Evropská bezpečnost v krizi: Co očekávat, pokud se USA stáhnou z NATO

9. 12. 2019

čas čtení 11 minut
Je únor 2021. Několik měsíců po znovuzvolení prezidentem Spojených států Donald Trump prohlásí, že NATO se stalo zastaralým a Spojené státy z aliance odcházejí. Všechny americké síly - vojenský personál a vybavení - včetně jaderných zbraní a protiraketové obrany budou z Evropy staženy co nejdříve, napsali Liana Fixová a Bastian Giegerich.


Tento děsivý scénář má na mysli řada představitelů z oblasti bezpečnostní politiky a expertů od té doby, co New York Times v lednu 2019 informovaly, že Trump několikrát během roku 2018 diskutoval o odchodu z aliance. Kongres jednal a schválil zákon NATO Support Act, který zakazuje využití fondů ke stažení Spojených států ze Severoatlantické aliance. Avšak možnost takového kroku nelze zcela vyloučit.

Trumpovo řečnění o odchodu z NATO představovalo budíček pro některé Evropany - a upozornění, že Evropa urgentně potřebuje převzít větší zodpovědnost za vlastní bezpečnost. Toto uvědomění si problému je jedním z důvodů, proč v evropské agendě zaujímají přední místo užší vojenská spolupráce a větší stupeň strategické autonomie. Ale jsou Evropané schopni se sami bránit? Jak by si představovali svou obranu bez Spojených států?

Politická hra připravená nadací Körber-Stiftung a thinktankem Institute for Strategic Studies (ISS) hledala letos v létě v Berlíně odpověď na tyto otázky. Týmy pěti zemí s experty z Francie, Německa, Polska, Británie a Spojených států se věnovaly fiktivnímu scénáři, který zahrnoval americké stažení z NATO následované krizemi v členské zemi NATO na západním Balkáně a napříč Východní Evropou. Jak by Evropané na takový scénář reagovali? Jaké jsou limity, zájmy a priority příslušných aktérů? Jak by mohli Evropané organizovat svou obranu, pokud Spojené státy odejdou z NATO a jakou roli by mohly USA hrát v evropské bezpečnosti po tomto odchodu?

Výsledky hry byly varující, bez jasných pozitiv pro kterýkoliv ze zúčastněných týmů. Jednorázové simulační cvičení poskytlo cenný vhled do zájmů a preferencí evropských členských států.

Na začátku politické hry většina evropských týmů přijala přístup "počkáme a uvidí se" zaměřený přesvědčení USA, aby se vrátily do NATO, nabízející ústupky, které byly předtím nemyslitelné (od obchodu až po energetiku). Zdá se, že zpráva nešťastná pro transatlantické vztahy zní, že hrozba opuštěním NATO může skutečně přinést určité výsledky.

Evropané začali podnikat proaktivní kroky až tehdy, když se bezpečnostní situace ve scénáři výrazně zhoršila a když začalo být jasné, že rozhodnutí USA o odchodu - přinejmenším v této simulaci - se stalo nezvratným. Tváří v tvář krizi v členské zemi NATO na západním Balkáně (v tomto scénáři šlo o proruský státní převrat s ruskými válečnými plavidly blokujícími přístup do Středozemního moře) většina týmů očekávala, že zbývající členové NATO budou mít problém shodnout se na aktivaci článku 5 o kolektivní bezpečnosti. Místo toho byla preferována aktivace článku 4 - který zahrnuje jen konzultace v případě ohrožení bezpečnosti nebo nezávislosti členského státu - spolu s protiruskými sankcemi a robustní reakcí ad-hoc koalic. Zdá se, že bez amerických bezpečnostních záruk je kredibilita článku 5 a společné obrany pochybná.

A pak došlo ještě k horšímu: V případě eskalace na východě (incident na úrovni kubánské raketové krize zahrnující ruskou pozemní střelu s plochou dráhou letu v kódu NATO označovanou jako SSC-8 Screwdriver s doletem prodlouženým na 4 500 km rozmístěnou v západním Rusku) evropské nedostatky zejména v protivzdušné a protiraketové obraně byly identifikovány coby existenciální riziko pro evropské země bez jaderných kapacit, poté co USA stáhly všechny jaderné zbraně i protiraketovou obranu. S ohledem na to, že zaplnění této mezery by vyžadovalo dlouhodobé evropské investice, Evropa by zřejmě zůstala po léta zranitelná.

Zejména pro Německo by americký odchod z NATO představoval existenciální bezpečnostní hrozbu. Německý tým navrhl prozkoumat možnosti francouzsko-německé Cášské smlouvy z roku 2019 a požádat Francii a Británii o rozšíření jejich jaderných deštníků na další evropské země. Vývoj německých jaderných zbraní je považován za nepravděpodobnou možnost, s ohledem na domácí opozici. Ovšem rozšíření britského a francouzského jaderného deštníku by si vyžádalo významné náklady: Do Evropy by se vrátila debata o sdílení nákladů. Jaderné odstrašení by zůstalo zásadní otázkou (Gretchenfrage) evropské bezpečnosti - a pokud rozšíření britského a francouzského jaderného deštníku selže, některé týmy očekávaly šíření jaderných zbraní v Evropě.

