O lásce, reformaci a Dušičkách

2. 11. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Včera bylo Všech svatých, dneska jsou Dušičky a předevčírem uplynulo přesně 500 let od začátku světové reformace. Pokusím se to v tomto zamyšlení spojit a použiji k tomu, možná trochu paradoxně, sovětskou pohádku Mrazík.

Mezi základní teze reformace patří sola gratia (spása pouhou milostí) a sola fide (spása pouhou vírou). Co to vlastně znamená? Teologie těchto tezí je nesmírně rozmanitá a složitá. Pro mne osobně lze však jejich skutečný význam demonstrovat velmi snadno pomocí příběhu Ivana v Mrazíkovi. Ivan se zachová nepěkně a čaroděj mu přičaruje místo krásného obličeje, na který se stále pyšně díval do zrcadla, medvědí hlavu. Zbavit se té hlavy mohl pouze konáním dobrých skutků. A tak Ivan šel konat dobré skutky, aby si pomohl. A pokaždé, když takový skutek udělal, se hned podíval do zrcadla… aby viděl, že to nepomohlo.


Teprve v okamžiku, kdy propadl beznaději, kdy zrcadlo rozbil a kdy dobrý skutek vykonal bez ohledu na svůj vlastní zájem, ale z pouhého soucitu s druhým člověkem, byl zachráněn. Nebyl zachráněn svou zásluhou, dostal dar od vyšší moci za to, že konečně jednal z lásky bez myšlenek na vlastní prospěch. Velmi podobně vyznívá pasáž o Božím soudu z Matoušova evangelia (25,31-46): lidé se diví, že svými skutky, jimiž nezištně pomáhali chudým, nemocným, zavrženým, pomohli vlastně Soudci samotnému. Bůh se těch souzených neptá na jejich církevní příslušnost, chození ke svátostem, ba ani na křest, bere v patrnost jediné: zda pomohli těm nejpotřebnějším.

Pokud v člověku je tato láska, je to láska z Boha, neboť Bůh je láska. Jak čteme v Prvním listě Janově 4,8-9: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“

Sola gratia i sola fida podle mne tedy říkají to samé: zapomeň na zásluhy, žij v daru a z daru, který jsi dostal. Ty nemůžeš porazit smrt, ale Bůh Ti dal dar lásky, v níž je poražena. Milost je dar Boží lásky. To je obrovská svoboda, člověk přestává být otrokem vnějších pravidel a strachu z nějakých nadpřirozených sil. Víra pak není nějaký souhrn tezí, víra je vnitřní život lásky, živý vztah k Bohu, k němuž patří i hádky, odcizení, poušť, hledání a ztrácení. Jak říká svatý Pavel ve slavné třinácté kapitole Prvního listu Korintským: „Kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

A láska je svatost, láska je věčný život. Tam, kde vypočítavost a vlastní prospěch – abychom se vrátili k Mrazíkovi – ustupuje nezištné pomoci, tam život zvítězil nad smrtí. Tam je Bůh. Proto myslíme na svaté a na mrtvé tak brzy po sobě, skoro jakoby v jednom svátku, protože věříme, že život je něco mnohem více než jenom biologický děj. V tom životě, který je z milosti a víry, jsme všichni spojeni navzdory biologické smrti. Jsme spojeni láskou.

0
Vytisknout
10842

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2017