Co dál s Evropskou unií?

20. 7. 2015

Bruselský summit 11. a 12. července byl bezpochyby jednou z nejčernějších epizod v nedávné historii EU. Nová dohoda mezi Aténami a jejich věřiteli je právem charakterizována jako "šílená", píše Ronald G. Ash.

Všichni vědí, že nová dohoda nemůže fungovat. Řecko potřebuje radikálně snížit svou zadluženost na 60-70 procent HDP z nynějších 180 procent a také trvalou finanční podporu nikoliv prostřednictvím takzvaných půjček, ale jako přímé finanční transfery.

Po dobu příštích 10-15 let, anebo možná navždycky bude Řecko potřebovat každoročně aspoň 20 miliard euro na přežití. Mohla by si Evropská unie dovolit takovou dotaci? Teoreticky ano, zejména, když si uvědomíme, že EU vydává obrovské peníze na dotace zemědělcům, aby mohli zlikvidovat svou konkurenci v Africe či v Jižní Ameice prodejem svého zboží pod normální tržní cenou.

Proč tedy severní země eurozóny, což v tomto případě znamená i Belgii a Slovensko - odmítají toto řešení tak zuřivě? Problém je, že by to zřejmě byl jen začátek. Předpokládá se, že kdyby se začalo finančně pomáhat Řecku, jiné země v EU by to taky chtěly. Ve Španělsku a v Portugalsku dál trvá velká nezaměstnanost a veřejná i soukromá zadluženost je tam velmi vysoká a zvládnutelná pouze pod podmínkou, že úroky zůstanou velmi nízké.

Platí to také o Francii a o Itálii, které jsou ekonomicky slabé.

Problémem je, že plná fiskální unie v eurozóně by vyžadovala obrovské množství peněz na přerozdělování a na dotace pro slabší členy. Nezapomínejme, že ještě nyní, 25 let po sjednocení vydává německá vláda každoročně na sociální dávky, zdravotnictví a důchody v bývalé NDR každoročně 75 miliard euro. To jsou peníze, které jsou vydělané v západním Německu, nikoliv na území někdejšího NDR. A to má bývalá NDR (bez Berlína) jen asi 13 milionů obyvatel. Příjem na jednoho obyvatele je v NDR stále daleko nižší než v západním Německu.

Dva státy, které by to všechno musely zřejmě platit, Německo a Holandsko, by musely radikálně zvýšit své daně a zlikvidovat svou střední třídu. Musely by také radikálním způsobem zredukovat svůj sociální stát.

Takže postoj severních zemí vůči Řecku je pochopitelný. Řecko má sloužit jako odstrašující příklad pro ostatní evropské země, které by mohly propadnout pokušení žádat o finanční pomoc bez strukturálních reforem.

Budoucnost EU je nyní ohrožena v důsledku hlubokého konfliktu zájmů mezi Francií a Německem. Ten existoval vždycky pod povrchem, ale od roku 2010 je zjevný a projevil se zejména při nynějším jednání o Řecku.

Francie požaduje fiskální unii s velmi malým množstvím velmi flexibilních předpisů a ideálně velké množství dotací z ECB nebo přímo z německého ministerstva financí, čemuž se Německo snaží vyhnout, i když je nicméně tlačeno směrem k systému finančních dotací, který nechce zavést.

Problémem je, že donedávna fungovaly evropské instituce na základě konsensu. To znamenalo, že se evropští občané v podstatě nezajímali, co se v Bruselu děje. Teď je to jiné, ale je to problematické. Kdyby evropská vláda začala prosazovat opatření, která by byla přijata proti vůli například menších států, začalo by docházet k národním rebeliím proti Bruselu. Jakmile bude fasáda konsensu zrušena, všechno se rozpadne.

Euro se musí stát flexibilnějším. Mělo by být možné dovolit státu v eurozóně, aby z ní virtuálně odešel (třeba jen na víkend nebo na pět minut) a vrátil se s jiným kursem. To by obnovilo konkurenceschopnost bez příliš velkých problémů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4563

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2015