O vztazích mezi Poláky a židy

20. 5. 2019 / Tomasz Oryński

čas čtení 22 minut


Téma polsko-židovských vztahů v poslední době často vyvolává mezinárodní pozornost. Podle toho, kdo hovoří, slyšíme o polském antisemitismu, o židovském antipolonismu a o pokusech přepsat historii odevšad. Nechvalně známý polský zákon, který trestal připisování nacistických zločinů Polákům se setkal se zuřivým odmítáním poté, co ho židovské komunity vylíčily jako další pokus popírat holocaus - neférově, protože navzdory tomu, že tento zákon měl mnoho chyb, zcela jasně se týkal jen nespravedlivého připisování nacistických zločinů Polsku.

 

Samozřejmě, že má Polsko problém s antisemitismem. Ale je také pravda, že Polsko vede nerovný boj ohledně toho, že je obviňováno z nacistických zločinů - židovské komunity, zejména v USA, se snaží obviňovat Polsko  v naději, že jim to pomůže v jejich úsilí požadovat od Polska odškodnění. Zrovna nedávno obvinila židovská baronka v britské Horní sněmovně Polsko, že "protizákonně sedí na majetku tří milionů obětí holocaustu".  Němci  či Rakušané se proti těmto obviněním zrovna nadšeně nestavějí, když jde o obviňování Poláků z nacistických zvěrstev. Izraelci zacházejí ještě dále a tvrdí, že "Poláci pili antisemitismus s mateřským mlékem".

Takže jak tomu je, že Polsko skutečně tak antisemitskou zemí? Podívejme se na nejčastěji rozšiřované mýty.

Tvrzení 1: Polsko bylo pro židy vždycky rájem
Odpověď: Nebyl to žádný ráj, ale ve srovnání s ostatní Evropou se v Polsku židům vedlo dobře


Židé žijí v Polsku přes tisíc let. Zatímco byli po Evropě často pronásledováni, v Polsku byli vždycky vítáni. Během posledních Jagiellonců byla atmosféra zvlášť přátelská, židé dostali různá práva a král Zygmunt August se dokonce stal prvním králem, který židovi udělil aristokratický titul. Polsko bylo v té době známou svou náboženskou tolerancí, tak do Polska přicházeli židé (a další náboženské menšiny, pronásledované jinde) nejen ze sousedních zemí, ale dokonce až se Španělska. Brzo žilo v Polsko 80 procent židů z celého světa.

Během polsko-litevského společenství národů, Polsko bylo stále ještě pro židy jednou z nejpřátelštějších evropských zemí. Židé nebyli nuceni se asimilovat a byli považováni za samostatnou společenskou třídu - vedle aristokracie, duchovenstva, měšťanů a vesničanů. Ale jak židovské podnikání rostlo a stávalo se konkurencí pro polské i německé měšťany, způsobovalo to napětí. Katolické duchovenstvo začalo šířit pomluvy, že židé zabijejí křesťanská nemluvňata a dávají jejich krev do macesů, a tak dále, a tyto mýty se intenzivně šířily. Občas to vedlo k pogromům, navzdory tomu, že neférové obviňování židů bylo podle zákona trestáno smrtí.

V sedmnáctém století polští židé často zchudli, stejně jako ostatní občané polsko-litevského společenství v době ukrajinských povstání a švédské invaze. To vedlo k radikalizaci na obou stranách - antisemitské emoce se více šířily a mnoho židů se více radikalizovlo, což vedlo k vzniku hasidského hnutí.

Během éry rozdělení Polska se okupační síly rozhodly omezit práva židovského obyvatelstva. Židé sami začali být nejednotní - někteří se rozhodli bojovat za polskou nezávislost bok po boku svých polských kolegů, někteří doufali, že jim pomůže, zůstanou-li neutrální, a někteří se pokusili získat výhody kolaborací s okupanty. Z náboženského hlediska začala být viditelná dvě židovská hnutí: členové židovského osvícenství se snažili asimilovat se mezi Poláky, zatímco jiní následovali sionistické myšlenky. Bez ohledu na jejich situaci jejich počet vzrostl - a po první světové válce byl každý desátý občan Polska žid.

