O čem česká historie neučí

28. 1. 2019 / Petr Homoláč

 

Výklad historických událostí přizpůsobený vlastní verzi dějin, to je běžný jev u většiny národů. Stejně jako lidé rádi zdůrazňují pro ně příznivé aspekty událostí, ty nelichotivé překroutí či zcela vypustí, křivdy a nespravedlnosti přisuzují druhým a oni sami zůstávají čistí a téměř bez viny. Na světě je tedy mnoho různých výkladů historie a často jsou vzájemně nekompatibilní.

Schopnost národa podívat se sám na sebe z druhé strany umožní daleko hlubší pochopení dějinných souvislostí. Ani velké národy to dobře nezvládají, typicky třeba Rusové, patologicky nedůvěřiví vůči světu opět skoro jak za komunistů, dobře vycházejí jen s těmi nejhoršími režimy.

 

Menší národy mívají důvodů k ukřivděnosti a zakomplexovanosti víc. Po této stránce na tom Češi nejsou vůbec špatně, dokážeme se nebrat smrtelně vážně a jsme schopni si ze sebe i své historie dělat dokonce legraci, což je rozhodně známka sebereflexe a nadhledu. Přesto máme dost co dohánět.

Nedávno zveřejněným vyjádřením BIS ke špatnému stavu výuky české nedávné historie vznikl spor, zda je tato výuka stále pod vlivem sovětské či komunistické verze dějin. Domnívám se, že BIS přesně trefil prapříčinu našich dnešních problémů i vztahu k Evropské unii.

Základem je zřejmě opravdu protizápadní sovětská či komunistická propaganda, ale kořeny sahají mnohem hlouběji, až do způsobu školní výuky českého národního obrození 18. a 19. století, které němectví pojímalo jako přímo ohrožující české národní zájmy.

Blouznilo o všeslovanství, idealizovalo si Velkého bratra na východě do té míry, že někteří si přáli připojení k Rusku. Přestože už K.H.Borovský už před 170 lety důrazně varoval před jakýmikoli iluzemi o Rusku z vlastní zkušenosti: "Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí ... počínají všude místo ruský říkati slovanský, aby pak místo slovanský zas ruský říci mohli.“ Také Masaryk důrazně opakovaně varoval před odlišností a primitivností Ruska a vystihl prorocky přesně: "Odstranili cara, ale neodstranili carismus" - to platí dodnes!

Přesto část naší populace po 40 letém komunistickém vládnutí a vymývání mozků zůstává stále indoktrinována. A to je ta tragédie, která nás znovu a znovu podivně táhne někam na Východ a na což české školství zřejmě opravdu dodnes dostatečně nereagovalo.

Pocity národních křivd bývají spojeny s nejbližšími velkými sousedy, v našem případě s německy mluvícími zeměmi. Objektivní pohled z obou stran přitom vyjeví, že to blízké soužití nebylo vůbec špatné a díky němu české země (nikoli tedy celé Československo) patřili před 100 lety mezi 10 nejvyspělejších zemí světa. Zde jsou některá podstatná data, o kterých se v českých školách neučí:

  • České země s 10 miliony obyvateli byly průmyslové nejvyspělejší části Rakouska-Uherska a dosahovaly 60-70% hospodářského výkonu celého soustátí s 50 miliony obyvatel. Velkou zásluhu na tom měl bezprostřední kontakt s Německem a podnikaví němečtí gründeři. Kapitálový podíl Čechů na průmyslu českých zemí byl přibližně třetinový, ve finančnictví přibližně odpovídal počtu obyvatel. Asi jsme byli víc spořiví než podnikaví.

  • Jednotlivé obce měly právo podle rozhodnutí svých obyvatel určovat si svůj obecní jazyk. Platilo navíc, že pokud jste se na kterýkoli úřad v celém Rakousku obrátili s žádostí nebo stížností česky, byl tento úřad, ač třeba v Innsbrucku, povinen Vám odpovědět také česky.

  • Rakouská část měla (na rozdíl od uherské části) platnou ústavu, která byla dodržována, byl to skutečný právní stát.

