O zapomenuté, ale velmi významné knize

Hejlův vzkaz na vlnách času

25. 6. 2018 / Ondřej Pavlík

čas čtení 14 minut

Vilém Hejl, Zásada sporu (Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1979)

Přinášíme seminární práci studenta FFUK v Praze vzniklou na základě semináře o exilové literatuře, kterou Jan Čulík na této škole vyučoval letos v dubnu. Vilém Hejl zemřel bohužel v roce 1989, těsně před pádem komunismu, tak se nemohl postarat o vydání svých knih v postkomunistickém Československu. Přesto je jeho
Zásada sporu klíčovým dílem, který by neměl zůstat bez zájmu dnešních nakladatelů v České republice. Dočkáme se nového vydání?

Jiný článek o této knize najdete v Britských listech ZDE

V roce 1979 vydává nakladatelství Sixty-Eight Publishers historický román Zásada sporu, napsaný (podle autorovy datace na konci textu) mezi lety 1969-1973 částečně jako reakce na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Autor knihy, Vilém Hejl, byl pro své ideologicky "závadné" aktivity (nedlouho po podepsání Charty 77) nucen odejít do rakouského exilu. Pracoval pak pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a dále působil jako scénárista, překladatel a spisovatel. Mezi jeho další tituly vycházející mimo Československo patří např. prózy Ex offo (1980) nebo Hodina hvězdopravců (1980).


Hlavní postavou a zároveň vypravěčem Zásady sporu, historického románu zasazeného do doby českého stavovského povstání, je básník Šimon Lomnický z Budče, jehož perspektivou čtenář sleduje probíhající události. Fiktivní příběh Šimona Lomnického (který je v některých pramenech hodnocen jako pouhý bezcharakterní až amorální přihlížející vypjaté situace bělohorského období) je vnímateli zprostředkován pomocí pamětí. V předmluvě datované do roku 1621 jsou tyto sepsané vzpomínky připodobněny k textu v láhvi, jsou vzkazem pro jakoby jinou dobu, jiné generace s historickým odstupem a nadhledem. „Výpověď, kterou se chystám psát, hodím do vln času s nadějí, že dřív nebo později bude nalezena na březích jiných dob, přečtena a zvážena.“ (str.7) Modelový autor promluvou vypravěče, explicitního textového subjektu, vybízí k reinterpretaci historických soudů nejen o protagonistech popisovaného románu. Otevírá otázku o smyslu zapsaných dějinných souvislostí a kauzalit, o hodnocení minulosti a o vyřčení rozsudků nad jejími aktéry.

Jazyk knihy nevykazuje žádné prvky archaické češtiny, naopak je jeho dikce dynamická a plynulá, plně využívající lexikum 20. století. Společně s nadčasovými vlastnostmi vystupujících postav a s jejich stále intenzivněji aktuálními promluvami jde o faktory, díky nimž překračuje Zásada sporu hranice žánru tak znatelně. Historické rozlišení může sloužit jen jako kulisa k vykreslení univerzálních, ve všech dobách platných vzorců chování určitých lidských skupin. Na pozadí mezní situace, jakou povstání českých stavů představuje, je lidský charakter a jeho proměny nejpozorovatelnější. Historický paralelismus románu tak umožňuje interpretaci nejen z pohledu pookupační, normalizační reality, na níž bezprostředně reagoval. Pro absenci explicitních narážek na protikomunistické vymezení má kniha potenciál stále vstupovat do řady dalších stále živých kontextů.