Tvrzení 2: Před válkou existoval v Polsku antisemitismus
Odpověď: Ano, ale nebyl tak intenzivní, jak to někteří tvrdí


Od vzniku nového polského státu r. 1918 bylo viditelné napětí mezi polským a židovským obyvatelstvem. Někteří židé, obávající se rostoucího polského antisemitismu, se během polsko-bolševické války postavili na stranu bolševiků. V důsledku toho byli židovští vojáci v polské armádě z ní vyčleněni a byli internováni. Později nesměli židé pracovat ve státní službě. Ideologové polské nezávislosti jako Roman Dmowski považovali židy, stejně jako i další menšiny, za překážku při budování nového nezávislého polského národa. Tyto myšlenky kvetly na pravici, a to vedlo k další diskriminaci, jako byl bojkot židovských podniků anebo omezování přístupu ke vzdělání pro židy formou tzv. lavic z ghetta a uzavřeného počtu studentů. Na některých univerzitách donutila radikální pravice všechny židovské studenty k odchodu.

Zároveň byli mnozí židé úspěšnými podnikateli, mnoho vědců bylo židovského původu. Některým dobře placeným profesím - jako právníkům či lékařům - v určitých místech zcela dominovali židé. Židovská kultura měla silný vliv na život Polska, s výjimkou těch, kteří se omezovali jen na užívání jazyka jidiš - jako Isaac Bashevis Singer. Mnoho asimilovaných židů se stalo významnými osobnostmi mainstramové polské kultury, jako například spisovatel Bruno Shulz, básník Julian Tuwim nebo hudebník Władysław Szpilman  a mnoho dalších.

Tvrzení 3: Němci provedli holocaust v Polsku, protože věděli, že Poláci jim při tom budou rádi pomáhat.
Odpověď: To není pravda. Nacistické tábory smrti byly umístěny v Polsku, protože to bylo logisticky výhodné


Počet židovského obyvatelstva v Polsku byl více než 3,4 miliony. V roce 1939 to byla druhá největší židovská komunita na světě. Židé tvořili čtvrtinu nebo třetinu obyvatelstva dokonce i v největších městech jako Varšava nebo Krakov. Vzhledem k tomu, že počet lidí, kteří se prohlašovali za židy, dosahoval v některých krajích až 50 procent, obrovská operace masového vyhlazování obyvatelstva nemohla být prostě prováděna nikde jinde.

Samozřejmě, nesmíme zapomínat, že všichni ti antisemité, kteří chválili Hitlera před válkou za jeho protižidovskou politiku, nezmizeli přes noc. Avšak mnozí z nich brzo přehodnotili své názory, když byli nuceni ochutnat svou vlastní medicínu - když s nimi Němci začali zacházet jako s druhořadými občany. Ostatní páchali zločiny proti židům, docházelo k pogromm, některé byly inspirovány Němci, některé zorganizovali sami Poláci. Avšak mnoho Poláků také židům pomáhalo. Není možné je všechny naházet do jednoho pytle.

Tvrzení 4: Polský stát německým nacistům při realizaci holocaustu pomáhal
Odpověď: Naopak


Polsko bylo jedinou zemí okupovanou německými nacisty, která neměla žádnou formu vlády, která by s okupanty jakoukoliv formou spolupracovala. Kromě toho, polská ilegální vláda měla zvláštní oddělení -  Żegota,  jehož úkolem bylo pomáhat židovskému obyvatelstvu. Dokonce i bývalí antisemité - jako Zofia Kossa- Szczucka - v Żegotě aktivně působili. Musíme si také připomenout Witolda Pileckého, agenta polské exilové vlády, který se jako dobrovolník přihlásil do Osvětimi, aby tam získal informace a organizoval v tom táboře odpor.

