Máme velké štěstí, že zatím neutíkáme z ČR jako uprchlíci. Co není, může být

3. 9. 2019

Azar, 16, Írán

Azar ztratil kontakt s otcem poté, co r. 2018 odešli z Íránu. "Zažil jsem toho příliš, příliš mnoho. Má hlava se pořád snaží zpracovat všechny ty věci, které jsem viděl." Snažil se dostat do Chorvatska z Bosny, ale chytila ho policie. Skončil v Bělehradě, kde na ulici vyrábí hamburgery za plat 8750 Kč měsíčně. Zešedivěl a s potížemi ovládá své záchvaty hněvu.

Aarash, 22, Afghánistán

Báseň donutila Aarashe, aby opustil Afghánistán. V sedmnácti letech napsal tento mladý básník z Kábulu verše, které kritizovaly extremismus a fanatismus režimu Talibanu. Jeho otec a bratr, oba právníci, byli několik měsíců předtím Talibanem perzekvováni. Proto Arash napsal báseň jménem svobody a občanských práv. Když se ta báseň dostala do rukou Talibanu, byl nucen utéci. Po dlouhé cestě na Balkán skončil na podzim 2016 v Bělehradu. Trpí vážnou obsesivní kompulsivní chorobou a úzkostnými stavy.

Asadi, 45, Írán

Po dva roky Asadi, 45, jeho manželka Latifa, 28 a jejich dvě děti žili v uprchlickém táboře v Bulharsku, odkud humanitární organizace opakovaně posílaly zprávy o týrání a ponižování uprchlíků bulharskou policií. Rodina, která uprchla z Íránu r. 2015, nakonec dorazila v roce 2018 do Srbska. Asadimu se začala třást ruka. Po sérii testů u něho lékař diagnostikoval Parkinsonovu chorobu. Asadi to neakceptuje a jiní lékaři nevyloučili, že třas vznikl v důsledku stresu.

Moona, 33, Írán

Než podstoupila operaci pro změnu pohlaví, Moona, 33, žila jako profesor v Íránu. Byla ženatá a měla dceru. Írán nepovoluje homosexualitu, ale dovoluje občanům podstoupit operaci pro změnu pohlaví. Moona byla nakonec vyhozena ze zaměstnání a donucena opustit Írán r. 2018. Je obětí paniky a záchvatů úzkosti. Žije v instituci pro zranitelné jedince v Bělehradě v Srbsku.

Ahmad, 16, Afghánistán

Ahmad uprchl z Afghánistánu jako dítě, poté, co byl svědkem toho, jak jeho otec zavraždil jeho matku a sestru. Když dorazil do Íránu, jako mnoho afghánských dětí byl bez přístřeší a žil na ulici dva roky. Do Bělehradu přišel r. 2018. Trpěl depresí, sebepoškozováním a několikrát se pokusil o sebevraždu. Chodí do školy a po většinu doby kreslí tváře uprchlíků, s nimiž se setkává na klinice Lékařů bez hranic. Jeho snem je mít možnost své portréty vystavit v některé bělehradské galerii.

Abdul Salam, 26, Jemen

Abdulovo domovské město zničilo saúdské bombardování, takže už nemá nikde domov. Jeho neuvěřitelná cesta vedla z Jemenu do Malajska, pak do Súdánu, do Arménie, do Mali a do Maroka. Nakonec ho přesunuli do Madridu a v březnu 2018 skončil v uprchlickém táboře na předměstí Bruselu. Trpí nespavostí a záchvaty paniky. Jedna jeho žádost o azyl byla odmítnuta a Belgie pohrozila, že ho pošle zpět do Španělska. Připravuje se na to znovu zažádat o azyl.

Mohammed, 36, Afghánistán

Mohammeda trápí myšlenky na sebevraždu od doby, kdy dorazil do Belgie. Opustil svou manželku a dvě dcery v Afghánistánu poté, co jeho tchán, který nesouhlasil s jeho svatbou, usmrtil jeho otce a jeho sestru před jeho očima. "Zabili mou rodinu během pěti minut," říká. Zabili by i jeho, ale zázračně přežil ránu kulkou. Dnes žije v Bruselu, ale takto si Evropu zdaleka nepředstavoval. Opakovaně ho zmlátila a donaha svlékla belgická a francouzská policie a poštvala na něho psy.

