Bílé vrány a otazníky

15. 6. 2019 / Pavlína Antošová

čas čtení 3 minuty
Písně Spirituál kvintetu, jímavé pozdravy sympatizantů, vtipná hesla od organizátorů i z řad publika – souhrnně vzato působivé oživení atmosféry z podzimu 1989. A nad tím vším tentokrát jediný požadavek, který účastníky spojuje a jenž se týká arogance moci. Přesněji samozřejmě jejího omezení. Do současných protibabišovských demonstrací však prosakují už i písemná upozornění, že říká-li Milión chvilek pro demokracii jasné A, měl by také říci neméně srozumitelné B. A že ze žhavě současného pohledu nelze přehlédnout jednu skutečnost: Hnutí tvrdí, že neusiluje o politický vliv. Důkazy zatím scházejí.

 

Tyto připomínky jsou více než legitimní v zemi, která s raketově stoupajícími veřejnými subjekty už učinila několik negativních zkušeností (namátkou stačí uvést aspoň Věci veřejné, a koneckonců i Babišovo ANO). Jakkoli Mikuláš Minář působí sympaticky, nestačí pouze zdůrazňovat jeho skautství. Život je cesta, a upřímnost snah – přesněji stupeň upřímnosti – se stejně ukáže až za pochodu.

V dějinách (i novodobých) se najde hrstka osobností, které můžeme bez nadsázky označit za bílé vrány. Patřil k nim například Lubomír Holeček – představitel studentského hnutí z konce šedesátých let. Jeho ústy vysokoškoláci odmítli deset miliónů za součinnost s Národní frontou (byť tuto nabídku tehdy ještě učinil František Kriegel). Když pak byl Luboš Holeček na začátku nové dekády vyloučen ze studia, v polních podmínkách vykonával manuální práci někde na území jižních Čech. Do toho se podle možností věnoval rodině, dál se vzdělával, a ještě si našel čas na výtvarnou tvorbu. Zhruba o šest let později jej usmrtilo auto – po nehodě, kterou nezavinil.

V žádném případě nechci naznačit, že k prokázání upřímnosti nezbývá jiná cesta než nejvyšší oběť. Naopak. Ze všeho nejvíc bude záležet na průběžné drobné práci. Až se Milión chvilek přehoupne přes upozorňovací fázi, mohou jeho členové například zkusit vytvořit konkurenční iniciativu, která by vyzvala Nadaci Agrofert, aniž by přitom účastníci zbytečně často zdůrazňovali protibabišovské vyznění.

Charita pod hlavičkou zprofanované organizace nabízí cílovým osobám dotazníky o jejich vlastní situaci. Případná konkurence by mohla tyto lidi monitorovat více způsoby, třeba také na základě upozornění od přátel, příbuzných a sousedů. Za vyzkoušení by možná stálo celistvější pojetí – například v určitém období přednostné (byť asi ne výhradní) zaměření na jednu skupinu z těch, jimž se v České republice žije objektivně špatně (a v takovém případě by jako první měli přijít na řadu senioři). A podobně. Mladí lidé si mohou sami najít velmi zajímavé možnosti, jak se sobě samým nezpronevěřit.

V této fázi by bylo chybou Milión chvilek předem zavrhovat. Ale stejně tak nelze takové uskupení plošně nekriticky obdivovat. Se zachováním trochy zdravé skepse můžeme my dosavadní příznivci tuto spontánně působící iniciativu sledovat a pak ji, osvědčí-li se i nadále, podpořit v ryze praktických krocích, týkajících se už naší každodennosti.

0
Vytisknout
14538

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2019