Tvrzení 5: Obyčejní Poláci spolupracovali s Němci při zabíjení židů, doufali, že se tak zmocní jejich majetku
Odpověď: Někteří ano, ale nebylo to pravidlem


Je pravda, že někteří lidé byli udavači, jiní židy vydírali ve snaze získat od nich za své mlčení peníze.

Avšak jiní riskovali život tím, že židům pomáhali - konec konců,  více než čtvrtina Spravedlivých mezi národy jsou Poláci. A někteří z nich zachránili více než jednu osobu - samotná Irena Sendlerová  se podílela na záchraně více než 2500 židovských dětí  a sama zachránila životy několika stovek lidí.

Pravda je, ale, že většina Poláků ani židy nepronásledovala, ani jim nepomáhala. Musíme si uvědomit, že i když holocaust byl nejhorší nacistický zločin za druhé světové války, Poláci sami to za války neměli zrovna lehké. Během války se většina lidí snažila o vlastní přežití a o přežití své rodiny, málokdo byl ochoten riskovat život svých blízkých (pomoc židům se často trestala smrtí celé rodiny) tím, že by pomohl neznámé osobě. Mnoho Poláků také převzalo židovský majetek, ale uvědomme si, že je nemůžeme posuzovat podle dnešních měřítek - jestliže probíhala válka, váš dům podlehl požáru a dům vašeho souseda byl prázdný, protože jeho obyvatelé byli odvezeni do tábora smrti a bylo zjevné, že se nevrátí, nepřevzali byste ten dům taky?

Samozřejmě, zatímco 85 procent židů zahynulo v holocaustu, někteří se vrátili do svých domovů a zjistili, že jim je sebrali jejich staří sousedi, kteří také často přišli ve válce o všechno, a nebyli zrovna ochotni vracet majetek právoplatným majitelům. To vytvářelo další napětí a pogromy a poté, co v Polsku vznikla Stalinova vláda, přimělo to mnoho židů hledat nový domov v Izraeli.

Tvrzení 6: Židé nesli odpovědnost za vnucení stalinismu Polsku
Odpověď: To je částečně pravda


Mnoho židů, kteří zůstali po válce v Polsku, se rozhodlo aktivně podpořit nový komunistický režim. Lidé židovského původu se velmi často stávali příslušníky nově vytvořené politické policie, armády a stalinského soudnictví. Podle různých zdrojů bylo 40 až 50 procent vysokých pracovníků těchto represivních institucí židy. Mnoho bojovníků za svobodu, včetně toho slavného válečného hrdiny Witolda Pileckého, bylo mučeno a při inscenovaných procesech odsouzeno k smrti. Můj prastrých si vzpomínal, že když byl ve čtyřicátých letech dvacátého století zatčen komunistickým režimem, zatýkal ho žid, vyslýchal ho žid, prokurátorem byl žid, odsoudil ho žid a prastrýc byl poslán do vězení, jehož ředitelem byl žid. (Avšak prastrýcovým obhájcem byl také žid.)

Je samozřejmě nutno dodat, že židé nenesli jedinou odpovědnost za vnucení stalinismu Polsku - samozřejmě, většina polských komunistů byli Poláci.

Tvrzení 7: V šedesátých letech došlo v Polsku k antisemitské válce
Odpověď: To je pravda


Během šestidenní války se polská komunistická vláda postavila na stranu Sovětského svazu a odsoudila Izrael, navzdory tomu, že většina polského obyvatelstva podporovala boj židů proti arabským sousedům Izraele. Vláda reagovala tím, že obvinila opoziční aktivisty, že to jsou sionisté. Rozhodla se také provést čistky ve straně a doufala, že to veřejnost bude podporovat, protože přestože mnoho výše zmíněných židovských komunistických zločinců bylo zbaveno během doby tání moci, většina z nich nebyla za své zločiny nikdy pohnána k odpovědnosti.

