Polreich vs. Dolejší (komentuje Hořejší)

24. 1. 2015 / Václav Hořejší

Již delší dobu sleduji v BL polemiky ohledně současné tragické situace na východní Ukrajině. Někteří pisatelé dost nekriticky „fandí“ putinovskému Rusku (možná v reakci na velmi jednostranné až lživé protiruské zpravodajství a komentáře velké většiny našich médií). Karel Dolejší naproti tomu téměř denně do značné míry správně upozorňoval na nesporné a průhledně zapírané angažmá Ruska v tom, co se tam odehrává. Každému aspoň trochu objektivnímu pozorovateli musí být jasné, že vůdci těch separatistických povstalců jsou nezodpovědní dobrodruzi, kteří by bez vydatné pomoci Ruska asi ani nemohli zahájit účinný ozbrojený odpor vůči kyjevské vládě (i když kdo ví – na stranu separatistů přece masově přecházely tamní ozbrojené složky…).

Nelze se ale ubránit dojmu, že K.Dolejší se naopak stále více stává jednostranným „fandou“ té druhé, kyjevské, protiruské strany. Nejnápadnější to je v jeho reakci na recentní článek M.Polreicha. Podle mého názoru ten Polreichův článek velmi pravdivě uvádí na pravou míru nynější oblíbené klišé o neustálé imperialistické rozpínavosti Ruska. Dolejšího reakce je ve srovnání s Pohlreichem argumentačně velmi chabá a nelze ji hodnotit jinak než jako snahu zavírat oči před jasnými fakty.

Dolejší až trochu skandálně shledává krvavé koloniální války v podstatě oprávněnými, protože ty koloniální mocnosti se podle něj přece chovaly podle tehdy (jimi) uznávaných pravidel a jen si bránily svůj zákonný majetek (status quo). Podle této logiky by tedy třeba Rusko bylo zcela oprávněno počátkem 90. let ozbrojenými prostředky bránit osamostatnění Gruzie, Lotyšska, Estonska, a dalších svazových republik, které všechny byly dávnými historickými součástmi ruského impéria, daleko pevnějšími a „přirozenějšími“ než ty zámořské kolonie evropských mocností?

Úplně směšné je Dolejšího tvrzení, že Rusko v poslední době systematicky silou dobývá nedávno ztracená území – jako příklady uvádí Podněstří, Abcházii či Jižní Osetii. Ale separatistická hnutí v těchto malých územích byla přece zcela jasně projevem přání velké většiny tamních obyvatel, kteří si prostě mysleli, že v době rozpadu SSSR mají stejné právo na sebeurčení jako Moldavané či Gruzínci! Ano, formálně byla tato území součástmi těch nově se osamostatněných větších celků (kdysi vytvořených bolševiky), ale těžko se divit jejich obyvatelům, kteří viděli šanci osamostatnit se také. Jim se to (na rozdíl od našich sudetských Němců po rozpadu Rakouska-Uherska) alespoň částečně podařilo.

Velmi podobné to bylo i v případě Krymu – i tam se bezpochyby velká většina obyvatel chtěla přimknout raději k Rusku než zůstat součástí země, ve které byl proveden státní převrat, a vlády se zmocnila velmi pochybná garnitura. A hlavně – Krym skutečně historicky byl po velmi dlouhé období součástí Ruska (a to i toho sovětského); je přece opravdu trochu absurdní svatosvatě ctít svévolné rozhodnutí totalitního režimu z roku 1954? Pohlreichova připomínka mezi našimi politiky tak oblíbeného hesla „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ se mi v této souvislosti zdá velmi případná.

Pokud jde o Donbas, myslím, že prakticky všichni experti se shodují v tom, že Rusku nejde o jeho anexi, ale spíše o vytvoření nějakého proruského útvaru, ať už v rámci ukrajinské federace, nebo úplně samostatného. A určitě by se Rusové o nic takového nesnažili, pokud by nedošlo k onomu únorovému kyjevskému puči.

Ano, připojení Krymu k Rusku bylo jasným porušením závazných dohod z 90. let zaručujících územní celistvost Ukrajiny. Tyto dohody by ve správně fungujícím mezinárodním společenství nepochybně měly být bezvýhradně ctěny a jejich porušování trestáno. Ale cožpak lze něco takového požadovat v době, kdy jiní mocní hráči světové politiky pošlapávali opakovaně mezinárodní právo daleko horším způsobem? (notoricky známé příklady snad netřeba připomínat…)

Hrozně mě mrzí, že v této věci musím bohužel souhlasit s V.Klausem (a musel jsem s ním podobně souhlasit před několika lety i v případě toho krátkého rusko-gruzínského konfliktu). Hlavně s ním musím souhlasit v tom, že je nutné ten nynější konflikt řešit přímým jednáním zúčastněných stran – a to přece říká i onen „zlolajný“ Putin… Těžko se lze vyhnout dojmu, že K.Dolejší by naopak byl spokojen jen s nějakým silovým řešením, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska…

0
Vytisknout
8043

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2015