Civilnost proti hrubosti i mravokárství

28. 1. 2019 / Martin Horut

Podle známého Marxova dikta se dějiny odehrávají dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Přesně tak, jako fraška, na mě působí přehrávání událostí sametové revoluce.

Modlitba pro Martu mě posté již nedojímá a, jak už to tak bývá, nejvíce se paládiem velkých osobností zaštiťují ti, kteří o jejich myšlení vědí nejméně. Jestliže tedy takové projevy vyznívají bezobsažně, samotný důraz na mravní odkaz našich předků působí ve všednosti dnešního světa přímo komicky.

Snad by totiž stačilo, kdybychom místo velkých slov o svobodě a demokracii zdůrazňovali prostou civilnost, občanskost.

Slovo „civilní“, spjaté s osvícenstvím a rozumností, se staví do protivy k pojmu „vojenský“, tedy militantní a hrubý, k pojmu „církevní“, tedy dogmatický a fanatický, ale také do protivy k okázalosti a strojenosti. Občané nejsou ani barbaři na straně jedné, ani Tábor, sekta světců, na straně druhé. Občanství spojuje.

Všichni jsme prvně občané státu, až potom straníci. Občanská společnost je diverzifikovaná, nikoliv však rozpolcená, sjednocuje ji totiž respekt k rovným právům občanů a ústavnímu pořádku státu. Jednou z jejich základních hodnot je tolerance, a to nejen k znevýhodněným minoritám, ale také - pro mnohé levicové liberály možná překvapivě - k názoru a politické orientaci, zdá se, majoritní společnosti.

Civilnost je střízlivá schopnost občanského soužití.

Střízlivý pohled kontrastuje s panikou ohledně uprchlíků a konce západní civilizace na straně jedné, také ovšem s panikou ohledně počínání Babiše, Zemana a Okamury jako konce demokracie na straně druhé.

Jestliže jedni prognostikují peklo muslimské invaze a druzí proti němu stavějí zapadlý ráj české demokratické tradice, zdůrazňuje civilní pohled, že v dnešním politickém bezčasí, kdy velké ideologické boje, které zmítaly Evropou od počátku modernity, povětšinou ustaly, není už pravděpodobné od politiky čekat ani věčné zatracení, ani věčnou spásu.