Bolestné poučení: Evropa vždycky bude potřebovat Ameriku, k nápravě svých selhání

20. 7. 2015

Merkelová a její ministr financí Wolfgang Schäuble odkládali záchranu Řecka celá léta. Nyní předstírají, že si nevšimli, že Německem navržené podmínky záchranného balíčku jsou nesplnitelné. Jejich postoj proměnil problém zadluženosti eurozóny v osudový moment celého kontinentu, píše Neal Ascherson.

Když bylo světu minulé pondělí prozrazeno memorandum Mezinárodního měnového fondu, pro Evropu začal zvonit velký zvon. Nebyl to pohřební zvon, spíš školní zvonec. Vyzýval národy Evropy, aby na okamžik umlkli a dověděli se, co dokáží a co nedokáží dělat společně. Nikdo nepochybuje, že za prozrazením dokumentu MMF stály Spojené státy - a možná dokonce i to prozrazení zaranžovaly. A nikdo nepochybuje, že vedoucí politikové z eurozóny četli memorandum MMF, z něhož vyplývá, že požadavky, které se chystali vnutit Řecku, řeckou dluhovou krizi jen zhorší. Oni je však přesto Řecku vnutili. Evropo, jde do tuhého!

Je to už druhé bolestivé poučení ohledně neschopnosti Evropy. První přišlo r. 1991 s válkami v Jugoslávii. Málokdo si pamatuje na Jacquese Poose, Lucemburčana, který byl šéfem Evropské rady. Jak se masakrování rozšířilo, Poos vystoupil. Ustupte, řekl světu. "Hodina Evropy nadešla!"

Ukázalo se, že to byla hodina neschopnosti. Nikdo v Bělehradě, v Pale či v Záhřebu nevěnoval Evropě pozornost. Kouř z vypalovaných vesnic zastíral oblohu a mrtvoly plynuly po řece Drina. "Hodina Evropy" skončila v Srebrenici, anebo, přesněji, když konečně Američané museli poslat válečná letadla proti bosenským Srbům.

To bylo první poučení. Evropa nikdy nebude umět používat vojenskou či politickou moc. Má-li být armáda k něčemu, musí mít politické velení schopné činit rychlá, jednoznačná rozhodnutí. Evropa to nedělá a nikdy dělat nebude. Totéž lze říci o společné evropské bezpečnostní a zahraniční politice. Její německá zkratka je Gasp, "zajíknout se", což je přesná charakteristika pomalé, chaotické reakce EU na krizi na Ukrajině. Pokud bude Evropská unie existovat v nynější formě, její ochrana bude plně záviset na americké vojenské moci.

Teď máme druhé poučení. Evropská unie neumí vyřešit ani vážný hospodářský problém. Zde znovu se Spojené státy (stojící za MMF) neochotně připravují odstranit spoušť, kterou vytvořila Evropská unie a eurozóna. Merkelová se pokusila "jednat chytře" a začlenit MMF do "dohody" o Řecku z minulého víkendu. To dopadlo špatně. MMF tu "dohodu" vyplivl.

Pro tuto autohavárii existuje množství důvodů. Jedním je špatná konstrukce eurozóny. Druhým je nedostatek imaginace v Evropské komisi. Třetím je německé tunelové vidění: neschopnost mít empatii pro druhé lidi. Posledním důvodem je trvající vliv neoliberálního dogmatu na evropské politiky a bankéře. Navzdory krizi z letech 2007-2008 zůstává snižování deficitu a vyrovnaný rozpočet fetišem, za nějž se musí platit sníženou životní úrovní a privatizacemi. Hrůza ze "socialismu" a rozhodnutí zlikvidovat Syrizu je motorem pro celou řadu vlád v eurozóně, nejen pro Německo. Takže vzniká smrtelné nebezpečí pro Evropu: že sociálně demokratické a levostředové veřejné mínění se začne vracet k podezření našich dědečků: "Je to jen kapitalistické spiknutí, pravicová aliance velkého byznysu proti obyčejným lidem."

Hrůza nad tím, co se děje Řecku, už ovlivňuje úmysl britských voličů, jak budou hlasovat v referendu o odchodu z EU. Ale poválečné evropské společenství nebylo konzervativním spiknutím. Používalo umírněnou sociálnědemokratickou ideologii a řídilo politiku po dobu delší než 30 zázračných let, v nichž prosperita, bezpečnost, zdraví a rovnost se všechny zvyšovaly. Jistě, byla to technokratická, ne demokratická organizace.

Zakladatelé Evropské unie Jean Monnet a Robert Schuman nechtěli zrušit národní stát. Naopak. Chtěli zrekonstruovat "legitimitu" národních států, která byla morálně, politicky a ekonomicky zničená válkou a okupací. A jediným způsobem jak obnovit tu autoritu bylo vytvořit sdílené nadnárodní instituce.

Cena společných programů (uhlí a ocel, zemědělství, rybářství) byla hrazena jednotlivými členskými zeměmi, nikoliv Společenstvím. "Znemožnit válku" - to ani tak nerealizoval Brusel, jako studená válka a americká moc. Obrovský krok směrem k integraci, který byl přijat v Maastrichtské smlouvě r. 1992 byl motivován národními prioritami, nikoliv sněním o vytvoření superstátu. Kancléř Helmut Kohl si uvědomil, že pokud má Evropa přijmout obrovskou moc sjednoceného Německa, bude se muset Německo vzdát své suverenity, včetně své milované německé marky.

Evropská unie přežije - jako konfederace států, ne jako superstát. Některé tyto státy sloučí více své suverenity, pokud to posílí jejich vlastní autoritu. Společná měna přežije - ale jen v zóně podobných ekonomik, které mohou utvořit jednotný daňový systém.

Myslete o EU jako na obrovskou, měkkou, bohatou houbu. Bude nejasně definována a její póry budou domovem množství malých i velkých stvoření, jejichž společná vůle se bude projevovat nejasně. Hejna malých ryb se budou živit v jejích zákoutích. Bude krásná, ale zranitelná - bude potřebovat amerického žraloka, aby odháněl predátory.

Pokud by ale uctívání trhu nahradilo samotnou myšlenku kolektivního veřejného blaha, naše milovaná houba se rozpadne, zčerná a zahyne.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
8407

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2015