Důvěra Norů ve stát je obecně vysoká, pro Čechy hraničí s naivitou

23. 1. 2015

Žiji v Norsku od roku 2010 a s manželkou vychováváme malou holčičku, proto mě zajímá kauza synů paní Michalákové, píše Tomáš Kadlas. Konkrétně o tomto případu vím pouze z médií, v podstatě jen českých, v norských je až na jednu výjimku ticho po pěšině - ZDE

Myslím, že z dostupných informací mají mnohem větší váhu ty od europoslance Zdechovského, např.: Ministryně Michaela Marksová je buď líná, nebo neschopná v Parlamentních listech, a dalších, kteří se s paní Evou osobně setkali a zároveň byli na místě v Norsku, než informace novinářů z mainstreamových médií.

K tomu jen dodám, že jsem přesvědčen o tom, že paní Eva zveřejnila všechno, co dle norských zákonů směla. Barnevernet se nikdy z důvodu dodržení mlčenlivosti -ze zákona- ke konkrétním kauzám nevyjadřuje. Vzniká tak otázka, co norská velvyslankyně nebo naše ministryně ví z nezveřejněných informací a odkud.

Dle mně dostupných informací si myslím, že by se Česká republika měla za syny paní Evy a ji samotnou jednoznačně postavit.

Vzhledem k tomu, že sleduji i jiné kauzy, nedělám si o Barnevernetu žádné iluze. V Norsku samotném k Barnevernetu možná mírně vzrůstá odpor, v zásadě ale má stále u Norů důvěru. Důvěra ve stát a jeho instituce je v Norsku obecně vysoká, pro Čechy až hraničící s naivitou. Mnoho Norů je přesvědčeno, jak je jejich stát nejlepší na světě, o čemž je ujišťuje i sterilní a politicky korektní elita. Většina Norů si po desetiletích vzestupu vůbec nedokáže představit nějakou krizi. Mnohé je v Norsku spíše průměrné (infrastruktura, školství, zdravotnictví), ale kritiku od cizinců mnozí snášejí jen těžko. Rozhodně podle mě neplatí, že Česká republika je zaostalý necivilizovaný stát a Norsko nějaký ráj na zemi. Já jsem přes všechny chyby Česka, o kterých píšete mj. vy na Britských listech, na svou zemi hrdý - pro Nory samozřejmý pocit.

Ale zpět k Barnevernetu - o jedné kauze před časem psal celostátní norský deník Aftenposten. Autorkou článku je paní Nina Witoszek, profesorka na univerzitě v Oslo polského původu. Samotný článek je ZDE a já připojuji -svůj- překlad:

Tyranie dobra

Hororový příběh Tomasze a Marie

Nina Witoszek

Mám-li zmínit jedno z ponaučení, které jsem si vzala ze svého dřívějšího života pod sovětským impériem, je to následující: V každé instituci, která je součástí velkého a mocného systému, číhá totalitní režim - potenciální politbyro, které předepisuje normy a potlačuje city a empatii. To platí úplně stejně jak v autokraciích, tak v demokraciích. V nedávné době jsem zažila, že se to týká i pověstmi opředeného norského režimu dobra.

Příběh ze skutečnosti

Toto je příběh ze skutečnosti. Maria, nazveme ji tak, žena po třicítce z Polska, se má co ohánět, aby se postarala o svá autistická dvojčata. Když Tomasz, dejmu mu toto jméno, elektroinženýr, získá práci ve Stavangeru, je to, jako když se panně Marii splní sen všech Marií: nyní se může vydat za Tomaszem, konečně bude mít pořádný rodinný život a bude se moci lépe starat o své děti! Když přijede do Stavangeru, myslí si, že přistála v Disneyově filmu: Rodina se usazuje v malém bytě na idylickém statku s koňmi, králíky a slepicemi - ráj pro děti s problémy.

Had v ráji

Ale, jak známo, v každém ráji číhá had a po čtyřech týdnech v Norsku přijme pár na návštěvu hosta, automechanika hladového po sexu. Po pár pivech se Marie rozhořčí nad oplzlými návrhy automechanika Adama a žádá svého muže, aby ho vykázal ze dveří. Nevědí však, že Adam odmítnutí netoleruje. Na cestě domů se zeptá náhodně vybraného souseda, zda by nemohl zavolat policii, aby vyšetřila “rámus” v Mariině bytě. Další část příběhu je perfektní thriller: Maria a Tomasz jsou vzbuzeni společnými silami policie a Barnevernu. Tomaszovi nasazují želízka. Křičící děti jsou oblékány a odváděny do policejního auta. Marii torpédují otázkami, kterým nerozumí.

Lidé dělají divné věci, když jsou bezmocní a v šoku: Zatímco (Maria) čeká, až noční můra skončí, vypije ještě jedno pivo. Jenže zlý sen teprve začíná: Had Adam přichází zpět a bere si roli tlumočníka. Policie má jeho svědeckou výpověď: doma u Marie se pořádaly “party” a v rodině docházelo k násilí, ale (Maria) nemusí do krizového centra, protože on se o ni postará. Maria vybíhá z domu za policejním autem, které si odváží její děti. Navždy.

