Je rozumné bojovat proti útlaku bez strategie?

14. 2. 2013

Reakce na článek Jana Čulíka "Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?"

Jan Rovenský: Dost jste mě vyděsil. Vy si fakt myslíte, že lidé, kteří nemají dobrý a realistický strategický plán, nemají nárok bojovat za svá práva? Co byste vzkázal lidem ve Varšavském ghettu, jehož povstání samozřejmě nemělo naději na úspěch? Nebo mému dědovi, který svým vstupem do RAF ohrozil svojí rodinu v protektorátu? Co Kateřině Horowitzové?

Ne, lidé mají právo se brát za svoje práva, je to právo vůbec nejzákladnější. Je dobře, když k tomu mají funkční a realistickou strategii, ale pokud neuspějí a jejich utlačitelé na základě toho utáhnou šrouby, je podle mého skromného, leč hlubokého přesvědčení perverzní obviňovat z takto zesíleného útlaku ty, kteří se snažili osvobodit. Odpovědní jsou bezvýhradně utlačitelé - stejně, jako si ženy nemohou za své znásilnění. Jestli jste nicméně svůj text zamýšlel jako provokaci k vyvolání diskuse, máte bod - aspoň u mne jste cíl zasáhl.

Jan Čulík:

Potíž je, že lidé v Československu v šedesátých letech nebyli ani ve Varšavském ghettu ani netrpěli nacistickou okupací. Pražským jarem, ať bylo jakkoliv opojné, svou situaci radikálně zhoršili. Raději bych Pražské jaro nezažil a žil si v sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu tak svobodně jako třeba Maďaři.

Jan Rovenský Samozřejmě jsem uvedl krajní příklady (argumentum reductione ad absurdum je docela spolehlivá metoda výkladu i argumentace), ale ten princip přece platí obecně: je perverzní svalovat vinu za selhání Pražského jara na jeho účastníky a ne na ty, kteří ho zadusili.

Leč sestupme o úroveň níž: posledních 20 let se v práci každou chvíli setkávám s tragikomickými příklady lidí, kteří se (individuálně či kolektivně) ve snaze domoci se nějaké na Západě samozřejmě věci (jako jsou třeba informace o činnosti jejich volených zástupců a státních úředníků) stanou předmětem šikanování ze strany místních úřadů.

Jen málokdo z nich má přitom na začátku znalosti a schopnosti kvalifikovaným a zkušeným byrokratům účinně čelit (dost často se to nepodaří ani s naší pomocí, kterou si dovoluji považovat za profesionální, plánovanou a strategickou). Co byste radil jim? Když nemají na to vyhrát, nevystrkovat hlavu (a nebo si následky pak přičíst výhradně sobě)? Sorry, ale mě tenhle přístup přijde jako úplný extrakt normalizačního myšlení (ne, tím opravdu NEMYSLÍM, že vaše myšlení obecně je produktem normalizace - právě naopak, jinak bych vám to asi ani nepsal).

V rovině benthamovské, utilitaristické morálky máte možná pravdu. Jenže jednání lidí prostě nelze posuzovat pouze podle jeho důsledků. Nebo myslíte, že ano?

Jan Čulík: Já samozřejmě neargumentuju, že se nemělo dělat nic. Podívejte se, usilovně se snažím, aby nám tady v Glasgow nezrušili naše středoevropské centrum, protože si myslím, že má jedinečnou kulturní úlohu. Jenže musím to dělat na základě nějaké strategie. Budu-li jednat nepromyšleně, jako blb, urychlím naši likvidaci. Rozumíte?

Oni jednali nepromyšleně a zbytečně zatáhli národ na dvacet let do průšvihu. Dalo se to zcela jistě udělat jinak.

Skutečně si myslím, že jenom "chtít svobodu" neopravňuje jakékoliv jednání, protože člověk má mít odpovědnost, mimo jiné i za lidi kolem sebe.

Kdyby existoval jediný náznak, že Pražské jaro 1968 bylo důsledkem nějaké strategie, bylo by to omluvitelné. Jenže neexistuje.

Myslím si, že to je problém mnoha lidí dodneška. Nelze jen něco chtít. Slepě či spontánně jednat, aniž předem zhodnotím, jak to udělat, aby bylo moje úsilí neslo plody, je jenom neodpovědné.

Co je nám platné, že vystoupíme na jeviště a hlasem tragédů vyhlásíme, že odpovědni za tragédii jsou utlačitelé - když víte moc dobře, že morálka nikoho na světě nezajímá a že jedné, co se počítá, jsou výsledky.

0
Vytisknout
4227

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2013