Porovnejme s dnešním stavem českých zemí. Ekonomicky jsme ve světě možná 40.-50. a kvalitou zásadních zákonů jako exekučního, stavebního nebo dodržováním vlastní Ústavy se blížíme chvostu světa. Stále se potýkáme s dědictvím totalitní společnosti, naši politici jsou pravděpodobně omezenější, nedemokratičtější, neliberálnější a méně dodržují vlastní zákony než před 100 lety.

Stávající školní výklad české nedávné historie a jeho jednostranný důraz na slavnou kapitolu českého národního obrození se na tomto nevalném stavu do značné míry podílí, neboť pomíjí velice důležitou skutečnost - národní obrození sice úspěšně dostalo češtinu mezi vyspělé evropské jazyky, ale svým důrazem na národ a jazyk mělo na vývoj moderní společnosti dopad spíše negativní.

Když my jsme začali rozlišovat dobrého souseda od špatného podle toho jakým jazykem mluví, západní státy již budovali společnost, v níž důraz byl kladen na hodnoty občanské, všeobecně lidské, na rovná práva a svobodu svých občanů. V takové moderní společnosti stát konečně také přestává být všemocným vládcem nad životy lidí pod záminkou obrany posvátných národních či kmenových zájmů často pofiderně a svévolně definovaných.

Češi se po vzniku 1. republiky sice také ihned hlásili k rozvíjení moderní občanské společnosti, bohužel v lecčems jen ústy. Staré národovecké aspekty do praktické politiky 1. republiky zasahovaly příliš.

Zde jsou některá zajímavá data:

  • Po 1. sv. válce vítězné mocnosti posvětily vznik ČSR ve velkorysých hranicích s Podkarpatskou Ukrajinou s podmínkou, že národnostní menšiny budou mít plná práva. Je to ukotveno v zásadních smlouvách počínaje Versailleskou až po Saint-Germainskou. Beneš sliboval něco jako kantonální systém Švýcarska, jenže to neumožnil ve společnosti přetrvávající důraz na národovectví, tak jsme se na to jaksi vykašlali a vybudovali národní stát, ve kterém absurdně se německy mluvící občan nemohl stát ani přednostou stanice nebo poštmistrem. Pro menšiny stav horší než ve starém Rakousku přispěl k rozpadu Československa.

  • Kvůli vzniku československého státu Masaryk s Benešem přesvědčovali Spojence o existenci tzv. československého národa, což byla de facto účelová lež a ani Slováci se s tím nikdy nesmířili. Na tyto účelové lži jsme později doplatili nedůvěrou Spojenců, když jsme ji nejvíc potřebovali.

  • Konrád Henlein prosazoval pro Sudety autonomii v rámci Československa, avšak ani po vítězství jeho Sudetoněmecké strany ve volbách v roce 1935 nedostal pokus na sestavení vlády. Přihlásil se otevřeně pro připojení k Říši až v roce 1937. Henlein pracoval pro anglickou rozvědku.

  • Beneš souhlasil s odstoupením pohraničních oblastí Německu ještě před Mnichovskou konferencí a poslal svého tajemníka Nečase do Francie a Anglie s tímto sdělením tajným dopisem, který nařídil zničit (což Nečas neudělal). Až poté byla svolána Mnichovská konference. Mluvit o mnichovské zradě spojenců je tedy mylné, pokud šlo o zradu, tak prezidentskou. Dnes česká vláda sídlí na nábřeží Edvarda Beneše, to je nepříjemně symptomatické.

  • A nakonec pikantnost: Československo v roce 1926 udělilo nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva fašistickému vůdci Benito Mussolinimu, velkému obdivovateli Jana Husa jakožto "muži pravdy". Mussolini psal oslavně také o československých legiích. Co víc dodat jako důkaz spletitosti skutečné historie.

Česká historie je každopádně mnohem složitější, pestřejší a zajímavější, než se k naší obrovské škodě na českých školách dnes učí. Není třeba se za ní stydět, naopak, jen je třeba ji doopravdy znát, nevršit opakovaně staré chyby a snažit se z té skutečné historie poučit.





0
Vytisknout
4475

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2019