Musí Polsko zahynout?

6. 8. 2018 / Roman Kanda

Moje známá – říkejme jí například Joanna, ačkoli to není její pravé jméno – napsala zhruba toto: Současný boj za nezávislost soudní moci, který pulsuje polskou veřejností, ji nezajímá. Necítí potřebu bránit liberálnědemokratické Polsko, tedy to Polsko, které existovalo před nástupem vlády Práva a spravedlnosti (PiS). „Co pro mě kdy polské nezávislé soudy udělaly?“ ptá se Joanna sugestivně a okamžitě si odpovídá: „Nic. Nikdy se nezastaly mých práv, tak proč bych je nyní měla bránit?“

Takzvané demokratické Polsko bylo státem tvrdých neoliberálních reforem, v němž lidé – pokud měli to štěstí a byli zaměstnáni – trávili přesčasy, a stejně na konci měsíce nevyšli s výplatou. „Demokracie, to jsou jakési abstraktní instituce a život s peněženkou, do níž se bojíš podívat,“ píše rozhořčeně a zklamaně Joanna. Když se její rodiče rozváděli, soud se se sadistickým zalíbením rýpal v intimním životě dospívajících sourozenců. Už demokratické Polsko bylo podle Joanny silně konzervativní zemí, která jí jako ženě vnucovala roli rodičky dětí. Joannu proto současný boj nijak nevzrušuje. Je jí dokonce lhostejné, bude-li Polsko vůbec nadále jako stát existovat, protože nechce být rukojmím státního paternalismu. „Já chci žít,“ uzavírá Joanna – žít v bezpečí, ve svém pokoji a bez bídy.

Přiznám se, že na mě tento emocionální výbuch zapůsobil, i když jsem v něm zpočátku viděl určité rozpory – na jedné straně kritiku neoliberálního laissez faire, na straně druhé boj proti státnímu paternalismu. Jenže nelogičnost je to jen zdánlivá. To, že stát za vlády dnes tolik vynášeného Donalda Tuska (i jeho předchůdců) víceméně rezignoval na sociální politiku nebo ji brutálně osekal, neznamená, že se vzdal svých restriktivních a represivních složek a sil a že neprosazoval ideologickou agendu, která řádění PiS zčásti připravila půdu.

A i kdyby byl status paní Joanny plný logických rozporů (jako že není), přece je za ním autentická osobní zkušenost, a tuto zkušenost nelze jen tak odbýt. Není totiž zdaleka ojedinělá, jak jsem zjistil během svého nedávného pobytu ve Varšavě, kde jsem rozmlouval se svými přáteli. Lidé stojící proti současné politice PiSu se cítí opuštění, nemají za sebou přesvědčivou, natož jednotnou politickou sílu. Liberální intelektuálové přitom občas sami podléhají snad až přehnané sebekritice, zda sami neudělali někde chybu, zda neselhali tím, že nástup reaktivní (konzervativní) politiky podcenili.

To svědčí o hloubce beznaděje, která zachvátila určitou část polské společnosti. Také by to mohlo být poučením pro českou veřejnost, která by se měla hlasitě postavit proti rostoucí xenofobní horečce, jež začíná mít rysy nebezpečné sociální psychózy. Jsem však skeptický.