19. 5. 2017 / Miloš Dokulil
The greening of Antarctica... Like 50m yrs ago... (Grdian): https://t.co/M8r0Rl5OwR
— Steven Ashley (@steveashleyplus) May 18, 2017
K předchozí své úvaze kolem měnícího se klimatu (16. 5., v BL, Nedá si říct klima, anebo spíš lidstvo? Či jen někteří politikové? chci přidat pár doprovodných poznámek. Bude to užitečné už proto, že běžně si moc nepřipouštíme, že se to naše klima opravdu – byť ne vždy zcela „okatě“ – mění. Dokonce docela jednoznačně k zatím setrvalému oteplování. A to v míře, která předznamenává příští nemalé krize pro lidský život na této planetě. Míváme vesměs takový zvláštní pocit, dokonce podvědomě uchovaný ještě z raného dětství, jako kdyby všechno kolem nás zůstávalo jaksi běžně bodově stejné; a tedy povšechně neměnné, včetně celého našeho námi vnímaného okolí, a potom pochopitelně také nás samých. (I když – především pubertou počínaje – jako kdybychom přece jen začali spontánně připouštět, že to „bodové“ vnímání reality se „jaksi“ zničehonic začalo bezděky protahovat do jakési roztřesené „čáry“, mající najednou nějaké včerejšky a kéž by kýžené zítřky. I když mohou potom znovu přijít časy, kdy jakoby dny se zase začnou podobat navzájem jako „vejce vejci“, jak se říká. Takže model jakési setrvačnosti – kulis i hereckých rolí – v nás může opět vzniknout, jsa podoben času dětství.)
Již před těmi několika dny jsem vytkl, že moře může být v některých ohledech dokonce možná citlivější než pevnina, což stojí určitě za opětné zdůraznění. (Mořská hladina bude zřejmě vypadat tmavěji k pohlcování světelných paprsků než světlejší pevnina.) Takže byl-li loni v srpnu (2016) arktický vzduch teplejší nad normál o +2° C, byla tamní mořská hladina teplejší o celých +5° C! Přitom zrovna v těch vrstvách mořské vody poblíž povrchu se odehrává řada závažných procesů nejen pro mořský život, ale rovněž tak pro život na souši kolem. V té vodě se mimochodem nachází rovněž kyslík, o jehož kvalitu a množství ve vzduchu se běžně zajímáme. Zároveň ta voda obsahuje rozmanité druhy planktonu, který může plnit přinejmenším dvojí funkci: Absorbuje ze vzduchu (tím neustálým kontaktem vody při hladině se vzduchem) kysličník uhličitý (CO2), který běžně zhoršuje kvalitu vzduchu, takže takto plankton je přírodní „čističkou vzduchu“. Stává se potravou mnohých ryb, takže je navíc nezbytnou základnou potravního řetězce v moři.
Ten zrovna zmíněný plankton si bere ze vzduchu tolik CO2, a tolik potom po absorpci uhlíku uvolňuje kyslíku do ovzduší zpět, že to představuje skoro polovinu veškerého kyslíku v naší atmosféře! Jeví se to samozřejmě okamžitě tak, jako kdyby ty různé druhy mořského planktonu zároveň doprovodně byly jaksi zvláštním druhem plic naší planety. Pokud by ovšem docházelo k nějakým nápadnějším změnám ve složení nebo v teplotě ovzduší nad mořskou hladinou, mělo by to automaticky vliv na stav planktonu a na chemické a biologické poměry v té vodě při hladině. Je-li k dispozici náhodou zrovna více CO2, může se plankton namnožit až v násobcích množství tohoto atmosférického plynu, jehož přibylo jen aritmeticky; přičemž ten plankton je běžně vázán na to prostředí, v němž se zrovna vyskytuje; a ne že by se plankton mohl samovolně rozptýlit do širšího mořského prostředí, aby třeba nenavozoval v místě nějaké nežádoucí další procesy (i když mořská voda svým jistým prouděním většímu rozptylu planktonu napomáhá). Zde hraje svou roli také teplota. Jenže když se začne mořská voda oteplovat, tak také – při tom odpařování – sůl v ní zůstává a voda je potom navíc „kyselejší“. Což následně vadí jak planktonu, tak v té vodě zrovna žijícím rybám. Přitom nezapomeňme, že nemůže docházet k tomu, aby plankton odváděl veškerý konvertovaný kyslík jen do ovzduší! Jistě víme, že pak by v takové vodě ryby nemohly vůbec žít. Podle jistých samostatně pořízených údajů za posledního půl století ale existuje již varovný závěr, že množství kyslíku v mořské vodě v tomto intervalu času ubylo o 2 %, což by měl být alarmující údaj nejen pro rybáře.
Je třeba uvážit, jaké odrůdy planktonu jsou v těchto nyní nově „specifických“ podmínkách perspektivnější než jiné. Navíc je tu okamžitě jeden základní problém. Kupodivu jakmile začne být ta mořská voda při hladině výrazně teplejší (a jaksi i řidší), ty chladnější (a hustší) vrstvy pod ní mohou potom hůř cirkulovat směrem nahoru. Právě v těch nižších „podlažích“ jsou rozpuštěny (ale i potom kondenzovány) látky, jež ke svému životu přitom potřebuje výše vegetující fytoplankton (např. fosfáty a dusíkaté látky). Je tu takto otázka, co a jak v takové situaci dělat pro nápravu poměrů kolem toho oteplování dlouhodobě tak, aby to bylo účinné a situaci stabilizující (nikoli aby to bylo skrytě kontraproduktivní).
