Paní Brdečkové

15. 2. 2013 / Věra Říhová

Dnes tady tu generaci máme a z hrůzou zjišťujeme, že je úplně stejná jako jsme byli my, naši rodiče a prarodiče ve svém mládí. Je jiná v tom, že má jiné životní podmínky, jiné technické zázemí, poslouchá jinou hudbu a obdivuje jiné vzory. Je jiná v tom, že jí v jejím projevu nikdo nebrání. Ale vnitřně svobodná ?

Mohu budit dojem, že ve svém věku 55 let jsem proti mladé generaci zaujatá. Nejsem. Vidím kolem sebe mladé, slušné a pracovité dívky i chlapce, ale jenom tam, kde je rodina ke slušnosti a pracovitosti cílevědomě vedla. Vidím kolem sebe mládež věřící současné propagandě a nevěřící všemu, o čem se v televizi nemluví a v novinách nepíše, mládež věřící ve svobodnou soutěž a sílu svobodného trhu. Vidím kolem sebe mladou vlčí smečku, dravou, cynickou, nemilosrdnou, snadno zmanipulovatelnou absolutně ke všemu.

Ale přesně taková mládež jsme byli my v 80. letech. Přesně taková mládež budovala socialismus, přesně taková mládež pomohla Hitlerovi vykonávat jeho cíle, přesně taková mládež bourala Rakousko-Uhersko.

Mládí vpřed ! Jak snadné je zmanipulovat nezkušené mládí. Jak snadné je umlčet rozum, zakrýt oči umělou krásou, přehlušit nářky hlasitou hudbou a utlumit bolest návykovými látkami. Jak trpké je dívat se na důsledky vlastní mladistvé nerozvážnosti. Jak těžké je hledání chyb, které jsme v minulosti učinili. Chápu to, také jsem byla mladá a uvěřila jsem, že zkušenosti rodičů a prarodičů patří na smetiště dějin, protože vývoj lidstva se nedá zastavit. Nikdo nám neřekl, že se dějiny opakují a vědomosti starších se nám budou hodit.

Naši rodiče nechápali, jak mohla generace před nimi dopustit zvěrstva, která se udála za války, naše generace nechápala, jak mohli rodiče dopustit zvěrstva páchaná při budování socialismu, naše děti nechápou, jak jsme mohli my dopustit rozkradení celé republiky, o kterou se ale sami vůbec nestarají, protože jsou opojení svobodným rozletem globalizace.

Já jsem nyní uprostřed své životní cesty, mládí mám za sebou a stáří ještě na dveře neklepe. Ano, my jsme ta generace zodpovědná za současný stav naší země, my jsme to tady takhle zbudovali, někteří s nadšením až euforií, jiní s kritikou, ale s chápavostí právě této potřebnosti a hlavně bez odporu. Ano, my jsme ta generace, která se nechala zblbnout krátkodobým utažením opasků pro budoucí blaho své i svých dětí. Ano, my jsme ta generace, která nechala rozkrást celou zemi ve víře, že někdo kompetentní, statečný a zodpovědný musí zemědělství i průmysl převzít do svých soukromých rukou, protože kolektivismus není schopen řízení. Ano, my jsme ta generace, která uvěřila v možnost svobodného života. Ano, my jsme ta generace, která znovu a znovu uvěřila propagandě, že svět našich babiček a dědů musí zmizet ze světa.

A nyní sklízíme plody své práce a hlavně své víry. Díváme se na to, jak naše děti s nadšením či bez nadšení budují společnost zbavenou starých a nemocných lidí a to i za cenu své vlastní předčasné smrti, jak se chlubí svým vítězstvím síly nad slabšími a bezbrannými. Jak věří v právo silnějšího likvidovat přebytečné a nepotřebné, včetně svých spoluobčanů, jak likvidovat všechny překážky na cestě za lepšími zítřky, samozřejmě svými lepšími na úkor těch, kteří mají jinou svobodnou představu o fungování světa. Díváme se na to, jak se s novou generací zase všechno znovu opakuje. Opravdu jsme právě na tohle čekali ?

Já si myslím, že je na čase, abychom se generačně spojili a našli konečně společnou řeč a začali své zítřky budovat ruku v ruce a ku prospěchu všech generací.

Myslím si, že je nejvyšší čas začít spolu hovořit, přestože mluvíme každý jiným jazykem, třebaže rodným českým, přestože mluvíme jeden o voze a druhý o koze, protože obojí je náhodou bílé a na obojím se dá jezdit, přestože jeden poslouchá hip hop a druhý heavy metal. Jde to, sama s mladými lidmi často mluvím, někdy s úspěchem jindy bez něho.

Máme společného nepřítele - vlčí smečky všeho věku. Máme společný zájem na přežití napříč všemi generacemi. Máme společné problémy. Najděme společnou řeč, dokud je čas. Abychom se zase nemuseli všichni divit, v čem to žijeme, abychom se za pár let nemuseli stydět sami za sebe a vymlouvat se, že jsme zase o ničem nevěděli a nemohli tudíž nic dělat. Že to ti nahoře, někde na nebesích, ve Vídni či Kremlu, v Mezinárodním měnovém fondu nebo někde v úplně jiném pekle. Spojme sílu mládí se zkušeností stáří, abychom stále dokola nemuseli objevovat objevené, neboť víc hlav víc ví.