K volbám

19. 10. 2017

Přál bych si také, aby Česká republika v blízké budoucnosti dostála svým závazkům a přijala za svou měnu Euro. Jistě. Bude to pro nás znamenat jistou zodpovědnost, ale po 28 letech od revoluce už bychom měli být demokracií dospělou, schopnou se chovat odpovědně a nést břímě společné integrace bez vykrucování. Co se týče oprávněných obav ze zdražení: Dokážu si představit i přechodné období, kdy by se u nás platilo oběma měnami.

Dostal se mi do ruky lístek Babišova hnutí ANO. Člověka, který se navzdory tomu, že je druhým nejbohatším mužem v této zemi, se neostýchá čerpat dotace určené malým a středním podnikům. Padesát milionů korun se zdá ve srovnání s jeho majetkem zanedbatelnou částkou. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že za dobu svého působení ve Vládě zdvojnásobil svůj majetek. Doufám, že právní stát, na který tak nadává, policie a nezávislé soudy, ukážou svou sílu a za tento snadno doložitelný trestný čin bude odsouzen. Na hromádce nepřijatelných volebních lístků mu jistě bude líp.

Společnost mu tam budou dělat strany ochotné v mezinárodních vztazích poklonkovat nesvobodným a agresivním režimům, strany ochotné pro pár obchodních výhod zavřít oči nad porušováním lidských práv Ruskem a Čínou. Proti prvnímu jmenovanému je třeba nadále zachovat ekonomické sankce, ekonomické dohody s druhou jmenovanou nesmí slevovat z lidskoprávních a ekologických standardů nám vlastních.

Následně jsem na hromádku odložil i strany, které činí mezi lidmi rozdíly na základě jejich vyznání, barvy pleti, věku a sexuální orientace, strany, které věří, že lidská a občanská práva jsou tu jen pro některé, že si nejsme všichni rovni, jak praví naše Ústava. Přidal jsem i ty, kteří chápou zdravotnictví jako byznys jako každý jiný a ne jako Ústavou zaručené právo a pro mnohé lidi otázku životu a smrti.

Po odebrání bizarních projektů, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a netuším, kdo za nimi stojí, mi v ruce zůstala hrstka stran jakž takž přijatelných. Přestal jsem tedy přemýšlet nad tím, čeho se co do budoucnosti naší země obávám a začal přemýšlet nad tím, co nás může posunout kupředu. Je to navyšování minimální mzdy, coby cesta k zajištění elementární lidské důstojnosti pracujících lidí. Je to daňová progrese, protože věřím, že na zajištění společného blahobytu by se ti nejbohatší měli podílet větší měrou než ti, které bolí každá odvedená koruna. Je to důraz na kvalitu našeho školství, kdysi jednoho z nejlepších na světě, dnes žalostně opomíjeného a podfinancovaného, zejména co se mezd pedagogů a pedagožek týče. A v neposlední řadě je to aktivní péče o naši přírodu a krajinu, která není jen místem oddechu a povyražení, jak si mnozí představují, ba ani pouhým zdrojem ekonomického profitu, ale základním rámcem našeho života. I navzdory našemu modernímu způsobu života jsme stále bytostně závislí na prostředí, které nám příroda poskytuje. Vyřadil jsem poté všechny strany, které tyto priority nesdílí, nebo ve mně nebudí důvěru, že jsou skutečně odhodlané tyto priority prosadit.

Nakonec mi zůstal v ruce jeden jediný lístek. Lístek strany, která je tu s námi už od Sametové revoluce, strany, která se nikdy nenechala koupit ani zkorumpovat, strany s bohatými zkušenostmi z politiky krajské a komunální, strany vždy zásadové s pevným hodnotovým ukotvením. Byl to lístek číslo 9, lístek Strany zelených.

Pozn. šéfredaktora: Ano, ale co když se zelení nedostanou do Sněmovny? Pak tím vlastně volíte nejpopulárnější strany...