Rozumný a optimistický film

11. 6. 2016 / Jan Čulík



"Where to invade next" (Kde příště provést invazi), nový snímek Michaela Moora, je rozumný a optimistický film. Moore vysvětlil, že mu mnozí v minulosti měli za zlé, že Spojené státy pořád jen kritizuje, tak se v tomto filmu rozhodl ukázat pozitivní řešení. Autor v něm navštěvuje několik zemí světa, do nichž on sám "provedl invazi" s americkou vlajkou a divákům vysvětluje, jak tam vyřešili různé společenské problémy, které v Americe zůstávají zanedbány. Základní filozofii filmu v něm shrnuje jedna občanka z Tuniska. Američané (a potažmo žádný jiný národ na světě) by si o sobě neměli myslet, že jsou nejdokonalejší a nejschopnější národ na světě, zatímco neumějí vůbec žádné jazyky a neznají nic z jiných kultur a vůbec se o ně nezajímají. "Znám americkou hudbu od šedesátých let do dneška, znám americkou literaturu, slyšeli ale Američané vůbec někdy něco o nějakém tuniském spisovateli nebo hudebníkovi?" řekla tato žena. A v tom je všechno. Interakce s jinými zeměmi a jinými kulturami je nesmírně plodná, neboť konfrontací s jinými kulturami vznikají nové myšlenky a nová řešení.

Moore ve filmu poukazuje na to - a to je do značné míry, zdá se, také problém postkomunistické České republiky - že Amerika je příliš silně založena na principu individualismu - každý sám pro sebe a kašlu na toho druhého - a tím se silně poškozuje, protože prospívají a prosperují daleko více společnosti, které jsou založeny na vzájemné péči spoluobčanů o sebe a na komunitní spolupráci.

V Itálii s překvapením Moore zjišťuje, že Italové mají statutární nárok na 8 týdnů placené dovolené a na několikaměsíční mateřskou dovolenou. Hovoří s šéfy velkých podniků, kteří mu sdělují, že je v jejich vlastním zájmu, aby zaměstnanci nebyli ve stresu a aby se cítili v práci šťastní a spokojení. V USA není statutární nárok na žádnou placenou dovolenou.

Produktivita podniku klesá, když jsou lidé v práci zastrašováni a stresováni. V poledne odjíždějí pracovníci ze zmíněných italských podniků domů na uvolněný, kvalitní, italský dvouhodinový oběd. Italové mají o čtyři roky delší průměrnou délku života než Američané. V Německu zkoumal Michael Moore totéž: poukázal na to, jak je důležité, že ve správních radách podniků zasedá v Německu množství řadových zaměstnanců. Ti mají na podniky a jejich strategii velký vliv a také přinášejí neustále celou řadu zlepšovacích návrhů, protože provozu podniku opravdu rozumějí. I v Německu je relativně omezená pracovní doba a důraz na to, aby se lidi v zaměstnání i mimo něj cítili dobře. Zaměstnanci, kteří ve filmu vystoupili, hovořili o tom, že se se svým podnikem identifikují a oceňovali férovost sociálního uspořádání.

Pak jede Moore do Francie, kde navštívi školní jídelnu multikulturní školy v chudé čtvrti jednoho francouzského města a zjišťuje tam s překvapením, že na rozdíl od hnusů, které musejí konzumovat ve škole žáci amerických škol, vyvařují školní jídelny ve Francii pro děti školního věku zdravá a doslova gurmánská jídla. Děti nepijí Coca Colu, ale vodu. Proč jsou školní jídelny ve Francii tak dobré? Jídelní lístky ve všech školách kontrolují činitelé místní komunální správy. Oběd ve školní jídelně není jen oběd, ale zároveň vyučováním kultivovaného a zdravého stravování.

Posléze navštíví Michael Moore Slovinsko, které nezotročuje vysokoškolské studenty na zbytek života obrovským univerzitním školným. Na kvalitní univerzitě v Ljubljaně ve více než stovce kursů vyučovaných v angličtině studují i četní američtí studenti, a to zcela zadarmo. Vzdělání se totiž ve Slovinsku nepovažuje za byznys, ale za důležitou komunitní investici. Moore se ve filmu ptá slovinského studenta, jestli má nějaké dluhy za školné. Slovinec vůbec netuší, o čem Moore mluví. Film uvádí seznam zemí, kde mohou studenti studovat  zadarmo, a mezi nimi je i Česká republika.

Pak se Moore vydal do Finska, které se umístilo na rekordním první místě co do kvality školství a vzdělávání. Zjišťuje, že je to proto, že Finové nenutí žáky biflovat se na zkoušky, omezují vyučování na minimum (žáci chodí do školy jen tři hodiny denně), zrušili domácí úkoly a podporují samostatné myšlení a jednání žáků, zejména chtějí, aby si děti v dětském věku hrály a byly zvídavé. Moore ve filmu hovoří se skupinou finských teenagerů, kteří mluví dokonalou angličtinou, a s úžasem zjišťuje, že ti mladí lidé umějí stejným způsobem ještě tři až čtyři další jazyky (hovoří také švédsky, německy, francouzsky a španělsky).

