Involuce kritického intelektuála, aneb Proč se nelze hlásit k "nové" autoritářské levici

6. 1. 2014 / Karel Dolejší

Článek pana Radovana Baroše je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí krystalicky čistou ukázkou toho, k čemu směřuje postkomunismem poznamenaná a z důvodu nesmírné frustrace nad vlastní bezmocí stále víc autoritářstvím fascinovaná "levice" - ať už se jedná o intelektuální prostředí zahnívajícího středoevropského rybníčku, nebo o provokativní postřehy kapitalistické mediální star obdivující Stalina ("Better the worst Stalinist terror than the most liberal capitalist democracy" - Iraq: The Borrowed Kettle), která si říká Slavoj Žižek.

Posledně zmíněná postava "vyvrací" smysl počínání Edwarda Snowdena při obraně soukromí poukazem na Oppenheimerův film The Act of Killing pojednávající o výpovědích těch, kdo se po vojenském převratu v roce 1965 aktivně zapojili do vyvražďování komunistů v Indonésii. Žižek tvrdí, že absence jakýchkoliv zábran pachatelů dokazuje faktický zánik smyslu distinkce mezi soukromým a veřejným v současné kapitalistické společnosti. Snowden tedy prý hájí něco, co už ani nestojí za řeč, poněvadž to už stejně neexistuje.

Žižek ovšem není zdaleka jediným člověkem na světě, kdo Oppenheimerův film recenzoval. Například Chris Hedges tak učinil rovněž. Na veliký rozdíl od Žižeka se ovšem Hedges kromě akademického provozu dlouhá léta věnoval také reportážím z různých válčišť mezinárodních i občanských válek - a není pro něj proto problém umístit Oppenheimerovu uměleckou výpověď do patřičného kontextu. To se ukazuje pro něj jako velká výhoda, protože ač je rozhodně k současnému kapitalismu mimořádně kritický, nemusí skutečnosti zachycené v dokumentu vysvětlovat "kapitalismem".

"Strávil jsem jako reportér v Latinské Americe, na Blízkém Východě, v Africe a na Balkáně spoustu času s masovými zabijáky, válečnými podnikateli a veliteli popravčích čet. Někteří jsou psychopati, kteří si vychutnávají sadistické činy, mučení a vraždy. Ale jiní, možná většina, vidí zabíjení jako zaměstnání, profesi dobrou pro jejich kariéry a status. Užívají si, když si hrají na Boha. Oddávají se hypermaskulinnímu světu síly, kde loupež a znásilnění patří k výhodám. Hrdě zdokonalují techniku vraždění, aby dusili jeden život za druhým, z velké části otupělí vůči hrůze a krutosti, kterou způsobují. A když nezabíjejí, dovedou být občas odzbrojujícím způsobem roztomilí a velkorysí. Někteří jsou spořádanými otci a mají se svými manželkami a milenkami sentimentální vztahy. Někteří jsou zbláznění do svých domácích mazlíčků.

Není to ta démonizovaná, snadno stravitelná karikatura masového vraha, která nás nejvíce ze všeho znepokojuje. Je to lidská bytost", napsal Hedges o svých profesionálních zkušenostech.

Během války v bývalé Socialistické federativní republice Jugoslávie, ze které se Žižek vystěhoval na Západ, potkal Hedges stejné lidi, jaké zachycuje Oppenheimerův film. Takové, kteří na vraždění nevidí vůbec nic špatného a klidně se s ním veřejně pochlubí. Ovšem, zde by těžko někdo mohl tvrdit, že šlo o nějaký důsledek neoliberalismu, nebo čím že už se akademickému žvanilu zachce vysvětlovat něco, co z vlastní zkušenosti nezná a čemu za mák nerozumí.

Ale podívejme se ještě na jeden zarážející aspekt Žižekovy argumentace. Pozastavuje se nad tím, že se indonéští zabijáci vůbec nerozpakují vyprávět detaily toho, jak si zahrávali s cizími životy, a z jejich úplné absence rezervovanosti ohledně událostí z roku 1965 v postkoloniální Indonésii vyvozuje cosi o povaze současného globálního kapitalismu. Od Hedgese už víme, že u profesionálních zabijáků nejde o nic výjimečného, ale to teď ponechejme stranou.