Důsledkem toho bylo, že došlo k obrovským antisemitským akcím. Všichni židi byli obviněni ze sionismu, a tak byli považováni za nedůvěryhodné. Byli vyloučeni z univerzit, propuštěni z armády, z nejrůznějších pracovišť a bylo jim "doporučováno", aby si našli nový život v zahraničí. Důsledkem toho bylo, že polovina zbývajících 40 000 polských židů byla donucena emigrovat - nejen stalinští zločinci, ale i plně respektovaní a plně integrovaní nevinní polští občané.

* * *

Tak jak vypadají vztahy mezi Polskem a židy dnes?

V Polsku zůstalo koncem komunistické éry jen asi 10 000 židů, i když jejich počet v poslední době začal znovu růst. Státy Polsko a Izrael mají relativně dobré vztahy, i když ultrapravice na obou stranách obviňuje druhou stranu z lecčeho. Podívejme se i na některé rysy dnešní situace:

Tvrzení 1: Polsko dluží židům restituce za majetek, který zanechali v Polsku, a  mělo by vyplatit peníze izraelským a americkým židovským organizacím
Odpověď: Ve většině případů - to není pravda


Samozřejmě existují určité situace, kdy by toto mohlo být pravda, zejména mezi lidmi donucenými emigrovat v roce 1968, avšak většina židovských nároků je prostě neplatná, jestliže uvažujeme nad následujícími fakty:

a) Podle polského práva je ve většině případů nemožné požadovat náhrady za majetek, převzatý jinými před dobou delší než 30 let (je to samozřejmě složitější)

b) Polsko podepsalo dohody s mnoha zeměmi, v nichž za uhrazení určité částky (v případě USA  to bylo 40 milionů dolarů) tyto země souhlasily, že vyřídí nároky odškodného od svých občanů za majetek zanechaný v Polsku. Proto, jestliže Američan (nebo Francouz, Švýcar, Brit, Nor, atd.) židovského původu chce získat odškodné za majetek, který zanechali jeho předkové v Polsku, měl by poslat svou žádost vlastní zemi, ne do Polska.

c) Co se týče majetku židů, kteří zahynulo v holocaustu a nezanechali žádné potomky, izraelské národy na tento majetek jsou zcela bezpodstatné. Musíme si uvědomit, že tito lidé, i když byli židovského původu, byli občané Polska, a podle polského práva připadne majetek lidí, kteří nezanechali potomky, polskému státu. Stát Izrael ani ještě neexistoval v době, kdy se tento majetek stal majetkem polského státu a vytvoření speciálního ustanovení pro lidi židovského původu v polském zákonodárství by bylo prostě diskriminačním aktem.

Tvrzení 2: Židé lobbují, aby donutili Polsku platit
Odpověď: To je pravda, ale nemají pro to žádné legální oprávnění


Polská pravice zbystřila zrak a sluch poté, co senátor Marco Rubio připravil zákon 447 (Spravedlnost dnes pro neodškodněné osoby, které přežily). Podle tohoto zákona by měly americké židovské organizace dostat od Polska odškodnění za majetek židů, kteří zahynuli v holocaustu a nezanechali žádné dědice. Kromě zjevného faktu, že americký senát či americké soudy nemají jurisdikci nad Polskem, nebylo by to možné z důvodů vysvětlených výše. Proto je hysterie polské pravice, která šíří antisemitské nálady, je naprosto zbytečná. Ano, americká vláda pod tlakem lobbingu od židovských organizací se může pokusit zastrašit Polsko, aby splnila její požadavky, ale pak je pro nás ještě důležitější, aby, namísto abychom se stali antisemitským disneylandem,  Polsko zasedlo se svými evropskými partnery a vysvětlilo celou situaci v naději, že ji v této věci celá Evropská unie podpoří. Nikdo ale Polsko nebude brát vážně, pokud nepřestane šířit antisemitskou hysterii.

