Michail Jampolskij o tom, proč Rusku nesedí role oběti

Soud nad vítězem: Obrat Ruska k fašismu by neměl nikoho překvapovat

30. 1. 2015

Rychlá fašizace Ruska - nesnášenlivost vůči cizincům, demokracii, pocit národní výjimečnosti - v principu nevyvolává údiv. Máme co do činění s odloženou reakcí na rozpad impéria. Tento rozpad překvapil Rusko v 90. letech, ale následující perioda setrvalého růstu blahobytu reakci na konec impéria pozdržela a změkčila. Růst spotřeby (jak se často stává) vedl ke svého druhu anestetizujícímu účinku, úbytku citlivosti a k indiferentnosti. Když se růst spotřeby přerušil, začala předvídatelná fašizace společnosti, píše Michail Jampolskij.

Rusko prostě rekapituluje, co se stalo ve Výmarském Německu. Ale tato rekapitulace neprobíhá pouze na systémové úrovni, ale také na úrovni psychologické. Když uvedené vezmeme v úvahu, pomáhá to vysvětlit pořádný díl toho, co se nyní v Rusku děje.

Je dobře známo, že nacismus byl také reakcí na porážku, dezintegraci impéria a rapidní ztrátu významu Německa ve světě. Tento vývoj a pocit národního očernění jsou úzce spojené fenomény a Melanie Kleinová psychoanalyticky vysvětlila, proč tomu tak je.

Ukázala, že slabost, bída a pocit očernění vedou k takzvané projektivní identifikaci, jež je zase spojena s paranoidně-schizofrenickou pozicí, v níž jedinci nebo skupiny projektují na druhé vlastní kvality, jež neschvalují nebo se jim neodvažují čelit.

Rusové dnes systematicky obviňují Ukrajince z fašismu, zatímco jejich vlastní posun k fašismu je vyloučen z vědomí fiktivní idealizací jeho formy.

Podobnost mezi situací současného Ruska a Německa ve 20. letech se tím však ještě nevyčerpává. Dalším shodným rysem je paradoxní postimperiální viktimizace, ačkoliv Rusko nahlíženo z venku nezapadá do role oběti.

Nicméně Rusko neustále tvrdí, že je obětí agrese. Bývalé republiky SSSR se po získání samostatnosti cítí mnohem lépe, zatímco Rusko si pěstuje pocit, že jej druzí očerňují.

Rusku to usnadňuje posun v historiografii za poslední dvě generace. V minulosti psali dějiny vítězové a poražení bývali zapomenuti. Ale po 2. světové válce v důsledku holokaustu historie stále častěji pojednává o obětech místo o vítězích.

To se projevilo v ruském myšlení. Stále více knih popisuje, jak sovětští vojáci v okupovaném Německu znásilňovali a kradli - a tyto nevítané výzkumy se stávají stejně důležitými, jako analýza strategie maršála Žukova.

Ovšem formování fašistického vědomí potřebuje estetickou fázi s pochody, filmy, demonstracemi síly a jednoty. Přitom současnost je zcela necitlivá k pokusům představit agresi a sílu v heroickém světle. Odtud se bere ona nápadná kontradikce, která se z hlediska abstraktně logického jeví být naprostou inkonzistencí, ačkoliv z hlediska ideologického je zcela konzistentní: Současný ruský fašista je propagandou představován coby všemocný - a současně je označován za pronásledovanou oběť.

Britský psychoanalytik Wilfred Bion dělil lidské skupiny na "pracovní" a "skupiny základních předpokladů". Pracovní skupiny mají plnit určitý účel a předpokládají spolupráci. Ruská společnost ovšem kultivuje druhý typ skupin, v nichž převládá paranoidně-schizofrenická pozice popsaná Kleinovou. Zde vládne iluze a členové odmítají vnitřní diferenciaci typickou pro pracovní skupiny.

Prvotním účelem oněch skupin základních předpokladů je odmítnutí vlastního ega a fúze v narcistické a nediferencované jednotě. Členové netolerují žádné odchylky od jednotného myšlení a chování, jsou v důsledku vyznavačského vztahu k vůdci často infantilní a enormně destruktivní.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

0
Vytisknout
5911

Diskuse

Obsah vydání | 2. 2. 2015