Žižek samozřejmě předpokládá, že indonéští hrdlořezové by měli detaily svých "zásluh" udržovat v přítmí jako jakési malé špinavé tajemství. Jenže proč by to vůbec dělali? Společnost, ve které žili, jejich řádění (v němž byl mimochodem jako motiv přítomen i virulentní protičínský nacionalismus) plně sankcionovala a dodnes vlastně plně sankcionuje. Tyto osoby jsou "hrdiny" svého nacionalismu. Proč by se tedy měly s něčím tajit, co by je k tomu vůbec motivovalo?

Jediný motiv, který by zde za daných okolností zůstal ve hře, by byl zcela osobní pocit viny za to, co spáchali. Jenže takovému hypotetickému dilematu příslušníci asijské kultury čelí dokonce ještě mnohem snadněji, než jejich evropské obdoby. Asijské kultury žádnou instanci individuálního svědomí nezávislou na sociálním kontextu neznají. A neznaly a neznají ani žádnou autonomní sféru, která by kdy byla principiálně ze sociální kontroly vyjmuta. Rozlišování soukromého a veřejného v tom ohledu, jak jej známe ze západní tradice (soukromá sféra jako historicky i logicky odvozená od sféry veřejné, jako prostor před ní v zásadě defenzívně chráněný) tu nedává smysl. Ani osobní život v těchto kulturách nebyl a dodnes není nějak principiálně chráněn před sociální kontrolou, jak tomu bývalo na klasicky buržoazním Západě. Jenže ani prakticky všudypřítomná sociální kontrola kupodivu nezajišťuje to, co by si Žižek myslel, že by zajišťovat měla. Prohlásí ji tedy za neexistující a naprosté konformisty s normami vlastní společnosti vydává za sociálně izolované soukromníky.

Ještě jednou: Svědomí, které je v západních společnostech (často ovšem hypoteticky) zodpovědné za pocit viny, v Asii nehraje žádnou roli. Tato instance vychází z vlivu křesťanského náboženství (Foucaultův "záhyb") a na Západě se fakticky dotvořila v souvislosti se zcela specifickým kulturním vývojem, v bojích proti hierarchickým sociálním strukturám během renesance a reformace. Západ od té doby charakterizuje kultura viny (předpokládá se, že člověk za to, co udělal špatně, pociťuje především stud sám před sebou), zatímco asijské kultury vždy byly a jsou kulturami studu (člověk pociťuje stud proto, neboť je přesvědčen, že ostatní na něj pohlížejí nepříznivě a špatně před nimi vypadá).

Žižek tedy zcela bezmyšlenkovitě imputuje asijské společnosti s naprosto jiným typem osobnosti západní "křesťanskou" představu o kultuře viny, zatímco v citovaném filmu vystupující masoví vrahové velmi dobře vědí, že se před relevantním publikem za své činy stydět vůbec nemusejí (to s nimi plně souhlasí) a tedy nepociťují žádný stud - a to je zde také úplně vše, na čem sejde. Sociální kontext a jen on rozhoduje o tom, co je správně. Sociální kontext v případě indonéských hrdlořezů jednoznačně působí (i když tomu Žižek zjevně nevěří), jenže prostá sociální kontrola zajišťuje právě jen a jen elementární konformismus, ani náhodou nějakou funkci sofistikované kritické veřejnosti, která historicky vždy byla jedině veřejností soukromých osob formulujících názory nezávisle na rutinních konformizačních tlacích okolí.

Následně Žižek ze zmíněného absurdního předpokladu vyvozuje nesmyslné závěry ohledně "kapitalismu", ačkoliv jde nepochybně v první řadě o důsledky předkapitalistického vývoje v Indonésii - v zemi, kde "veřejná sféra" stojící v protikladu ke "svědomí" a "soukromí" v západním smyslu nikdy neexistovaly, takže nemohly ani zaniknout.