Tvrzení 3: Polsko se chce vyhnout přijetí své části viny za holocaust - proto schválilo onen kontroverzní zákon kriminalizující zmínky o polských zločinech za války...
Odpověď: Není to vlastně pravda, ale...


Tento zákon byl napsán opravdu špatně a z právního hlediska byl k ničemu (což je typické pro nové zákony, které strana Právo a spravedlnost prohání rychle parlamentem bez konzultací ve snaze získat určité politické body), cílem toho zákona nebylo trestat lidi za to, že řeknou, že Poláci udělali během druhé světové války něco špatného. Tento zákon jen zamýšlel kriminalizovat nepravdivá obvinění Poláků ze zločinů, které spáchali nacisti. Účelem toho zákona bylo zabránit pokusům přepisovat historii těmi, kteří chtějí obviňovat Polsko za zločiny jiných.

Ovšem tento zákon (byl mezitím zrušen) měl fungovat na základě práce Polského národního ústavu paměti. A tato instituce je silně zpolitizována a je zneužívána současnou vládou k utváření její politické strategie vůči historii. Vládnoucí polská strana se snaží konstruovat obraz Poláků jako nezkorumpovatelných hrdinů, takže je pro ní obtížné přiznat, že někteří Poláci opravdu páchali válečné zločiny, včetně vraždění židů. Takže teoreticky by bylo možné, že by se někdo, kdo obviňuje Poláky z pogromu v Jedwabnem, mohl dostat do potíží, pokud je odiciální verzí Ústavu, že za ten pogrom nesou odpovědnost Němci. Ale celkem vzato, celá ta aféra byla prostě jen bouří ve sklenici vody.

Tvrzení 4: Poláci nechtějí zaplatit židům za jejich válečné ztráty.
Odpověď: To je pravda. Ale proč by měli?

I když Židé byli bezpochyby národem, který za války trpěl nejvíce, nebyli to jediné oběti. Poláci také hodně trpěli, a tak trpěly  i skoro všechny národy v Evropě. Samozřejmě, že existuje problém neodškodněných ztrát, k nimž došlo za války, ale Židé nebyli jediní, kdo přišli o veškerý svůj majetek. Splnění židovských požadavků by vyvolalo pocity nespravedlnosti u Poláků a dalších východoevropských národů, které trpěly za železnou oponou a snažili se znovuvybudovat své zničené zemšě, zatímco Němci, odpovědní za to, že tu válku vyvolali, se stali nejbohatším národem v Evropě.

Existuje stále ještě mnoho lidí mnoha národností, kteří nedostali nikdy žádné odškodnění za ztrátu majetku za druhé světové války či za komunistického režimu v jejich zemích. Vyrovnali se s tím a vědí, že (zjednodušení) podle polského zákona i když někdo odebral majetek nezákonným způsobem, může si ho po třiceti letech ponechat, podle zákonů o vydržení.  Polská vláda se nyní nemůže rozhodnout vyplatit židům odškodnění za jejich ztracený majetek po uplynutí téměř trojnásobku této lhůty jenom proto, že to jsou židé. Zejména vzhledem k tomu, že hlasy, které se ozývají z Izraele či z Jeruzaléma hovoří o majetku, který si v důsledku neexistence potomků nikdo nevyžádal a podle polských zákonů připadne takový majetek státu.

Ale co Terezínská deklarace z roku 2009? Nedovoluje židovským nadacím žádat o odškodnění jménem obětí holocaustu bez potomků?

Ano, ale ta deklarace také jasně konstatuje, že takové žádosti musejí respektovat národní i mezinárodní právo a že nesmějí být diskriminační. Požadavek na mimořádné odškodnění jen pro židy by porušil všechny tři tyto podmínky.