Hororový příběh

Toto je hororový příběh Tomasze a Marie. Loni jim na chvíli vzplál plamínek naděje, když se ve věci obrátili na okresní soud - a vyhráli. Po delším pozorování napsal psychiatr - soudní znalec - že oba dva považuje za “normálně fungující rodiče a společensky dobře adaptované jedince, kteří se dosud nepodíleli na trestných činech.” Politbyro Barnevernu však upřednostnilo staré chyby před novou pravdou. Mobilizovali všechny síly a odvolali se ke krajskému soudu, kde vyhráli. Dnes smí Maria a Tomasz vidět své děti na dvě hodiny každé tři měsíce - pod dohledem. Dvojčata, která na sobě byla citově závislá, byla násilně oddělena a umístěna do rozdílných pěstounských rodin. Norští sousedi, kteří bydleli v bezprostřední blízkosti rodiny, mají jediný komentář: “Něco je naprosto a strašně špatně! Nikdy jsme si nevšimli náznaků násilí nebo zanedbávání péče!”

Nejsem specialista na záhady Barnevernu. Jenom jsem četla nejdůležitější dokumenty a hovořila s rodinou a udivenými sousedy. A to, čemu nerozumí nikdo z nás, je důvod, proč Barnevern ve Stavangeru, po nešťastné epizodě, přikročil k permanentní konfiskaci dětí. Indicie, které by svědčily pro tak odporné chování, byli zvlášť slabé:

Výpověď zhrzeného automechanika a jeho překroucené norské tlumočení Mariiných výroků v polštině, které byly bez námitek opakovaně citovány před krajským soudem.

Výpověď autistického dítěte - o tom, že jej rodiče zřejmě bili, ačkoliv o násilí vůči dětem nikdy nebyl předložen sebemenší fyzický důkaz. To, že syna občas plácli - což je dnes stále v souladu s polskou výchovou dětí a co ještě před pár lety bylo i běžnou součástí výchovy norské - vedlo k tomu, že syn velmi pravděpodobně odpoví tak, jak si Barnevern přeje.

Závažné nedostatky

Neargumentuji pro to, aby Barnevernet takovéto epizody přehlížel a o děti se nezajímal. Moje kritika se týká dvou závažných nedostatků. Prvním je ten, že Barnevern se nikdy nepokusil dát biologickým rodičům šanci - a soudu tato alternativa nikdy nebyla předložena. Pro ospravedlnění konfiskace dětí byla vykonstruována selektivní a sebepotvrzující argumentace, založená na zaujatém a jednostranném vidění věci, které nebylo přístupné protiargumentům.

Když někdo překážel, jako zmíněný znalec z oboru psychiatrie, který se vyjádřil pozitivně, byl přehlížen a vyměněn expertem, který podpořil názor Barnevernu. Potřeba pomoci jasně vyplývá z dokumentů krajského soudu, kde se informuje o tom, že děti bylo nutné rozdělit do dvou pěstounských rodin kvůli zátěži pro pěstouny, kterou by (péče o děti) představovala. Kdyby byla podpora poskytnuta Marii a Tomaszovi, zajistil by Barnevern to nejlepší pro děti - za méně peněz. Druhou chybou bylo to, že výslech autistického dítěte - který měl tak velký vliv na osud rodiny - probíhal v norštině, bez jakékoli přípravy.

Všední stalinismus

Ironie v příběhu Marie a Tomasze je kolosální. Ženě zhruba jako jste vy nebo já, která se přistěhuje do Norska, aby využila norské “dobroty” a našla pomoc pro své autistické děti, se dostane tolik státní dobroty, až se jí zničí život. Rodina, která si přála užít si norských svobod, bude mít namísto toho život pod dohledem. Před tím, než se setkají se svými dětmi na dvě hodiny každý třetí měsíc, si musí Maria a Tomasz prostudovat seznam otázek od Barnevernu, které se nesmějí zeptat, například: “Jak to jde ve škole?” Při návštěvě Barnevernu kamera natáčí, jak Maria kojí svou novorozenou holčičku. Pokud udělá chybu, ztratí i své poslední dítě. Rodina žije v neustálém strachu - a v podmínkách, které můžeme nazvat jenom “stalinismus pro všední den.”

Střet kultur

Je zřejmé, že v této věci jde i o střet kultur. Abychom předešli dalším obětem, navrhuji, aby Barnevern ve Stavangeru rozvěsil na norských letištích plakát s textem: “Všichni přistěhovalci s dětmi, kteří vkročí na norské území, by si měli zapamatovat následující:

1.Nemysli si, že máš moc nad svými dětmi. Nad tebou má moc Stát. Své děti neplácej, nebo budou konfiskovány Státem.

Postarej se o to, aby se děti ve škole usmívaly, jinak mohou být odebrány Státem.

Nemysli si, že něco znamenáš.

(autorka děkuje Elzbietě Toporowské za pomoc při zkoumání tohoto případu). Publikováno 17.2.2012"

Dodám, že 9.10. 2013 byly argumenty Barnevernetu, které vedly k odebrání, vyvráceny soudem v Bergenu, ale děti přesto zůstaly v péči Barnevernetu - s argumentací, že není v "nejlepším zájmu dětí" přestěhovat se zpět k rodičům. ZDE

Kde jsou děti dnes, nevím.

0
Vytisknout
8428

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2015