O té naší gerontokracii

11. 5. 2013 / Karel Dolejší

O sovětském generálním tajemníku Brežněvovi se ke konci jeho úřadování vyprávěla následující anekdota: "Víte, proč je na pultíku vždycky pět mikrofonů? Jeden snímá zvuk a zbylými Brežněvovi přivádějí kyslík." Nutno přitom podotknout, že Brežněv na tom sice byl po zdravotní stránce dosti špatně, nikdy však na oficiálních akcích rutinně neusínal, jak to dnes předvádí český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Geriatři vědí, že u některých stárnoucích pacientů postupně eroduje smysl pro sebekritiku a vlastní důstojnost; že však alespoň někdo v okolí, kdo to s ním skutečně myslí dobře, nepřesvědčí Schwarzenberga, aby konečně odešel do důchodu a měl pokoj od neustálých posměšků, je na pováženou.

Ruský prezident Boris Jelcin zase navzdory dobře známému alkoholismu kombinovanému s celkovou tělesnou zchátralostí a úpadkem duševních schopností nikdy "nebyl opilý"; ať doma či v zahraničí vyváděl co vyváděl, vždy se nalezlo nějaké oficiální vysvětlení, v němž nefigurovala ani kapka špiritusu. Navenek se jeho moc zdála nezpochybnitelná, pod povrchem však - stejně jako za Brežněva, jenže ještě v daleko větším měřítku - probíhaly lobbistické a "podnikatelské" rejdy a faktická privatizace státu ve prospěch "kamarádů". Moc totiž v rukou gerontických samovládců spočívá vždy jen nominálně, ve skutečnosti nakonec za nitky tahají jiní, bez nichž by samotný "držitel moci" pomalu ani netrefil na WC.

Nakonec byl Jelcin panicky podezírající a nemilosrdně likvidující všechny možné i nemožné potenciální konkurenty velice rád, že mohl zdevastovanou ruskou demokracii sám s čekisty vyměnit za příslib beztrestnosti a nechat je, ať si ji předělají na "model Surkov". Hlavní připomínkou působení exprezidenta v dějinách Ruska tak zůstane zdiskreditování demokracie, vodka Boris Jelzin a fakt, že v roce 1999 zcela zklamal srbské spojence, čímž vyvolal vlnu nacionalistického resentimentu a protizápadní paranoie, která v Rusku žije až dosud.

Také Češi v roce 1999 zažili notnou kocovinu z prozápadního kursu, když je vláda Miloše Zemana krátce po vstupu do NATO fakticky zavedla do války proti zbytkové Jugoslávii - a mnohé z nich to přimělo k odmítnutí této zahraničněpolitické orientace, jakož i Zemana samotného. Dnes sedí tentýž Zeman na Hradě a jeho vystoupení při odemykání Korunní komory Chrámu Sv. Víta navečer 9. května mělo paradoxně nepopiratelné jelcinovské kvality. Podle prezidentské kanceláře to nijak nesouviselo s předchozí oslavou na ruském velvyslanectví - vrávorání a ztráta orientace byly údajně způsobeny virózou. Posledně to prý byl palec. Tož uvidíme, co přijde na řadu příště.

Gerontokrati nebývají vybíráni do svých funkcí lidem proto, že by byli skutečně oblíbeni. Ještě dříve, než lid vůbec dostane možnost se pro ně veřejně vyslovit při volební ceremonii, je "zvolí" osoby v zákulisí, jež hodlají profitovat z nahromaděné moci a vlivu, kterými gerontokrat sám už nedokáže vládnout. V Rusku to bývají zpravidla stranické a bezpečnostní struktury. V České republice to jsou porevoluční struktury "podnikatelské", kdo nesebekritické starce využívá pro vlastní cíle. Protiklad gerontokracie a kleptokracie, s nímž někteří autoři operují, je tak často jen záležitostí výběrového zaměření pozornosti na ten či onen prvek mocenského uspořádání. Ve skutečnosti spolu obojí může velmi dobře vycházet: Gerontokrati mají své pocty a údajnou vážnost postavení, kdežto v jejich stínu se vesele a neomezeně krade.

0
Vytisknout
8595

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2013