Volby do Evropského parlamentu, anebo každý Maďar může za to, že Maďar

23. 5. 2019 / Tomáš Korda

 

Dnes je však volič dopředu omezen rozměrem svého národa, a proto není divu, že volit skoro nechodí a o voličovu důvěru se uchází de facto jen dva typy nacionálních stran – jednak strany otevřenosti a evropské spolupráce a jednak strany ochranářské, které chtějí svůj národ před světem uzavírat. Obě tyto alternativy jsou však falešné.

Ochránci chtějí zabezpečit svůj národ před Evropou a potažmo zdrcujícím tlakem celého světa. Vůči nim vystupují zastánci „otevřenosti“ svého národa k Evropě a světu vůbec. Falešné alternativy jsou to proto, že tábor ani jedněch neochrání voličstvo před táborem svých nepřátel. Oba tábory se spíše náramně doplňují. Kdo nás tedy ochrání před ochránci našeho národa? Rozhodně to nemohou být ti, kteří se Evropě chtějí nanejvýš jen otevírat.

Hlásat potřebu celoevropské spolupráce je bezohledné vůči těm, kteří z otevřeného světa rozhodně neprofitují a kteří celkem pochopitelně volí někoho, kdo jim slíbí, že Česko nekompromisně ochrání. Lidem zklamaným z „politiky otevřenosti“ nemá cenu cokoli poučeně vysvětlovat. Takové poučování je urážlivé a nakonec kontraproduktivní. Ani rozpadající se Evropa či ekologická krize zklamané lidi nedonutí, aby si řekli, že to tedy ještě jednou zkusí. I kdyby celý svět měl shořet, nezkusí to. Jejich zklamání je absolutní. Čili nezbývá, než na jejich zklamání přistoupit a dát jejich zklamání plně za pravdu.

Celá otázka, zda se světu otevřít či naopak se před ním uzavřít, je falešná a zavádějící v tom smyslu, že ať už na ni odpovíte jakkoli, pokaždé předpokládáte prostředníka, přes kterého se světu chcete otevírat, anebo který vás má před světem ochránit. Pointou ale je tohoto prostředníka škrtnout. I ti nejhorlivější zastánci evropské spolupráce jsou nakonec nacionalisté, neboť předpokládají národ jako prostředníka, skrze něhož se má občan národního státu Evropě otevřít. Pointou ale je, aby občan zaujmul přímý či bezprostřední vztah k Evropě a aby tím otázky otevřenosti či uzavřenosti svého národa vůči Evropě učinil obstarožními, nezajímavými, zbytečnými.

Pointou je si uvědomit, že i ten nejliberálnější světu otevřený elitář, který zná jen svět a málo svou domovinu, je elitou určitého národa a jménem nikoho jiného než jménem svého národa nemluví s představitelem jiného státu. I pro tohoto světoběžníka je stát vždy pouze národním státem a ten podle toho také vypadá – jako stát ovládaný svou nacionalistickou elitou, která svůj národ buď vnějšímu světu více otevírá, anebo se ho naopak před během tohoto světa snaží izolovat.

Zklamaný volič, který žije představou, jak ho liberální elity podvedly, však může prozřít, či spíše jen on může prozřít, protože jen skrze upřímný pocit křivdy, podvodu, zklamání a nespravedlnosti člověk může vystřízlivět k poznání, že on sám participoval na podvodu, jehož se stal obětí. Nejprve ho podvedly liberálně nacionální elity, které mu namluvily, ať se otevře světu, protože dějiny světa s pádem komunismu skončily, čili se nemusí již ničeho obávat. Avšak očekávaná pohoda po konci dějin nepřišla. Na místo pohody se dostavilo zklamání, které dalo sílu všemožným nacionalismům. Zatímco dříve se přívrženec liberálního kosmopolitismu stal spíše jeho pasivní obětí, naivní a důvěřivou, nyní jakožto přívrženec nacionalistů se podvádí aktivně. Nenechává si nic namluvit, ale spíše sám sobě aktivně namlouvá, že uzavřenost může sloužit jako alternativa k otevřenosti, že nacionalismus liberální může být vystřídán nacionalismem antiliberálním. Takové hlouposti si namlouvá, protože zapomíná či nevidí, že i liberální světáci toho nejhrubšího zrna, které tolik nesnáší, jsou nakonec nacionalistického ražení. Kdyby neměli národ, neměli by se o co opřít. Čeho by byli oknem, či spíše dírou do světa, když ne svého národa. Problém liberálních elit nespočívá v tom, že na svůj vlastní národ zanevřely, ale že k němu zůstávají tiše a nepřiznaně přimknuty, aniž by měly tu kuráž se k tomu přiznat.

Vposledku neběží o to, nakolik elita svůj národ světu otevírá, nýbrž že to, koho světu otevírá, není občan Evropy, ale občan národního státu. Problém v prvé řadě nespočívá v politickém programu, který elity nabízejí, ale v tom, komu ho nabízejí. Nápadná vyprázdněnost politických programů na všech frontách má svou příčinu právě v tom, komu je program určen. Jestliže je adresován primárně občanovi národního státu, musí podle toho také vypadat. Jestliže by však politický program voliče oslovoval nikoli jako občana toho či onoho národního státu, ale jako občana Evropy (bez ohledu na to, zdali Evropa jako jeden stát existuje či nikoli), bude tomu také odpovídat – například bude mít obsah, který umožní voliči hledět vřed do budoucna. Za účelem vytvoření takovéto elity tu existují volby do Evropského parlamentu.

Dokud liberální elita neosloví voliče jako občany Evropy a nenapíše jeden politický program adresovaný všem bez rozdílu, čili dokud bude oslovovat své voliče jako příslušníky toho či onoho národního státu, nechť mlčí před těmi, kteří chtějí svůj národ jen zarputile ochraňovat. Kde je strana, kterou by mohl chtít volit Čech, Španěl, Řek, Němec, Francouz či Maďar? Sapér Vodička z Haškova Švejka měl samozřejmě pravdu: Každý Maďar může za to, že je Maďar. Nejen nacionalisté všeho druhu, ale i liberální nacionalisté tuto vinu z každého Maďara, Čecha či Němce snímají. V tom tkví jejich nacionalismus, v tom tkví nacionalismus i každého multikulturalisty či multinacionalisty a nakonec i nacionalismus přítomný v každém z nás.