Mají Češi alespoň elementární míru sebereflexe

Národovectví na kořenech řízeného vysidlování velké části původních obyvatel

22. 2. 2018 / Jaroslav Polák

Německy mluvící obyvatelstvo totiž na tomto území žilo po stovky let a většina těchto lidí měla velmi silný vztah k rodnému místu k „rodné hroudě“, jak se říkalo a říká. 

Tři miliony byly deportovány za četných ztrát na životě i vyslovených vražd a to systematicky za přihlížení úřadů. Například zákaz používat veřejnou dopravu je těžko excesem – to musel rozhodnout úřad. Ostatně pan prezident Beneš se vyjádřil jasně – vylikvidovat německý problém. 

Mocnosti „nerozhodly“, ale stvrdily (přesné vystižení je věcí historiků) odsun, a to až v srpnu 1945, kdy byly již desetitisíce vyhnány. Ale to jen pro ilustraci. 

Nastal ale tedy v podstatě očekávaný problém – v pohraničí skoro nikdo nezůstal. Nutné bylo dosídlení a to se stalo. Nikdo v celku nepřemýšlel, že dosídlenci nebudou mít k jejich novému domovu stovky let budovaný vztah. 

Vzhledem k tomu, že prakticky celá původní romská populace byla nacisty „zgenocidována“, tak velkou část tvořili dosídlenci, Romové z východu. Vznik vyloučených lokalit byl jedním z naprosto očekávatelných výsledků tohoto stěhování národů. 

Kde ostatně máme největší vyloučené lokality; inu v městech s původní německou majoritou, tak jaké divení. Bruck - Most, Komotau - Chomutov, Aussig - Ústí nad Labem. Netřeba pokračovat. 

Celý tento fakt je orámován v podstatě tragikomickým současným diskurzem ve vztahu k uprchlíkům a imigrantům. Řada našich myslitelů kudy chodí, tudy vedou úvahy jak je imigrace hrozná, jak ti imigranti nebudou mít vztah k místu a naší  kultuře (jaké vlastně?) a jak následně jako „vykořenění „ budou páchat zločiny či až teroristické činy.

Míra sebereflexe národa, který na hlavu „vyprodukoval“ snad nejvíce uprchlíků na světě se blíží nule.