Degenerace české "levice" 1968-2013

23. 12. 2013 / Karel Dolejší

Reformním komunistům z roku 1968 lze vytýkat mnohé, byť v zásadě je většina chyb vedlejším produktem základní iluze "československé cesty k socialismu", jež v letech 1945-1968 mnoha lidem zakrývala skutečnou povahu tehdejšího společenského systému. Československo bylo sovětskou gubernií, továrnou na zbraně a budoucím bojištěm III. světové války, což si věrchuška KSČ naprosto odmítala připustit - až do osudného 21. srpna.

Nicméně onen amorfní projekt "socialismu s lidskou tváří", který by nebýt invaze nepochybně musel skončit gulášovým komunismem, se alespoň jednoznačně vymezoval proti zločinům stalinismu. Nikdy je nebagatelizoval a nezalhával.

"Progresívní" obhajoba utlačitelských režimů s "levicovým" nátěrem, včetně plíživé rehabilitace stalinismu, zůstala vyhrazena teprve pro období po roce 1989.

Architekt sovětské perestrojky, historik a člen politbyra Alexander Jakovlev byl autorem řady knih o období stalinského teroru. V roce 2002 vyšla jedna z nich v anglickém překladu pod titulem A Century of Violence in Soviet Russia (New Haven, Conn.: Yale University Press). Zde se Jakovlev zabýval počty obětí stalinismu v letech 1928-1953 a hovoří v této souvislosti o "democidě". Zaměřil se pouze na deset hlavních epizod stalinského teroru a stanovil počet jejich obětí souhrnně na 60 milionů osob. To znamená, že jen zde zkoumané události přinesly národům někdejšího SSSR trojnásobek obětí, než kolik si podle oficiálních údajů režimu vyžádala vyhlazovací válka nacistického Německa proti téže zemi.

Kolektivizace a hladomor 1933-1934. 7-10 milionů obětí. To zahrnuje dva až tři miliony mrtvých rolníků během kolektivizace, smrt přibližně půl milionu kazašských kočovníků a přibližně pět milionů Ukrajinců zemřelých během velkého hladomoru vyvolaného kolektivizací zemědělství.

Ježovština. Během Chruščovovy éry informovala KGB ústřední výbor strany, že jen v letech 1937-1938 došlo k 1,5 milionu zatčení a 650 000 tisícům oficiálních poprav. Téměř jistě se jedná o neúplné údaje. Podle zjištění organizace Memorial jen v samotném Leningradu došlo v tomto období k více než 40 000 poprav a v Butově nedaleko Moskvy bylo za pouhých 14 měsíců provedeno nejméně 20 000 poprav. Kromě toho byla řada lidí popravena nejen mimosoudně, ale i bez výslechu, a tyto údaje zde nejsou zahrnuty. V provinčních věznicích byla řada lidí ubita během výslechů. A v letech 1953-1956 měla KGB všechny důvody předložit stranickému vedení co nejnižší odhady počtu obětí své předchůdkyně.

Přičlenění západního Běloruska a západní Ukrajiny podle paktu Molotov-Ribbentrop. Z obyvatelstva bývalého polského území zemřelo v letech 1939-1940 750 000 - 1 000 000 osob. Šlo o lidi na místě zastřelené, popravené v rámci politických procesů a zemřelé v lágrech na Sibiři.

Katyň. Polské údaje z roku 1992 hovoří o popravě 25 000 polských vojáků a úředníků Berijovými gorilami. Rozkaz podepsal Stalin osobně a další členové politbyra.

Přičlenění Pobaltí. Pobaltské státy pod obnovenou sovětskou vládou v letech 1944-1950 přišly o 5% obyvatelstva, z toho 200 000 osob bylo zastřeleno nebo deportováno.

Popravy vojáků během Velké vlastenecké války. Byly nařízeny popravy přibližně 140 000 sovětských vojáků. V samotném Stalingradu bylo mezi srpnem 1942 a únorem 1943 zastřeleno 13 500 vojáků. V žádné západní armádě nedošlo k popravám stovek či více vojáků.

Deportace 1943-1945. NKVD a NKGB během války deportovaly 1,5 - 2 miliony sovětských občanů. Čečenci a Krymští Tataři ve svých záznamech uvádí, že 20-30% deportovaných zemřelo během prvního roku. To znamená 300 000 - 500 000 obětí.

