Mají děti trpět za drobné přestupky svých rodičů, aneb Koho trestáme odebíráním dětí?

23. 1. 2015 / Tomáš Fiala

čas čtení 5 minut

V posledních dnech se na internetu i v médiích objevila řada diskusí týkajících se odebrání dětí paní Michalákové v Norsku. Diskuse jsou více či méně emotivní, ale nemohu se zbavit pocitu, že se často hovoří především o „vině či nevině“ paní Michalákové či o přísnosti norské sociální služby. A ti dva chlapci jako by se někam vytratili, jako by byli pouze nějakým pasivním objektem, o který se paní Michaláková s norskou sociálkou „přetahují“.

Přitom jsem přesvědčen, že odebrání dětí od rodičů je ani ne tak „trestem“ pro rodiče, ale především velmi traumatizujícím zásahem do života dotyčných dětí a hrubým porušením lidských práv. Zásahem, jehož důsledky se s délkou odloučení neustále zhoršují a stále hůře napravují, někdy jsou dokonce nenapravitelný. Dokonce si myslím, že nespravedlivé odebrání (zejména malého) dítěte na několik let je horší než nespravedlivé věznění dospělého po stejně dlouhou dobu.

Proto se domnívám, že děti by měly být odebírány rodičům pouze v tom krajním případě, kdy jejich ponechání v rodině je evidentně ještě horší variantou. Tedy v případech, kdy rodiče děti svým chováním ohrožují na životě či na zdraví nebo je opakovaně týrají. V případě podezření na takovýto čin by ale měly být děti odebrány nejprve pouze dočasně, rodiče by měli být neprodleně souzeni před běžným soudem a teprve po prokázání jejich viny a posouzení její závažnosti by jim (jako součást rozsudku) mohly být eventuálně děti odebrány trvale a nabídnuty k adopci.

Dost dobře si naopak nedovedu představit, že by měly být trvale odebrány děti někomu, kdo přitom nebude za své chování vůči svým dětem pravomocně odsouzen (samozřejmě s výjimkou rodičů duševně nemocných, kteří nebudou shledání odpovědnými za své činy).

Pokud vím, paní Michaláková nebyla odsouzena, je tedy zřejmé, že se žádného závažného trestného činu nedopustila (nebo jí nebyl prokázán). Proto odebrání jejích dětí považuji za zločinné. Souhlasím s názorem, že měla vědět, že v Norku jsou tělesné tresty dětí posuzovány mnohem přísněji než v naší zemi. Ale, pokud to nevěděla, zaslouží si snad za tento její „prohřešek“ její chlapci tak krutý trest, že je odeberou od mámy? Nebo se opravdu chovala tak, že by jí měly být odebrány děti i v naší zemi?

Co se týče tělesných trestů, zastávám názor, že by neměly být v žádném případě používány například za špatný prospěch ve škole, škodu způsobenou nešikovností či nějaký jiný neúmyslný čin. Na druhou stranu, pokud (zejména starší) dítě opakovaně a úmyslně překračuje hranice dané rodiči, zejména pokud například se chová agresivně a ubližuje jiným dětem či zvířatům, pak by byl asi v některých případech okamžitý fyzický trest přiměřené intenzity zcela na místě. (Vybavuje se mi při této příležitosti film Obecná škola.)

Ale ani v případě rodičů, kteří své děti fyzicky trestají častěji, si nejsem jist, zda by eventuální odebrání dětí bylo „žádoucím“ řešením této situace, zda by to nebylo jen další trauma způsobené především těm dětem. Pokud by se jednalo o týrání, je situace jiná. Pak bych ale čekal, že především budou rodiče obviněni a souzeni.

Odebírání dětí bez předchozího obvinění a odsouzení rodičů ve mně totiž vyvolává nepříjemný pocit, jako by společnost říkala: „Ti rodiče se vlastně ničeho špatného nedopustili, ale pro jejich děti bude lépe, když je bude vychovávat někdo jiný.“ Kdo je ale ten „moudrý“, který si troufá říci, že ví, co je pro ty děti dobré, že to ví lépe než jejich rodiče? Kdo například si troufá tvrdit, že materiální bohatství je pro dítě lepší než milující, ale materiálně hůře zabezpečení rodiče?

Z minulosti (nepříliš dávné) jsou známy řady krutých případů odebírání dětí od rodičů. Jednalo se například o děti severoamerických indiánů či australských domorodců, které byly odebírány a „ústavně civilizovány“. A s lidmi, kteří „vědí“, co je pro nás pro všechny nejlepší, a snaží se nám to po dobrém či zlém vnutit, máme nepříliš dobré zkušenosti, a to nejen z období socialistického režimu.

Rodina je základní jednotkou společnosti. Pokud nechceme, aby se naše společnost stále více rozpadala na jednotlivce, kteří si vzájemně konkurují a bojují proti sobě (i když to možná mnohým z těch, kteří usilují o moc, vyhovuje), měli bychom rodinu cíleně podporovat. Měli bychom pomáhat rodičům, kteří se dostávají do finančních či jiných problémů, aby mohli dobře vychovávat své děti. A k odebírání dětí z rodin by mělo docházet opravdu jen v těch nejkrajnějších případech, kdy byly všechny ostatní možnosti vyčerpány a život či zdraví dětí by byla dalším ponecháním v rodině opravdu ohroženy.

0
Vytisknout
7896

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2015