Není divu, že takového požadavky jen vyvolávají další hněv polské pravice, která dokonce nedávno zorganizovala demonstraci proti těmto novým požadavkům.   Zdá se jim neférové, že přestože Polsko nikdy nedostalo odškodnění za své válečné ztráty (polské reparace měly být procentem sovětských reparací, a vzhledem k tomu, že Sověti nikdy žádné reparace nepřijali, procento z nuly je stále ještě nula) a zatímco Polsko muselo trpět dalších 45 let sovětské nadvlády, má nyní platit odškodnění jiným obětem války. Tento pocit historické nespravedlnosti je podle mého názoru plně ospravedlnitelný.

* * *

A co je můj osobní názor na otázku židovských požadavků? Před šesti lety jsem napsal o tom článek pro jeden polský server (anglická verze ZDE) Stručně řečeno: mým názorem je, že válka byla strašlivá pro všechny. Samozřejmě, židé trpěli nejvíce, avšak Polsko z války nevyšlo vítězné a bohaté. Naopak: Polsko přišlo o skoro 40 procent svého národního kapitálu, o více než 50 procent svého průmyslu, o 43 procent svých kulturních artefaktů a některá města byla až z 90 procent zničena. Kromě toho bylo Polsko zrazeno svými spojenci a v důsledku dohod z Teheránu a z Jalty padlo do sovětské sféry vlivu. Každý pátý polský občan (více než 6 milionů lidí, polovina z nich byli židé) byl usmrcen. Dáme-li stranou otázku, zda je Polsko opravdu tou pravou zemí, jíž si mají lidé odjinud stěžovat za své ztráty za války, je nutno přiznat, že je prostě nemožné napravit všechny křivdy. Mohl bych být dědicem nemovitostí ve Varšavě, v centrálním Polsku, a v dnešní Ukrajině či v Bělorusku. Většina těchto nemovitostí byla opuštěna, když byly hranice Polska posunuty na Západ, jiné byly za komunistické éry znárodněny. Na druhé straně, moje rodina dnes vlastní dům ve Vratislavi, který prostě můj dědeček dostal od polské komunistické vlády, když tam přijel za prací jako mimořádný vyslanec ministerstva průmyslu v květnu 1945. Ten dům patřil nějaké německé rodině, která možná měla získ z vyplenění polských a židovských nemovitostí, a tak dále. Vzhledem k tomu, že tolik budov bylo poškozeno, archivy byly zničeny, dědicové se pohřešují a tak dále, bylo by prostě nemožné vrátit se do předválečného stavu věcí. Je to obrovský gordický uzel. Nikdy nebudeme schopni ho rozvázat. Ponechat věci tak, jak jsou, a jít kupředu, to pravděpodobně způsobí daleko méně škod, utrpení a nespravedlnosti - zejména protože to už neprospěje většině těch lidí, kteří opravdu trpěli. Dopadne to tak, že dnešní lidé, kteří se narodili mnoho desetiletí po válce, budou muset platit nějakým bohatým nadacím v USA, které vedou lidé také narození až mnoho desetiletí po válce. Nemyslím, že by se tomu dalo říkat spravedlnost.

Avšak z nějakých důvodů se pravice odmítá vzdát minulosti. Otázka polských reparací židům se vynořuje pokaždé, když se v Izraeli blíží volby, což pak vyvolává antisemitské chování polské pravice. Na druhou stranu polský antisemitismus je příhodný nástroj pro předáky polské pravice (včetně vládnoucí strany), protože ti potřebují nějakého imaginárního nepřítele a co je lepší než probouzet už existující antisemitské nálady tvrzením, že židé se snaží ovládnout Polsko? Rozetnout tento gordický uzel jednou provždy by bylo dobré pro všechny až na ty, kdo mají z tohoto konfliktu prospěch.

0
Vytisknout
11825

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2019