Šimon Lomnický, katolík na straně většinou protestantského stavovského povstání, stojí na počátku děje před úkolem/výzvou sepsat jakousi vlastní Illiadu o válce, kterou prožívá, nebo spíše kterou prožívat chce. Sní o dalších velkolepých husitských válkách, o ideálech, za něž stojí zato bojovat a umírat. A ani tváří v tvář realitě při rozhovorech a pitkách s vysoce postavenými vojenskými hodnostáři se nevzdává víry v tu „skutečnou“ válku romantických rozměrů hodných velkého eposu. „Víc jsem nepotřeboval poslouchat. Všechno jsem slyšel už mnohokrát, ale doposud jsem si dokázal uchovat naději, že jednou začne pravá válka. Válka, o jaké lze napsat Illiadu.“ (str.16) Z těchto zidealizovaných obrazů a představ „opravdových“ vojenských střetů střízliví Šimon Lomnický až po setkání s dvěma významnými aktéry románu. S jezuitou Ambrožem Janderou, jemuž pomůže uprchnout z Písku obsazeného protestanty a který je nedlouho potom identifikován jako katolický špion, a s rytířem Prokopem Líškem z Líškova, zastupujícím podobnou funkci na druhé straně barikády. S oběma naváže Lomnický poměrně blízký vztah a zjišťuje, jak moc jsou si vlastně podobní. Oba před něj staví sérii relevantních argumentů, proč pracují pro dané opoziční skupiny, oběma se daří otevřít Šimonovi Lomnickému oči a vidět válku takovou jaká doopravdy je. Po proniknutí do těchto podzemních sfér tajných služeb objevuje Lomnický pravý charakter veřejností vnímatelných šarvátek. Válka ve své podstatě není poetická ani prozaická, nerozhodují ji vycvičené armády mužů, kteří nasazují své životy za hodnoty, jimž věří, ani v knihách opěvovaní generálové a jejich věhlasné strategie a finty. Hybnou silou tohoto kolosu jsou informace. Zprávy donášené špiony na obou stranách a inteligence a vypočítavost těch, kteří nejsou vidět ani slyšet, těch, o nichž se žádný epos ani učebnice historie nepíše. Šedá zóna vytváří prostor totální anonymity, chladného kalkulu bez nároku na uznání. Psát o takovémto světě výzvědných machinací není možné a Šimon se ocitá v ideové krizi a rozpolcenosti, uvědomuje si najednou, že celý svět války je divadlo, kde několik málo mužů prostřednictvím několika málo zpráv rozhoduje o osudu pluků, armád, vesnic a měst. Všechny oslavy vítězství, oplakávání porážek, tlachy v hospodě, ale i Lomnického pamflety jsou pouhou součástí obludné scény. Jeho černobílá perspektiva binární opozice mezi dobrem a zlem, mezi češstvím a cizáctvím se naprosto tříští. Líšek i Jandera jsou přesvědčení o nutnosti vítězství svých stran, které bojují proti sobě. Jejich cíle jsou ale téměř stejné a ve čtenáři může jejich působení probouzet hypotetickou představu, jak by vypadalo jejich setkání a případný rozhovor. Z jejich promluv se každopádně rodí úvaha o národnostní a náboženské identitě (můžeme-li takováto označení vůbec použít), jejichž rozpor byl rozdmýcháván nejen v době povstání českých stavů. Explicitně se nabízí témata k rozvahám. Co je češství některými postavami tak často zmiňované?

„‚Hezké od vás, pátere. Jenom nevím, proč nemáte aspoň tolik cti v těle, abyste přiznal, že sloužíte jako vyzvědač Ferdinandovi.‘

Jednoduše proto, že to není pravda. Osoba panovníka není rozhodující. Já jsem Čech, pane Šimone.‘

Čechů je jako kozích bobků; leckterý nestojí za víc. Slavata a Martinic jsou také Češi.‘

Zcela správně. Na rozdíl od Mansfelda, Tiefenbacha, Anhalta, Tschernembla… a Friedricha z Falce.‘“ (str. 85-86)



Co je náboženská příslušnost a svoboda?

„‚Vláda direktorů brání svobodu víry a svědomí, ano?‘ usmál se Ambrož. ‚Kolik je v Čechách katolíků? Menšina, jen pětina. Mezi direktory však nesedí ani jeden. V městech s katolickou většinou musí být polovina městské rady protestantská. Kde je protestantů většina, nezasedá v radě jediný katolík. Na vyšší úřady mají nárok pouze protestanti. Nepřipadáte si směšně, když tomuhle říkáte svoboda?‘“ (str. 86)

Nic není možné rozdělit na čistou pravdu a čistou lež. Jedním z hlavních motivů románu, nebo alespoň celé jeho první poloviny je tedy právě ona cesta pozorovatele za bolestným poznáním skutečného řádu věcí, který pak už není možné zromantizovat a jednoznačně popsat. Jde o zoufalé volání po smyslu dějin, k jejichž epické narativní konstrukci je nutný odstup a nadhled. Rozmývá se hranice mezi věrnými a mezi zrádci. Mezi vítězi a poraženými. V nastupující krizi hledá hlavní hrdina svou tvář, snaží se i přes všechny komplikace nepřijít o vlastní identitu (budu-li tento pojem čerpat z Havlovy interpretace lidské identity a života v pravdě) a důstojnost. Vzhledem k jeho paradoxní osobní situaci (úděl katolíka bojujícího za protestanty), budí v okolí rozporuplné názory, pocit myšlenkové nekonzistentnosti a nezařazenosti. Obsazuje ve společnosti nezáviděníhodnou pozici vyděděnce, jehož úděl se bude s postupujícím příběhem jen zhoršovat.

