Možná nás ekonomicky překvapí KLDR

O obludné lži v diskusi o paní Kozlové

14. 9. 2017 / Pavel Janíčko

čas čtení 6 minut
Pan Kartous patří ke kmenovým autorům BL nejen z hlediska intenzity a kvantity svých příspěvků, ale především z hlediska svého ideového a argumentačního zařazení. Opěrnými body tohoto vidění světa je přesvědčení o kapitalismu jako jediném možném společenském a ekonomickém způsobu fungování společnosti. Všechno, co se tomuto vidění vymyká, je podle něj mimo racionalitu, nebere v úvahu fakta, případně je to jakási zidealizovaná představa o minulosti těch lidí, kteří si ani vlastně neuvědomovali, v jakém marasmu žijí. Proto musí přijít různí Kartousové, Cvekové, Urbanové, Dolejší, aby jim vysvětlili, že…

  • socialismus skončil ekonomickým krachem a nebylo možné dále pokračovat
  • společenské vlastnictví bylo jen jakýmsi podvodem a profitovali z něho pouze členové nomenklatury
  • neexistence velkých majetkových rozdílů je „umělá“ a nefunkční a jde jen o nepochopení „přirozenosti“ sociální stratifikace
  • vymahatelnost práva je něco jiného než lidská práva
  • v totalitě je nižší zločinnost proto, že jsou zde drakoničtější tresty a vůbec celkově mnohem vyšší míra policejního dohledu

Vzpomínám si docela dobře na druhou polovinu 80. let v ČSSR, ale nějak se mi nevybavuje, že bych byl svědkem „ekonomického krachu“. Naopak v řadě odvětví a činností byla tato doba mnohem produktivnější než současnost. A to nemluvím o ekonomikách typu Ruska, jugoslávských republik, ale třeba i Pobaltí, kde popřevratový úpadek je ještě názornější. Samozřejmě ten „omezený konzum“ byl rozhojněn, ale především za cenu obrovského zadlužení a navíc jen pro některé. Někteří jiní byli naopak vyjmuti z některých, zřejmě nepodstatných výdobytků omezeného socialistického konzumu, jako je bydlení a dostupná kvalitní strava, školy a lékařská péče. Navíc máme tu příklady zemí, které devastující filozofii nepřijaly a dále se rozvíjejí na principech kolektivního řízení, jako jsou Čína, další některé asijské státy (možná že nás ekonomicky překvapí i KLDR), některé jihoamerické státy apod. Tam k ekonomickému krachu nedošlo.

Společenské vlastnictví a jeho využití právě umožňovalo realizovat rozsáhlou společenskou spotřebu, která se projevovala právě „lidovými“ cenami těch pro život nejzákladnější komodit, jež jsou vyjmenovány výše. Jestliže to máme chápat jako zneužívání, tak je otázka, jestli pro většinu lidí nebylo vlastně odstranění toho „zneužití“ spíš negativem.

Teze o zákonitosti společenské stratifikace a naopak umělosti společenské rovnosti mohou být ve svém důsledku docela nebezpečnou ideovou výzbrojí pro všechny asociální a antihumánní koncepty společenského vývoje a nápadně se přibližují i rasistickým postojům používaných ve své době nacisty a do 60. let i establishmentem v USA. Jenom rasová segregace je (zatím) nahrazena segregací sociální. Pravda, ta se jakoby odvolává na odlišnosti ve výkonu, ale už teď opět je řada těch superboháčů zcela nezávislá na svých skutečných přínosech pro společnost.

Navíc propagace tzv. “přirozenosti“ jako jediného možného způsobu fungování lidstva je v rozporu s jeho dosavadním vývojem a zavání tzv. sociálním darwinismem. Vědomé ovlivňování podmínek svého žití je totiž právě ten aspekt, jímž se lidstvo odlišilo od ostatních živočišných druhů a jímž je překonalo. Je tedy dost zřejmé, že základním a jediným schůdným a perspektivním principem pokroku a rozvoje lidstva je právě překonání principů postavených na základě přirozeného výběru a rozvinutí kooperačních mechanismů a vědomého ovlivňování fungování lidské společnosti.

Zaujala mě rovněž myšlenka o odlišnosti vymahatelnosti práva a lidských práv. Já bych řekl, že v kapitalismu se na této věci jen ukazuje, jak je to s těmi lidskými právy ve skutečnosti a kdo se jich může reálně domoci. Zatímco jsme neustále krmeni právními kauzami na téma „vydání neprávem zestátněného majetku“ (naposledy včera soudy přikleply podle Benešových dekretů znárodněné majetky zpět trpícím pozůstalým rodu Walderodů), pak si marně vzpomínám, kdy se u našich či EU soudů objevili lidé postižení bezdomovectvím, nezaměstnaností, nemožností nakrmit své děti apod. Vypadá to tak, že vymahatelnost práva je v kapitalismu zajištěna především bohatým a že základním lidským právem je právo na (velký) majetek.

Pokud jde o „totalitní policejní stát“ pak v ČSSR bylo méně policistů a méně vězňů než je v současnosti pouze v samotné ČR. Že by to bylo tím, že tehdy ještě nebyla ta blahodárná sociální stratifikace tak rozvinutá, že lidé měli zajištěny základní životní jistoty a že i hodnotově byla společnost někde jinde?

Pan Kartous píše dost opovržlivě o tom, jak je paní Kozlová a jí podobní žijí v područí jiných hodnot, než jsou ty současné. A tváří se, že je to hrubá chyba. Problémem je, že jedinou a všemi mechanismy vynucovanou hodnotou současnosti je osobní prospěch bez ohledu na vše ostatní. A ještě se tomu říká svoboda a osvobození individuí z područí státu a kolektivismu obecně. Je to jen obludná lež, která otevírá dveře k nadvládě antihumanismu a nadvládě majetkových elit. Jako ilustraci připojuji svou drobnou zkušenost, kdy těsně po převratu jsem v jakémsi rozhlasovém vysílání zaslechl nově uvědomělou redaktorku, která plamenně vykládala, že únosci dětí (bří Barešové, kriminálníci, kteří se chtěli dostat do NSR a unesli autobus se školáky) jsou vlastně bojovníci za demokracii a veksláci a prostitutky průkopníci tržního hospodářství, kdežto lidé, kteří chodili zadarmo na brigády nebo vedli děti na různých táborech jsou v lepším případě naivové nebo hlupáci, v horším pak vědomí kolaboranti zločinného režimu. Řekl jsem si, že s touto ideologií a těmito hodnotami opravdu nechci mít nic společného.

Příspěvek uveřejňujeme v rámci série článků, které poukazují jak na frustraci části společnosti, tak na racionalizaci této frustrace.

-1
Vytisknout
11219

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2017