V Portugalsku zjišťuje Moore, že se tam nekriminalizuje užívání drog, což vedlo k výraznému poklesu trestných činů spojených s užíváním narkotik. V USA, argumentuje Moore, se začalo užívání drog kriminalizovat od šedesátých-sedmdesátých let, aby se tím potlačilo hnutí za emancipaci černochů. Tato kampaň byla nesmírně úspěšná. Velké procento černošské populace je odsuzováno v USA za používání drog do vězení. Jako vězni nemají právo hlasovat ve volbách a toto volební právo je jim odejmuto i po propuštění z vězení. Právě proto vítězí v jižních státech USA se silnou černošskou populací ve volbách vždycky Republikáni, protože 30 - 40 procent černošského obyvatelstva tam nemá volební právo. Portugalští policisté vzkázali svým americkým kolegům ve filmu také, že trest smrti je nepřijatelný a je naprostým porušením veškerých principů důstojnosti člověka.

V Norsku Moore zkoumá vězeňství a zjišťuje, že není založeno na pomstě pachatelům trestných činů, ale na principu jejich převychování, vzdělávání a návratu do společnosti. Vězni v norských věznicích žijí ve fešáckých kriminálech, kde mají vlastní dokonalé pokoje, v nichž se věnují studiu a nejrůznějším konstruktivním aktivitám. Personál věznice jim důvěřuje. 115 vězňů v otevřené věznici, kterou Moore navštívil, hlídají jen 4 vězeňští dozorci. Velmi uvolněný a relaxovaný přístup je i ve vysoce bezpečnostních věznicích v Norsku. Systém způsobil obrovský pokles recidivity u propuštěných vězňů.

Pak se Moore vydává do muslimské země Tunisko, která v roce 2014 na rozdíl od Spojených států, kde se to nikdy nepodařilo prosadit, schválila zákony o rovnosti mužů a žen, přestože u moci byla konzervativní islamistická strana. Ta se posléze moci vzdala. Moore hovoří s jejím šéfem, který mluví o tom, že není důležité mít moc, ale být zbožný a přispívat ke spokojenosti a blahu společnosti. "Jsme všichni naprosto odlišní a každý si interpretujeme islám jinak. Každý má na to právo. Stát do toho nesmí zasahovat, to je každého soukromá věc," říká tento konzervativní islamistický předák.

Michael Moore ve filmu také navštívil Island, kde se od sedmdesátých let, kdy byla poprvé zvolena prezidentkou žena, prosadila rovnost žen ve společnosti, v politice i v podnikání. Když po roce 2008 zkolaboval islandský bankovní systém, jediné dvě banky, které se nepoložily, byly banky řízené ženami. Muži totiž dělají individualistické, agresivní, riskantní a nepromyšlené kroky. Ženy ve vedení islandských bank přijaly princip, že jejich banky nikdy nebudou používat přesložitých bankovních instrumentů, jimž nerozumějí. Právě proto jejich banky přežily. Moore vysvětluje, že tam, kde ve společnosti, v politice a v podnikání, je větší počet žen, řešení bývají daleko konstruktivnější a pozitivnější, než když mají moc v ruce jen muži.

Na rozdíl od Spojených států byl Island zemí, která postavila zkorumpované ředitele bank před soud a odsoudila je do vězení. Moore ve filmu hovoří s islandským policejním vyšetřovatelem, který je do toho vězení dostal. Zjišťuje, že při tom použil amerických vyšetřovacích technik a americké zkušenosti ze stíhání zkorumpovaných bankéřů z osmdesátých let.

V závěru filmu shrnuje Moore to, co filmem probleskuje po celý jeho průběh: Všechny myšlenky a veškerá pozitivní praxe, na kterou Moore ve filmu upozorňuje, měly původ ve Spojených státech. Všechny procesy, s nimiž nás Moore ve filmu seznamuje, byly vymyšleny v USA a inspirovaly aktivisty v jiných zemích. V USA se však tyto myšlenky nerealizovaly a je načase, aby se tak stalo.

Na konci hovoří u fragmentu berlínské zdi Moore s jedním kanadským profesorem: vzpomínají na podzim roku 1989, kdy zeď padla. "Vždycky jsem si myslel," říká Moore, že určité věci jsou navždycky. Například berlínská zeď a rozdělení Evropy. Myslel jsem, že berlínská zeď nikdy nepadne. Nakonec neexistovala déle než něco přes třicet let. Nikdy jsem si nemyslel, že padne jihoafrický apartheid a že se k moci dostane Nelson Mandela. Mám z toho poučení, že nic není neodstranitelné. Je prostě nutno jen vzít dláto a tesat do berlínské zdi.

0
Vytisknout
3270

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2016