Hegerovo opatrné převlékání z kůže vlka v kůži beránčí

13. 5. 2013 / Jiří Baťa

Ta tam je až agresivní rétorika ministra zdravotnictví Hegera. Ještě nedávno ve svých vystoupeních a vyjádřeních tvrdě a bezohledně prosazoval téze programu TOP09, potažmo programu koaliční vlády, neoblomně hájil opatření, přijaté jako nutné a neodkladné a to vše navzdory tomu, že většina toho všeho bylo jak opozicí, tak veřejností odmítáno, v lepším případě s tím nesouhlasili. V rozhovoru pro sobotní PRÁVO však pojednou jakoby zjihl, své názory vyjadřoval opatrně až umírněně a stejně tak se vyjadřoval k současnému či budoucímu stavu zdravotnictví v ČR. Přesto všechno si lze položit nejednu otázku co, jak a proč pan ministr a vláda za v rezortu zdravotnictví učinili a učinit hodlají.

Pan ministr konstatuje, že "je všem jasné, že zdravotnictví je v napětí". Už ovšem neříká, proč k tomuto napětí došlo, když objektivně řečeno bylo zdravotnictví do r. 1989, s ohledem na dobu a zvlášť skutečnost, že to v té době, ač řízeno komunisty (!) bylo v pořádku, ba dokonce na velmi slušné mezinárodní úrovni. Je samozřejmé, že během dalších let došlo nebo docházelo k jistým pokrokům, které zdravotnictví po stránce technologického vybavení (nikoliv personálního) výrazně zkvalitnilo, nicméně zdravotnický systém, jakkoliv byl funkční, mohl být postupně jen systematicky vylepšován, ne totálně zbourán jen proto, aby se otevřely možnosti soukromým firmám na zdravotnictví víc jak nestoudně (neřku-li trestuhodně) vydělávat.

Vláda, jak říká ministr, mu uložila zvýšit spoluúčast pacientů a zavedení poplatků za pobyt v nemocnici (nejprve 60, posléze 100 korun na den). V této souvislosti připomíná, že zavedení poplatků je u Ústavního soudu a tak si prý "netroufáme" (vláda, TOP09, resp. Kalousek) nic dalšího dělat. Zřejmě toho ještě mají dost k tomu, aby pacientům zase nějak sáhli do peněženek, ale ÚS jim momentálně stojí v cestě.

Ovšem pozor, nejsou poplatky jako poplatky, protože poplatků za amalgámové plomby u zubaře se to netýká. Jejich hrazení prý do zdravotního rozpočtu přinese 1,5 miliardy korun.

Za pozornost stojí názor pana ministra, že: "Ti, kdo se o své zuby starají, mají kazivost nízkou a plomby nepotřebují".

Tomu se říká "odborný názor" lékaře, jehož specialitou je radiologie. Pan Heger tím neguje medicínskou, potažmo stomatologickou skutečnost, že existují jisté dědičné faktory, které při sebelepší péči o zuby jejich kazivosti nezabrání. Nutno dodat, že procento takto postižených je relativně velmi vysoké. Jenže když jde o peníze, hodí se jakýkoliv argument, byť třeba postavený na hlavu, nebo zcela postrádající logiku. Pozitivní na tom však přece jenom je a sice, že z těchto poplatků jsou vyjmuty děti a osoby starší 65 let. Aspoň něco, že?

Na otázku, zda chystá ještě nějaké další úpravy zdravotních poplatků, pan ministr jedním dechem odpovídá: "Ne. Je to věc, která vždy budí veliké vášně a diskuse". Ale hned vzápětí podotýká, že "Není však pochyb o tom, že poplatky do budoucna ještě v některých sférách stoupnou!" To jaksi pro jistotu, kdyby (nedej bože, aby k tomu došlo) měl zůstat nadále v křesle ministra zdravotnictví i po volbách!

To budoucno ovšem není pro pana ministra tak daleko, neboť, jak poznamenává, vláda se musí vrátit k diskusi o poplatku pro vstup ke specialistovi bez doporučení praktického lékaře.

Jeho zdůvodnění pro placení poplatků je sice "jako že" opodstatněné, nicméně si nelze položit otázku, proč chodit k praktickému lékaři, když pacient má zájem o vyšetření či léčbu u specialisty, aniž by za to musel platit. Spíše vzniká dojem, že obejít praktického lékaře znamená "nepřispět" 30 korunami za jeho návštěvu, kde mu jinak za poplatek napíše doporučení a odešle ke specialistovi.

Přichází řeč na, podle ministra, "pozitivní" přístup. Prý připravuje (ministerstvo) zmocnění pojišťoven dělat plány pro chronicky nemocné. Do nich by mohli vstupovat (pacienti) dobrovolně a pokud by plán dodrželi celý rok nebo určené období, od pojišťoven by dostali určitou bonifikaci. Podle pana ministra prý tyto bonifikace přinášejí větší pořádek do zdravotního systému.

Ani zde si nelze nepoložit otázku, kdože ten stávající nepořádek (normálně se tomu říká bordel) ve zdravotnickém systému nadělal?

Nyní cestou bonifikací by se měla činit náprava toho, co způsobili reformátorští ministři, vláda a jejich podržtašky ve sněmovně. Otázkou také je, jak dalece se tato "bonifikace" vyplatí samotným pacientům, neboť podle pana ministra by museli chodit v pravidelných intervalech (s poplatkem za návštěvu lékaře) a kdyby snad nebyl pacient pořádný a zodpovědný a nějakou tu návštěvu nevykonal, o možnost získání bonusu tak snadno přijde.

