Stoicismus a emoce u Marthy C. Nussbaum

6. 6. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut

Po několika letech jsem se vrátil k četbě vynikající knihy Marthy C. Nussbaum Upheavals of Thought: The Intelligence of Emotions (Cambridge University Press 2001). Je to kniha, jež spojuje praktické otázky společenské, etické, právnické, autorka je ostatně profesorkou práva a etiky na University of Chicago, se současnou psychologií, etologií a zejména pak se stálým zřetelem k roli emocí a umění v našich životech. Před pár dny jsem si četl kapitolu, týkající se filozofické debaty o soucitu (compassion), v níž se Nussbaum vyrovnává se stoiky a jimi ovlivněnými filozofy (Spinoza, Kant).

A napadlo mne, že právě zde se nejlépe projevuje základní myšlenka celé knihy (necelá polovina knihy je ještě přede mnou, ta se týká zejména milostné lásky). Se stoiky mám vlastní složitou zkušenost. První antická kniha, kterou jsem četl (asi ve 14 letech), byly slavné Hovory k sobě císaře Marka Aurelia. Byla to úžasná psychologická útěcha: člověk se svým rozumem může povznést nad běžné radosti a starosti života a v tom je jeho důstojnost, již mu nemůže nikdo vzít.

Četl jsem pak Cicerona, Seneku, Epiktéta… a postupně jsem se stále více (pod vlivem jiné četby, zejména attické tragédie, která je i pro Nussbaum klíčová) klonil ke známému rčení ze Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic: „Není filozofa, který by vydržel bolest zubů.“ Myslím, že to byla Epikétova Rukověť, kde jsem se dočetl o tom, že by stoický mudrc o své vůli měl vydržet i mučení v tzv. Falaridově býku (kovový býk, do jehož dutiny byl umístěn mučený člověk, pod býkem se pak zapálil oheň). Od té doby (asi od mých 20 let) je pro mne Falaridův býk symbolem mého hlubokého odporu ke stoicismu.

Nussbaum mne vrátila k podstatě této mé staré, de facto emocionální reakce. Stoikové měli pojetí člověka, kterého si můžeme vážit: lidé jsou si rovni, každý člověk má důstojnost, ale – a v tom je problém – lidé jsou schopni pomocí rozumu oprostit se od svých emocí a bolestí. Teprve v této schopnosti je jejich důstojnost. Proto tato filozofie vede k odmítání soucitu jako něčeho, co ničí lidskou důstojnost.

Pro stoiky je i obrovské lidské utrpení něco, co je srovnatelné s dětinskou bolestí nad ztrátou hračky: stejně jako dítě je soucitem rozmazlováno a odkláněno od toho, aby se stalo dospělé a na těchto maličkostech nezávislé, tak i např. člověk, který umírá hlady, by neměl být předmětem soucitu, neboť tím by bylo přijato, že je bezmocný, a on bezmocný není, neboť se rozumem může od hladu i umírání jako podružných věcí oprostit.

V celé knize je právě téma lidské potřebnosti stále v různých kontextech aktualizováno. Únik od připuštění si vlastní potřebnosti, ba bezmoci, strach z nich, je např. ukázán jako základ bezcitného machismu, pohrdajícího ženami, do nichž se promítá. Odtud také pramení různé psychické deformace, v nichž člověk staví sám sebe nad jiné lidi, s nimiž nechce sdílet společný osud smrtelných a potřebných bytostí. Pro mne osobně tento obrat od šílené představy nedotčeného rozumu k potřebnosti a slabosti všech představovalo především křesťanství. I v něm jsou si lidé rovni, i v něm má každý člověk nekonečnou důstojnost, ale nikoli díky svým zásluhám, nýbrž díky soucitu, jaký s ním projevil Bůh na kříži, soucitu, jenž porazil i samu smrt.

Cestou ke křesťanství tak pro mne byla attická tragédie (a podobně jako Nussbaum bych vyzdvihl Sofoklova Filoktéta) a složité vyrovnávání se Friedrichem Nietzsche, kterého Nussbaum řadí vedle zmíněných Spinozy a Kanta také do stoického tábora. Rozum jsem pak přesunul se všemi jeho kompetencemi z oblasti představ o jeho božském původu do oblasti pragmatismu (což pak umožňovalo hladce přijmout darwinismus a historickou nahodilost lidského myšlení vůbec). Podstatné se mi zdá – a tuto myšlenku mám z Feyerabenda – že pokud pro někoho byl rozum něčím tak cenným, jak byl pro stoiky, pak to muselo mít emocionální důvody. Stejně tak pokud mnoho matematiků tíhne k platonismu, neboť chtějí věřit, že ty matematické objekty, s nimiž zacházejí, vskutku existují, dokonce nějak věčně, nějak zcela privilegovaně nad lidským životem, pak ten hlavní důvod je citový vztah, který k takovým objektům mají (a který je zcela opačný mému).

Nussbaum v celé knize velice důkladně a přesvědčivě argumentuje pro pojetí člověka jako zcela biologické bytosti (křesťansky řečeno: prach jsi a v prach se obrátíš), jejíž mentální pochody jsou hluboce závislé na jejím emocionálním vývoji (stejně tak je křesťanství založené na lásce a na jejích konkrétních příkladech a podobenstvích, nikoli na rozumu a nějaké analýze situace – rozum je pragmaticky nutný ke zvážení, jaký projev lásky je v dané situaci skutečně účinný). Tím není vůbec řečeno, že emoce jsou prostě jen dobré, ale naopak: destruktivním emocím je třeba čelit nikoli odmítnutím emocionality, ale její kultivací.

A v tom je právě zásadní význam umění (hudby, poezie, dramatu, výtvarna…). Umění se mi vždy zdálo nesmírně důležité pro rozvoj člověka a lidské společnosti. A zase: umění může být špatné, dokonce naprosto destruktivní, nihilistické, povrchní a prázdné. Nicméně nelze ho škrtnout, nelze v tak komplexní civilizaci, jakou je ta naše, rozvíjet patřičně emocionalitu bez umění. Důraz na historicitu vnímání umění a emocí je pro Nussabaum klíčový. Smysl pro vyspělé formy kultury není ničím „přirozeným“, je dán tradicí a může úplně vymizet.

Filozofem, který se mi zpětně zdá stále důležitější pro to, v čem je naše západní civilizace vlastně sebou samou, neboť všechna zbožštění rozumu, ať už ve formě té či oné metafyziky, považuji za jakýsi intelektuální tik platónské snahy po úniku z časnosti a smrtelnosti, je Michel de Montaigne (1533-1592). Člověk plně si vědomý lidské konečnosti a smrtelnosti, emocionální podstaty lidského myšlení, člověk poctivě hledající v konečnosti a časnosti pevnou půdu lidské vzájemnosti a otevřenosti, tolerance, střízlivého, pragmatického rozumu, který nám neumožňuje poznat svět okem Božím, ale umožňuje nám efektivně si pomáhat. Byl to filozof, jehož moudrost vzešla z neudržitelnosti fanatismu náboženských válek a z nutnosti hledat nějakou společnou půdu. Podobnou dějinnou genezi má i americký pragmatismus.

0
Vytisknout
9589

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2017