Muntaser, 30, Jižní Súdán

Když mu bylo 13, Muntaser viděl, jak před ním v Darfuru byly usmrceny ženy a děti. Byl vězněn a dlouhé měsíce mučen, poté, co byl obviněn, že podporuje opoziční jednotky. V březnu 2016 opustil Jižní Súdán, přešel poušť a dorazil do Libye. Po několika měsících se mu podařilo dostat se na člun směřující na Sicílii a pak zaměřil do Alp. Trpí PSTD a žije nyní jako bezdomovec v Belgii.

Zekrollah, 20, Afghánistán

Před dvěma lety, v jeden den kolem šesté hodiny večerní, když Zekrollah dostal zprávu, že se Švédsko rozhodlo deportovat domů tisíce Afghánců, opustil uprchlický tábor a zaměřil do lesa, kde se pokusil spáchat sebevraždu. Zekrollah, Afghánec, který se narodil a vyrostl v Íránu, opustil Teherán v roce 2013, kdy mu bylo 14. Od té doby je jeho život trápením. Přešel přes Balkán, trávil noci v lesích. Od roku 2016 čeká, zda mu Švédsko poskytne status uprchlíka.

Reza, 20, Afghánistán

Reza byl v Afghánistánu vychován jako křesťan. Když zákony Talibanu znamenaly, že křesťanství přestalo být tolerováno, byl donucen se s rodinou přestěhovat do Pákistánu. Ale i tam pronásledovaly jeho rodinu problémy v důsledku jejich náboženství. Reza nemá kontakt s matkou a sestrou už pět let. Neví, co se s nimi stalo. Dnes žije ve vakuu v Goteborgu ve Švédsku. Obává se, že mu švédské úřady odmítnou poskytnout azyl. Trpí proto úzkostmi a stresem. Nemůže spát a tráví svůj čas v instituci pro zranitelné jedince.

Ali, 20, Afghánistán

Když švédská vláda odmítla Aliho žádost o azyl, svět se mu rozpadl. Ali, Afghánec, který se narodil a vyrostl v Íránu, dostal tři týdny na to, aby Švédsko opustil. Propadl zoufalství a pokusil se o sebevraždu. Zachránili ho Afghánci ve Švédsku a dostalo se mu pomoci od psychologů. Ali už nemá v Afghánistánu ani v Íránu žádné příbuzné a Afghánci jsou v Íránu terčem násilí od íránské policie. Když bylo Alimu patnáct, po mnoho dní ho mučili agenti tajné íránské policie. Nyní je v pasti a čeká, zda mu Švédsko přece jen neudělí azyl.

Maha, 23, Sýrie

Maha má tři děti, ve věku čtyř a dvou let a čtyř měsíců. Žije v Aténách. Dříve bývala zdravotní sestrou a dorazila do Řecka před svým manželem Husseinem. Podařilo se jí uniknout krvavému konfliktu v Sýrii, avšak stále ještě, 18 měsíců poté, co přišla do Evropy, se z něho nemůže vymanit. "Mám pocit, že tu válku prožívám znovu a znovu, tentokrát je to válka vedená mezi čtyřmi zdmi mého bytu, je to psychologická válka, která ovládla mou mysl." Plánuje napsat knihu o utrpení uprchlíků.

Arghavan, 46, Írán

Arghavan byla členkou komunistického hnutí v Teheránu a musela rychle utéci ze země poté, co byl šéf tohoto hnutí zatčen. Neviděla svého syna, který cestoval s ní, a vydal se pak do Německa, už rok, a svou dceru dva roky.  Arghavan tráví své dny tím, že chodí se psem, navštěvuje specialistu u Lékařů bez hranic kvůli své cukrovce a chodí na schůzky s psychologem. "Chtěla jsem být tím, co jsem, ateistkou a feministkou a všechno to jsem našla v komunismu," říká tato bývalá učitelka v autoškole. "Dnes mám pocit, že jsem myš v pasti."