No, má to pan ministr celkem dobře vymyšlené -- vlk se nažere a koza chcípne. Také není bez zajímavosti se pozeptat (a neplatí to jenom k popisovaným věcem), kolik mají pojišťovny ve svém středu odborně medicínsky vzdělaných a (praxí) zkušených lidí, kteří v celém spektru medicínské problematiky nejen v tomto, ale v mnoha jiných případech rozhodují o zdravotním stavu pacientů a způsobu jejich léčení.

Protože se dozvídáme, že pojišťovny ne vždy fundovaně rozhodují o tom, zda budou hradit ty či jiné zákroky, léky a léčebné metody, aniž by evidentně znali stav a potřeby pacienta. Pokud jej znají (zda-li) pak je otázka, jak se k těmto informacím dostali? Nebo v těchto případech neplatí lékařské tajemství a utajování osobních a jiných dat, které plyne ze zákona? Notabene do tolika pojišťoven?

Lázně. Kdysi samozřejmost a významnými procedurami, které vracely (nebo zlepšovaly) zdraví tisícům potřebných (dříve pracujících). Dnes je to otázka byznysu a pro mnohé potřebné jen nesplněný sen, neboť zkrácený identifikační seznam nemocí, s nimiž se jezdí do lázní, značně ztížil pobyt pacientů v lázních. A nejen ztěžuje, ale také znemožňuje lázně a léčebné kúry vůbec absolvovat. Snižování počtu lázeňských klientů se i díky zmíněné identifikaci v současné době projevil útlumem pobytu v lázních téměř o padesát procent.

Pan ministr to sice konstatuje ne příliš radostně, nicméně vyjadřuje naději na zlepšení tím, že prý vyzvali praktické lékaře, aby psali lázně pacientům, kteří to potřebují. Zde má na mysli jak lázně křížkové, tedy předepsané lékařem a plně hrazené pojišťovnou, ale i lázně tzv. příspěvkové, na které si pacient připlácí vlastní peníze.

Nakolik ovšem praktičtí lékaři budou na tuto výzvu reagovat (v závislosti na jistých "neoficiálních" vazbách k některým farmaceutickým firmám), je otázka. Nemluvě o tom, že praktický lékař je jedna věc a pojišťovny věc druhá. Protože víme, že pojišťovny zrovna neoplývají finančními přebytky (spíše naopak), asi nebude daleko fakt, že se v takové výzvě budou nějak mimořádně angažovat. Jak jinak, zase na to doplatí pacient či klient.

Jenže to zdaleka není jediný problém lázeňství. Protože se lázeňství, jak výše uvedeno, realizuje víceméně na bázi komerce a byznysu, zdaleka ne všechny lázně jsou schopny bez státní podpory fungovat. Proto dochází k rušení a uzavírání lázeňských komplexů, což pan ministr zdůvodňuje velmi lapidárně: "Lázeňských lůžek je u nás přebytek. Jde o soukromý sektor, lázně si konkurují a o pacienty soutěží. Opravdu nemůžeme úhrady na pojišťovnu rozšiřovat jen proto, abychom soukromé subjekty podpořili".

Jinými slovy je to obava, zmíněná výše, lékaři sice mohou být vyzváni, mohou dokonce lázně předepisovat, ale pokud to nebude pojišťovna ochotna (schopna) zaplatit, pacient se zlou pochodí.

K tomu stačí ještě také připomenout slova pana ministra, že: "Velký rozkvět lázeňství, hrazeného ze zdravotního pojištění čekat ale nelze!" A je vymalováno. Na jedné straně pan ministr vyzývá lékaře, aby neotáleli s odesíláním pacientů do lázní, na druhé straně vzhledem k finančním možnostem pojišťoven není reálné, aby řada nemajetných, ale potřebných pacientů léčebné kůry v lázních absolvovala.

Učiníme-li si nějaký závěr z ministrova vyjádření k otázkám zdravotnictví, asi nebude příliš optimistický. Stav našeho zdravotnictví, které bylo s ohledem na poměrně velmi slušnou úroveň před listopadem 1989 nezodpovědně systémově dehonestováno, vytunelováno a korupčně z financí vyčerpáno, se bude jen těžce zvedat a zlepšovat ve prospěch pacientů.

Smutné na tom je, že se nikdo nehlásí (zcela logicky) k příčinám a důvodům tohoto stavu, přenáší se veškerá snaha o nápravu a pozdvižení úrovně zdravotnictví formou vládních "zcestných" reforem, opatření a různých finančně náročných operací na bedra občanů.

Nejhorší na tom však je, že v tomto případě jde o zdravotnictví, ale stejné problémy má i sociální oblast, školství, kultura, zemědělství, průmysl resp. o celý komplex všeho, co by mělo zajišťovat existenci a prosperitu státu.

Stejně jako u zdravotnictví i v těchto dalších oblastech jsou ambice shodné, ne-li ještě horší.

Ti, co to způsobili, jsou zatím tzv. "v klídku", možná odejdou s napakovanými účty a milionovými majetky, možná se budou někdy za své činy zodpovídat. Možná!

Co je ale jisté je, že postižení, tedy občané, tu zůstávají a zůstanou ještě na dlouho, aby svým úsilím a svými prostředky napravili to, co skupina zprofanovaných politiků, zlodějů, kmotrů, tunelářů, korupčníků a prospěchářů na českém státě trestuhodně napáchala.

Díky těmto vyhlídkám té lékařské péče a lázní budou občané potřebovat stále více. Poslední otázka pak je, zda a kdy se ta situace a stav vůbec podaří napravit.

0
Vytisknout
4568

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2013