A teď se ještě vraťme na souš! Především k nám lidem jako jejím nepřehlédnutelným obyvatelům. Dokonce jako kdybychom svou určitou činností (ne-li přímo nedostatkem kázně či sebekontroly) si sami zavinili a „nadrobili“, co teď tak výstražně signalizuje příští pohromy. Takže dokonce již nějaký čas dokonce tvrdíme, že tato epocha by se měla nazývat „antropocén“, neboť tvůrcem evidovaných výrazných negativních důsledků nynější doby je především sám „člověk“ (z řeckého „anthropos“; předtím se celá jedna geologicky charakterizovaná epocha, zahrnující také život člověka, nazývala „holocén“). Prý našemu druhu trvalo celých 250 000 let, než dosáhly jeho početní stavy celé jedné (a to první) miliardy obyvatel. To spadá vjedno s rokem 1804. (Ještě před dvěma sty tisíci lety Homo sapiens ještě neměl „dar řeči“. Ještě před pouhými 12 000 lety neexistovala žádná trvalejší sídliště člověka; i když o pouhých dvacet tisíc let dříve mohl tento tvor konstatovat, že předtím v Evropě již vyhubil neandertálce.) Počítá se, že nás lidí k roku 1500 bylo necelých 460 milionů. (To bylo krátce po objevení Ameriky, ještě než tak byla nakonec opravdu nazvána.) K roku 2000 nás lidí již bylo šest miliard. A bude-li se lidstvo zatím takto nekontrolovaně množit i nadále (byť zvláště v muslimském světě!), mělo by být v půli tohoto našeho nového století skoro devět miliard (tedy k 2050: 8,9 miliard; což je opět – a během pouhých 50 let – o celou polovinu víc než na začátku 21. století!).
A jako kdybychom si nemuseli nikterak připouštět myšlenku, že též určitým způsobem vlastní obživy můžeme si jako lidstvo situaci kolem již řadu let zhoršujícího se klimatu bezděky jen dále pronikavě zhoršit, anebo – kéž by – konečně na poslední chvíli jistým vědomým (a dnes zatím nepředstavitelným) úsilím naopak vylepšit. Vždyť prakticky u všeho, co jíme, je nějaký nejen energetický účet (spojený samozřejmě mj. se skleníkovými plyny); i u vegetariánů musíme počítat třeba s hnojením těch rostlin, co se mají potom ocitnout na jejich stole či přímo v jejich talíři. Jak hnojení, tak výroba prostředků proti plevelům či škodlivému hmyzu vyžadují strojovou výrobu, a tudíž i zde doprovodně vzniknou nežádoucí zplodiny. Ani chléb se nevyrobí bez doprovodných skleníkových plynů; už počínaje tím, co souvisí s přípravou kvalitního zrní pro osev. A potom samozřejmě přímo pečením již uhněteného chleba. Prý každý pecen takto stojí celého ½ kg skleníkových plynů! A když přejdeme k tomu, že kde si to lidé mohou dovolit, nezůstávají skromně u rostlinné stravy, nýbrž skoro vždycky se ji snaží zpestřit stravou masitou; a ta je energeticky (a doprovodnými nároky na skleníkové plyny, anebo na potřebnou vodu) náročnější. (Ne že bych teď zvedal nutně varovný prst!) Kdybychom teď vzájemně porovnávali třeba jenom „hovězí“ a „vepřové“ maso (neboť teď přece nemáme na mysli provoz spojený se životem ani krav, ani vepřů), hovězí vyžaduje o 1/3 vyšší nároky v energiích než vepřové; a v požadavcích na vodu kráva potřebuje dokonce 2 ½ krát více vody než vepř. Takže? Kdybychom třeba někdy uvažovali, zda lze nějak radikálněji přibrzdit ta existenční rizika pro lidstvo spojená se stále většími a šíře působícími vlivy na klima těmi lidskými příčinami, asi bychom měli také nemálo pouvažovat jak o plození jen „únosného“ množství dětí, tak asi i o tom našem stávajícím (a ne zrovna vždycky „adekvátním“) stravování. Což není a nebyl by úkol jen na pár aktuálních let, ale zřejmě na několik generací… Pokud jde o porodnost, pak především dnes by se tento fenomén měl nemálo kriticky a funkčně přehodnotit v muslimském světě, byť stávající islámské náboženské tradice zatím ničím přijatelné nasměrování nenaznačují (a i když naléhavě, ale také citlivě jen z nemuslimských pozic se asi nic nepořídí). A pokud jde o „zdravou výživu“, je nezbytná vyšší míra racionalizace na celé zeměkouli; abychom nebyli jen zcela bezohlední a živelně si počínající strávníci, po nichž tu již může být třeba potopa světa. (Mimochodem: světová moře každoročně o pár milimetrů zvyšují již teď úroveň svých hladin vůči souši. Spočtěme ty centimetry navíc jen za jedno desetiletí!)
(Snad se hodí připomenout, že zajímavou stať k tomu, co zatím stále jenom urychluje ty klimatické změny, zveřejnil časopis Scientific American, a to v prosincovém čísle roku 2016, a to na str. 51-55; Ted Schuur, Thawing Arctic tundra will likely speed up climate change for a century or more. The question is: How drasstically? — A z nemálo odlišného soudku k téže problematice, týž časopis, v květnovém letošním čísle /2017/, str. 42-47; Varun Sivaram, The global warming wild card: Energy desicions that INDIA makes in the next few years could profoundly affect HOW HOT THE PLANET BECOMES THIS CENTURY.)
Takže? Stane se klimatická problematika konečně celosvětově odpovídající klíčovou prioritou, aby lidstvo dokázalo stávající a nemálo varující potíže překonat a dále na této Zemi „rozumně“ žít?
Diskuse