. Pokud si současná mladší generace tyto souvislosti jasně neuvědomí a nevyvodí z nich patřičné důsledky pro svůj život, pak jsme jako mravný a kultivovaný národ ztraceni.