Dezorientovaný národ sobě

17. 11. 2013 / Lubomír Brožek

čas čtení 7 minut

To, co považoval za normální život, byl ve skutečnosti obyčejný maniodepresivní syndrom.

Jacob van Blom

Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv.

Karel Havlíček Borovský

17. listopadu měla svátek Mahulena. Někde se slavilo. Někde se mlčelo. Někde se zpívalo. Někde se spílalo. Někde se kladly věnce. Obyčejní lidé obvykle věnce nekladou. Kladou otázky. Reálné otázky. Většinou však virtuálním adresátům. Neboť žijeme převážně ve virtuálním světě, v němž hledáme azyl.

Navštěvujeme se na internetu, diskutujeme spolu prostřednictvím sociálních sítí, vytváříme virtuální komunity, v nichž vášnivě řešíme problémy reálného života, který se nám reálně stále více a více vzdaluje. Zprávy o odcizeném světě k nám přicházejí mediálně přežvýkané, nechutné a těžko stravitelné i pro ty nejodolnější žaludky. Často nám z nich bývá všelijak. Ale zdatně je polykáme, cpeme se jimi a necháváme přecpávat a hltáme je do zblbnutí. Nedávno v centru hlavního města zemřel bezdomovec. Umíral několik dní. Míjely ho tisíce lidí. Jeden si ho natočil na video a zveřejnil. Ve virtuálním světě se umírající člověk konečně dočkal pozornosti. V syrové realitě nepomohl nikdo. Možná šel kolem kněz. Možná lékař... Zastavili se policisté. Nikoho to doopravdy nezajímalo.

Blázni mají jiné starosti. Pořád se něco děje. S korunou. Počasím. Cenami. Restitučními tunely. Světem, který se vymkl z kloubů a šílí. Není divu, že to slabším povahám leze na mozek a berou virtuální klacky, virtuální vidle, jimiž virtuálně hrozí těm venku, kteří zatím obsadili reálná křesla v tom vezdejším blázinci, jemuž se někdy familiárně říká též bordel. Což je původně místo, kde se daří prostitutkám. Avšak bordel, o němž je řeč, nemá s klasickým veřejným domem mnoho společného. Je to prostě normální blázinec, na jehož počátku jsou svobodné, demokratické volby.

Všechny začínají stejně -- veřejný prostor zaplaví billboardy politických formací jako potopa. Na tumpachové voliče z nich lačně hledí profesionální lovci duší, item hosté televizních a jiných debat, v nichž se trumfují, kdo slíbí více a udělá z toho druhého většího osla. Prázdnota sloganů je neuvěřitelná. Slíbit lze cokoliv. Nejlépe všechno všem.

Po maniakálním období přichází deprese. Občas to vypadá, jako by život nebyl nic jiného než normální maniodepresivní syndrom. V roce 2011 zveřejnil mezinárodní vědecký tým statistiku, podle níž osmatřicet procent Evropanů trpí nějakou psychózou. Nejčastější je úzkost (14%), následuje nespavost a deprese (7%) a pak další poruchy... Aktuální statistiku neznám, ale vše nasvědčuje tomu, že počet psychotiků utěšeně stoupá. A depresivní fáze se prodlužuje. Vytěsňuje empatii, solidaritu, autentickou lidskost. Umožňuje minout umírajícího bez zájmu a lhostejně. Půjde-li to tak dál, bude normální, vyrovnaný, soudný občan (nepostrádající empatii) takovou raritou, že ho budou ukazovat studentům medicíny, jako jistého paralytika - v dobách, kdy byla syfilis na ústupu. Za to, že se blázni nemnoží geometrickou řadou, lze poděkovat především právě internetu, který se v tomhle punktu stává jakýmsi hromosvodem, ventilem přetlaku. Bez virtuálního ventilu by exploze hrozila rozmetat již tak značně fórové zdi blázince a šílenci by vtrhli do reálna jako tsunami. U monitorů svých počítačů připomínají spíše jistý druh davu, o němž píše například Elias Canetti ve svém eseji Masa a moc, a sice dav věřících v chrámu. Není to ono davové monstrum v ulicích a na náměstích, instinktivně reagující na jednoduchá hesla a podněty. Nebezpečné, neboť až příliš snadno ovladatelné. Je to dav osamělých. Každý je sám se svou nadějí i zklamáním, se svou mánií i depresí, se svým hněvem i rezignací, ale především se svými otázkami.

Často jsou to otázky téměř dětské, neboť děti mají schopnost ptát se na to nejzákladnější velmi jednoduše. Otázky začínající obyčejným Proč: musí politici slibovat, co nesplní, ani nemíní splnit. Proč jen co dostali důvěru voličů, se začnou starat pouze sami o sebe. Veřejný majetek mizí jako sníh zjara, zdravotnictvím tečou peníze jako cedníkem a lidé (při ústavně deklarované bezplatné zdravotní péči) mnohdy nemají ani na zubaře, nemluvě o péči o slabé, děti, staré a nemocné.

Proč? Ptá se osamělý dav u svých komputerů a zlostně buší do klávesnic. Problém je, že rozumné odpovědi se nedočká. Nikdo se s ním pořádně nebaví. Může mluvit o tom i onom, ale nemůže mluvit do ničeho. Je totiž po volbách a v blázinci nastal cirkus. Není nouze o eskamotéry, krotitele nadějí, drezéry ovcí a... možná přijde i kouzelník.

Množství šašků je přímo neuvěřitelné. Snaživí paňácové si vybírají oběti určené k zesměšnění. Mnohým bláznům to přijde veselé, jiné to přivádí k zuřivosti. Není věru lehké v takovém prostředí, v takové společnosti udržet všech pět pohromadě, neřku-li uniknout do normálu. Ale rozhodně není od věci, alespoň se o to pokusit. Ne bušením nadávek do klávesnice a hrožením virtuální pěstičkou.

Možná je nejvyšší čas resuscitovat obyčejnou slušnost. Neboť (řečeno s Karlem Havlíčkem Borovským): "Není moudré, není muže důstojné, ba ani není opravdivě prospěšné upouštěti v dobách nepříznivých od části svého přesvědčení, což ovšem nazývají mnozí chytráci přizpůsobiti se, podrobiti se okolnostem. Takové podrobení se okolnostem arci může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.

Kdo jednou svobodu a právo člověčenstva postavil na svou korouhev co heslo, kdo se dal do boje proti všeliké libovolnosti, proti všelikému utiskování, ten nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo, a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv."

0
Vytisknout
16567

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2013