Celá kniha je rozdělena na dvě části, první její polovina pojmenovaná jako Epos, uvozená biblickým citátem z Jeremiáše 6, 16, líčí výše popsané procitnutí Šimona Lomnického z Budče do opravdové války. Druhá polovina, nazvaná Apologie, je příznačně předznamenána Žalmem 69, 3: „Pohřízen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokostí vod, jejichž proud zachvátil mne.“ Ano, i hlavní hrdina románu je uchvácen nekontrolovatelným vírem, samopohybem dějin, nad nimiž nemá nejmenší kontrolu. Celá kniha druhá, Apologie, je vyprávěním událostí následujících po bitvě na Bílé hoře, která sice sama není v knize nijak popsána, ale představuje hlavní příběhotvorný zlom. Šimon Lomnický se ocitá na straně poražených opět v situaci těžko zařaditelné postavy. Role jeho známých se mění, celá řada z nich přechází na stranu vítězů a jsou to oni, kdo ve své omezené, bezcharakterní brutalitě mučí a vyslýchají své bývalé spolupracovníky. Kdo vítězí? A kdo je poražen? Odpovědi jsou komplikovanější, než by se mohlo zdát. Lomnický je po zoufalém a smutném pokusu zorganizovat další povstání uvězněn, vyslýchán a zachráněn hlavně díky protekci Ambrože Jandery, který ale jako vítěz rozhodně nepůsobí. Je zklamán a zhnusen pobělohorským vývojem, kdy se k moci dostávají jen další násilníci bez vizí. Janderovi nezbývá pohřbít své ideály a ztrápeně pozorovat popravy českých pánů a persekuce, jimiž jsou postiženi další aktéři stavovské revolty. „‚Šimone, už čtyři měsíce všude opakuji, že nějaký nový Krvavý sněm by zcela zmařil výsledky našeho vítězství,‘ řekl Ambrož, jako kdyby mi četl myšlenky, ‚český národ si můžeme doopravdy získat jenom velkomyslností. Můj hlas bohužel nemá zdaleka tu váhu co návrhy jistých .... však tušíte, o kom mluvím. Proto jsem přišel za vámi. Nejde jen o několik tuctů životů, rozhoduje se o celé budoucnosti. Krátkozrací zuřivci by nás mohli připravit o ni celou.’“ (str. 183) Prokop Líšek je nalezen v domě Šimona Lomnického a i přesto, že se mu nejprve podaří uprchnout, je nakonec zabit. Lomnický vyslýchán klasickým vykonavatelem příkazů totalitní mocnosti, Pomykáčkem, který se na vítěznou stranu přidává až po Bílé hoře. Před ní vedl groteskní kulisu husitských „božích“ bojovníků. Pomykáček staví Lomnického před rozhodnutí mezi popravou a donášením a tomu tedy nezbývá než sepisovat absurdní udání na hospodské vypravěče apod. Nakonec skládá pamflet, díky němuž se tak moc zprotiví okolí pro svůj další zdánlivý názorový obrat, že už je naprosto nepředstavitelné, aby se dostal k jakýmkoliv citlivým informacím. Tímto aktem si sice zařídí uznanou nemožnost udávat, zároveň si ale uzavírá jakoukoliv cestu do společnosti, naprosto ztrácí veškerý kredit, věrohodnost a uznání těžce získané v době předbělohorské. Jak je z epilogu patrné, Šimon Lomnický nakonec umírá sám při ozbrojené loupeži jako chudý a zapomenutý umělec, jemuž se ale podařilo alespoň před sebou samým uhájit své přesvědčení, identitu a tvář.

Kniha Zásada sporu je mimo jiné obrazem historických nejen totalitních struktur, které staví každého jednotlivce před binární rozkol. Nutí jej viditelně volit mezi dvěma póly. Tato potřeba si alespoň na pohled vybrat jednu ze skupin a zařadit se k ní je patrná v každé době a značí ji například nejzákladnější rozlišení v jakékoliv ideologii na skupinu „my“ a „oni“. Šimon Lomnický z Budče je ve svém fiktivním životním příběhu nucen vyjít z vyznačených opozic a sám si není jistý, zda ve své zkoušce obstál. To je hlavním důvodem jeho práce na pamětech, jimiž nám sám skutečný autor nenápadně naznačuje paralelu se svou dobou, se svým osudem a se svou potřebou se vyjádřit. Této tematiky se silně dotýká rozhovor Šimona Lomnického se spoluvězněm v cele: „‚Chápu… Vy jako… Umíte si představit, co mě napadá? Že vy snad doopravdy věříte na spravedlnost, na víru, na svobodu, na český národ a tyhle věci.‘ Ani sám sobě dokonce dnes, kdy vydávám počet ze svého života soudcům, jejichž rozsudek se mne nedotkne, bych nedovedl odpovědět s naprostou jednoznačností, v co jsem věřil. Vím poněkud určitěji, co jsem v životě chtěl najít, a zase mne stojí nepopsatelnou námahu odlišit, kdy jsem chtěl skutečně právě jenom to a kdy jsem klamal i sebe sama. Patrně mohu jen zevrubně vypsat historii osudných roků mého života a přenechat mým čtenářům, aby soudili.“ (str. 212)

Jde o obhajobu proti historickému soudu, kde už záleží jen na dalších a dalších interpretací jiných osob a epoch. Proto Apologie. Kniha neexperimentuje, nepředvádí svou uměleckou ojedinělost a estetickou neotřelost a novost, její bohatství je ve znovu a znovu interpretovatelných obrazech. Jak jsem již výše naznačil, Zásada sporu není pouhým svědectvím či výkladem minulého režimu. Nejen Šimon Lomnický, ale i autor vhazuje v podobě těch několika stále akutně aktuálních myšlenek svůj vzkaz v láhvi do vln času. Ve vlnách času se text houpe i dnes a čeká vylovení a přečtení. A na reedici. Na nás na čtenářích je, abychom vynesli pomyslný soud. Nebo ne?

0
Vytisknout
8479

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2018