Oběti GULAGu, 1930-1953. Přímé oběti čítají přes 2,7 milionu osob. Avšak řada propuštěných byla ve skutečnosti na smrt nemocná a odcházela na "svobodu" zemřít. (Totéž platí o systému stalinských lágrů v Československu, zejména proslulém jáchymovském komplexu. Nelze tedy izolovaně operovat seznamy popravených z politických procesů z 50. let, neboť způsoby likvidace nepohodlných byly mnohem "pestřejší".)

Hladomor v letech 1946-1948. V těsně poválečném období zemřelo kvůli hladomoru na 2 miliony sovětských občanů. Přibližně polovina obyvatel tehdy trpěla podvýživou. Jen v roce 1946 režim zatkl 53 369 zemědělců za krádež potravin. Většinou šlo o matky, které se snažily získat potravu pro své děti. Zhruba tři čtvrtiny zatčených skončily v lágrech.

Politické procesy v posledních letech stalinismu. Zhruba 350 000 válečných zajatců repatriovaných z Německa bylo odsouzeno k trestu smrti nebo 25 letům vězení. Na Ukrajině a v Pobaltí probíhalo "preventivní" zatýkání vesničanů až do roku 1953. Mezi lety 1947-1953 bylo uvězněno 350 000 intelektuálů a důstojníků na základě politických obvinění. Poslední masová poprava židovských intelektuálů a továrních dělníků proběhla koncem roku 1952.

Tyto údaje docela určitě nejsou kompletní. Nezahrnují například oběti partyzánské války na Ukrajině a v Pobaltí v letech 1945-1953 nebo občanské války na Kavkaze během kolektivizace. Chybí také osoby popravené bez obvinění a soudů na základě přímého rozkazu Stalina a jeho spolupracovníků na silových postech.

Slovanské země bývalého SSSR a Pobaltí během stalinské periody utrpěly vážnou demografickou katastrofu, z níž se budou ještě dlouho vzpamatovávat.

Západní "levicoví" autoři ochotní se proti vlastním válečným štváčům z neznalosti nekriticky zastávat třeba polpotovského režimu v Kambodži nebo "levicové" Sýrie napadají takové historické zdroje, jako je Černá kniha komunismu. Ta hovoří o celkem 100 milionech obětí sociálního experimentu zahájeného legendární cestou Vladimira Uljanova ve vagóně s německým zlatem do Ruska. Komunista Jakovlev zjistil nejméně 60 milionů obětí v samotném SSSR. V Kambodži to bylo nejméně 2 miliony mrtvých. Je skutečně tak nereálné počty obětí čínské kolektivizace, "kulturní revoluce" a dalších represí v ostatních stalinských státech stanovit na 38 milionů?

Generace osmašedesátého roku chtěla proti stalinismu stavět "socialismus s lidskou tváří", kdežto dnešní "levice" při zmínkách o zločinech stalinismu vrtí hlavou a namítá, že by se mělo spíše hovořit o zločinech kapitalismu. Osmašedesátníky ještě zajímala kvalita alternativy ke kapitalismu, chtěli, aby byla skutečně humánnější a demokratičtější. V dnešní době se lze však často setkat se lpěním na "alternativě" za každou cenu, včetně zatloukání, překrucování, účelových lží, odvádění pozornosti od temných stránek minulých či současných "alternativ kapitalismu", s řečmi o "demokracii" v souvislosti se systémy daleko autoritativnějšími, než jaké dnes fungují na Západě - jen když se nějaká "alternativa" vůbec rýsuje, jedno jak zločinná, zkorumpovaná, hnusná a mizerná.

"Lidé se svých iluzí strašně neradi vzdávají, a když jsou k tomu donuceni, tak si rychle budují další. A nenechají se vydechnout a nenechají se rozhlédnout po tom světě takovém, jaký je", uvedl vrchní zemský a pražský rabín Karol Sidon v rozhovoru pro předvánoční Salon Práva.

Vyprávěnky o tom, jaký prý byl stalinismus a "reálný socialismus" selanka, ve které si všichni včetně postižených lebedili a zástupy zabitých, umučených, uštvaných k smrti, zbídačených a další statisíce Čechoslováků s všelijak zničenými a pokroucenými životy prý představují jen jakýsi nevýznamný detail, jsou součástí lehkověrného pokusu o vybudování nové epochální české politické iluze - v okamžiku, kdy barvotiskový obrázek volnotržního ráje, na který většina Čechů počátkem 90. let radostně skočila jako myš na špek, definitivně vybledl a není za něj v ideologickém frcu bezprostředně k mání žádná levná náhražka.

0
Vytisknout
5162

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2013