Liberálové se musejí naučit politiku emocí, mají-li pravicové populisty porazit

27. 11. 2018

čas čtení 3 minuty

Problém je, že dnešní elity nevědí jak bojovat proti fašismu, píše Paul Mason. Všeobecně je zřejmě prokázáno, že politika přechází napravo v důsledku kulturní a ne ekonomické nejistoty. Přesto však z toho nevyplývá, že akce na ekonomické úrovni nedokáže zastavit nárůst plebejského rasismu. Musíme ale pochopit, že centristické politické narativy selhávají v důsledku toho, jak byla vytvořena volnotržní ekonomika.

Snad nejlepší stručná definice neoliberalismu jako systému a ne jako ideologie pochází od akademika Willa Daviese, který jej nazval "deziluzí z politiky prostřednictvím ekonomiky". Tím Davies míní, že logika trhu byla násilím včleněna do všech forem společenského života, což vážně omezilo rozsah politické volby.



Mám-li například zachránit v určité zemi ocelárnu, nemohu to dnes legálně učinit z důvodů bezpečnosti státu, nebo dávání přednosti místním výrobkům, nebo kvůli emocím, nebo kvůli obavě, že po likvidaci ocelárny město, v níž je umístěna, zemře. Mohu to dnes učinit jen na základě argumentu, který odpovídá různým národním, evropským a globálním pravidlům pro obchod a investice.

Je to tedy likvidace politiky ekonomikou, chirurgicky bylo odstraněno emocionální uvažování z politického rozhodování.

Lidé chápou, že emoce, a s nimi i pocit totožnosti, místa, národa a třídy, by bylo možno vrátit do rozhodování až poté, až by byl nynější systém zničen. To vedlo k vzestupu jak levicových, tak pravicových oponentů neoliberalismu.

Druhým motorem této revolty, jejímž katalyzátorem jsou emoce, je to, k čemu došlo na pracovištích. Ani politologie, ani ekonomie se příliš nezajímá o pracoviště jako o politickou arénu.

Dnešní management vyžaduje vysokou výkonnost, zejména od těch nejslabších zaměstnanců. Zadruhé práce je daleko více explicitně donucovací pro lidi s nízkou kvalifikací a s nízkými příjmy, než tomu bylo před vznikem neoliberální éry. Hrozbě vyhození z práce čelí tito lidé okamžitě a každodenně. S tím jde ruku v ruce šikana, protekcionářství a sexuální obtěžování. V profesích, jako je taxíkářství, řízení kamionů, bezpečnostních zřízenců a uklízeček je hrozba konkrétního násilí často velmi blízká.

To nutně přispívá k silnému, ale nepřiznanému pocitu nejistoty a frustrace, o nichž lidé otevřeně hovoří, jakmile vypočetli všechny ty rasy a ta náboženství, které by chtěli vyhladit.

Prvním poučením z toho všeho pro liberální centrismus, pokud si přeje přežít, je, že potřebuje emocionální narative se zásadní, inspirující nabídkou. A tou zásadní nabídkou musí být ekonomická naděje. "Strach z budoucnosti", o němž hovoří mnoho kvalitativních studií stoupenců nacionalistické pravice, je pro mnoho z nich zcela racionální. Lidé reagují jako lidé, kteří mají strach, jsou zdeprimovaní a rozhněvaní, protože svět, který  byl vytvořen prekariátním zaměstnáním, špatným bydlením a rostoucí nerovností je děsivý, deprimující a vyvolávající hněv.

Jestliže neumíte odpovědět na otázku: "Jak by se život pro mě a pro mou rodinu mohl rychle zlepšit?" žádné množství komunikativních schopností nepomůže. Zadruhé: centristé musejí učinit strategickou volbu: postavit se na stranu levice proti pravici. Veškerá diskuse o populismu, která se tomuto závěru vyhýbá, je k ničemu.

Kompletní článek v angličtině ZDE
 

0
Vytisknout
7423

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2018