Celá tato Žižekova konstrukce je do nebe volající intelektuální faul ekvivalentní fotbalovému nakopnutí protihráče do rozkroku. Ale vždyť známe své pappenheimské: Veškerá vina za zlo světa padá přece za každých okolností na jaro, léto, podzim, zimu a kapitalismus.

***

"Levicoví" regulovčíci, kteří v krizi po roce 2008 neuspěli s účinnou kontrolou svévole finančního kapitálu - kontrolou, jež by bývala byla a stále je plně ospravedlnitelná a namístě - si nyní "realisticky" vybrali méně ambiciózní a (jak doufají) plně dosažitelný politický cíl: Začínají ideologicky mustrovat a disciplinovat beztak téměř politicky bezmocné jednotlivce a nahánět je do zcela tradičně designovaných hierarchických struktur, kde se prý poslušně, pod bdělým okem nezpochybnitelných autorit, konečně osvobodí ze jha kapitalismu.

Po stotisící a prvé se Hegelovo omezeně ekonomizující a skrznaskrz prušácké pojetí občanské společnosti sloužící ve své době jako účelová argumentační podpěra zbožštění pruského státu v hegelovském systému zmiňuje zcela bez ohledu na koncepce rozvinutější, propracovanější a především vyrůstající z reálné zkušenosti s občanskou společností, nikoliv ze selektivní četby klasických anglických ekonomů. Vida je, ty "dialektické" zaklínače hadů! Že prý není nic než sobecké zájmy na jedné a státní dirigismus na druhé straně. Mechanická solidarita realizovaná státními příkazy (jako přerozdělování formou progresívního zdanění a povinné sociální pojištění), shora dekretovaná a zcela odtržená od jakýchkoliv individuálních motivací, nemá a nemůže mít pro regulovčíky doplněk v solidaritě organické působící uvnitř jimi opovrhované a prokleté občanské společnosti. Kdepak, tady spolu s pruským státním filosofem Hegelem vztyčují ukazovák vysoko do vzduchu a kategoricky trvají na tom, že jedině stát reprezentuje ty správné hodnoty a stará se o veřejné blaho. Schillerova "krásná duše", u níž jsou osobní sklony i veřejné povinnosti, soukromý i veřejný zájem ve spontánním souladu, v jejich světě neexistuje dokonce ani jako nedostižný ideál. Dobro a obecné blaho jsou pro ně vždy a všude výhradně důsledkem potlačení.

Co na tom, že tito proroci a spasitelé na křižáckém tažení proti "postmoderně", "neoliberalismu", "občanské společnosti" (a jakých jiných strawmanů a faktických nadávek se na tomto hnojišti lze ještě dobrat...) zahazují celou moderní západní kulturu od renesance a reformace a vedou "levici" rovnou do náruče ortodoxního césaropapismu.

Budiž Žižekovi přiznáno, že on osobně se obdivem ke Stalinovi aspoň nikterak netají.

***

S Edwardem Snowdenem je docela jiný problém, než jaký si účelově vymyslel Žižek a jaký opakují epigoni slovinsko-britského enfant terrible: Skutečným Snowdenovým Pánem dnes totiž není "kapitál" inkarnovaný v jakýchsi Reaganech a Thatcherových, ale Vladimir Putin starostlivě kontrolující, které z materiálů o americkém špehování budou nakonec vůbec publikovány a které nikoliv. Snowden je rukojmím ruských tajných služeb a to do značné míry devalvuje jeho jinak úctyhodné a záslužné úsilí. Ale ovšem, on si svůj osud takto nevybral.

Bývaly doby, kdy levice útočila na autoritářskou konzervativní pravici a nacházela přitom příležitostně společnou řeč s liberály. Jak se ovšem sama "levice" postupně stává intelektuálně zamřelým, konzervativním a do mýtické minulosti zahleděným politickým směrem donekonečna papouškujícím "věčné pravdy", v rozhořčeném boji proti "postmoderně", "občanské společnosti" a "buržoaznímu soukromničení" plíživě rehabilituje staré známé principy vlastní nedemokratické minulosti.

0
Vytisknout
5594

Diskuse

Obsah vydání | 9. 1. 2014