Pokud jde o institucionální rámec, z francouzské perspektivy by NATO bez USA bylo mrtvé: Francouzský tým dává v dlouhodobé perspektivě přednost nové kolektivní bezpečnostní struktuře soustředěné kolem EU, s dalšími členy připojenými na dvoustranném základě. Tato pozice se setkala se skepsí zejména britské a polské strany; Německo, Polsko a Velká Británie trvaly na zachování velitelské struktury NATO a udržení šancí USA rozhodnout se pro návrat do kterékoliv budoucí bezpečnostní struktury.

Postbrexitová Británie by se považovala za předního aktéra evropské bezpečnosti ochotného a schopného ovlivňovat budoucí evropskou bezpečnostní architekturu. Vzhledem ke svým podstatným obranným kapacitám považoval britským tým svou zemi za aktéra v silné vyjednávací pozici a byl skeptický k francouzskému a německému vedení v bezpečnostní oblasti. Britské limity byly následující: Žádná armáda EU, žádná aliance EU, nebo, jak tvrdí, Británie chce ovlivňovat evropskou bezpečnost, nejen podepisovat vytečkovaný řádek.

Jako zástupce nejzranitelněji se cítících východních členských států polský tým nedůvěřoval evropské schopnosti organizovat kolektivní bezpečnost a lákaly jej bilaterální dohody s USA. Jak polský tým prohlásil, pokud Spojené státy odejdou, východní křídlo by mělo být místem, odkud se stáhnou naposled. "Bilateralizace" bezpečnosti a obrany s USA, včetně bilaterálních bezpečnostních záruk, je pravděpodobným důsledkem.

Je zajímavé, že všechny týmy odmítly ruské nabídky k vyřešení konfliktu výměnou za ústupky v oblasti bezpečnosti, jako uzavření evropské bezpečnostní smlouvy založené na Medveděvových návrzích z roku 2008. To ukazuje, že Rusko není považováno za důvěryhodného poskytovatele bezpečnosti v Evropě, navzdory podezřením, že Německo může být v pokušení zahájit na toto téma dialog s Ruskem.

Pro americký tým už nebylo ve hře dotování evropské bezpečnosti. Tým měl pocit, že Evropané by měli výměnou za bezpečnostní záruky položit na stůl vše, od obchodu po politické přizpůsobení v otázce Íránu a Číny. Americký tým tvrdil, že země, kterým na tom záleží, najdou způsob, jak udržet zapojení USA a že Evropa by měla převzít vedení v krizovém managementu na kontinentě. V tomto scénáři se jako nový normál americko-evropských vztahů jeví transakční přístup, ale Evropané zažívali deziluzi, protože doufali v trvající strategický zájem USA na Evropě a v partnerství založené na hodnotách. V kontrastu s tím se americký tým ve hře soustředil primárně na férovou dohodu jak v oblasti obrany, tak obchodu.

Pokud jde o širší implikace politické hry, stává se jasným, že bez amerických bezpečnostních záruk principy evropské jednoty a vzájemné solidarity byly rychle ohroženy a Evropa čelila vážnému riziku rozpadu na různé tábory. I když byli Evropané v principu ochotni organizovat vlastní obranu, nedostatky ve vojenských kapacitách bránily významnější akci a vedly k rychlému vzniku rozporů. To by se také mohlo stát za podmínek nezahrnujících odchod USA, jako je omezení jejich evropských sil nebo ochoty účastnit se evropské obrany. Jakékoliv omezení amerického závazku by tedy zdůraznilo evropské rozdíly.

Co by měli Evropané udělat, aby takovému výsledku předešli? Zde je pár doporučení, která vzešla z politické hry:

Zapojte veřejnost do stálé debaty o bezpečnosti a obraně Evropy. Tato strategická komunikace se nezbytně nepromítne do podpory konkrétních politických rozhodnutí prosazovaných vládou, ale poslouží jako bašta proti dezinformacím i populistickým argumentům a zvýší odolnost společnosti.

Uvažujte o nemyslitelném. Dvě aktiva kritické důležitosti pro schopnost Evropanů bránit se jsou velitelská struktura NATO a rozšířené jaderné odstrašení poskytované USA. Pokud toto bude staženo nebo zrušeno, Evropané budou muset okamžitě poskytnout alternativy.

Investujte do evropských vojenských kapacit a mechanismů jejich nasazení. To je nezbytné jako pojistka proti americké ztrátě zájmu a znamená to také poskytování většího podílu kolektivních kapacit NATO. To by snížilo pravděpodobnost, že se Spojené státy rozhodnou odejít, zatímco by to Evropu učinilo soběstačnější pro případ, že se Američané stáhnou.

Posilte snahy znovu ujistit východoevropské členské státy o evropské solidaritě. Ta by měla být vyjádřena v měřitelných závazcích vůči bezpečnosti těchto států. Rozdílné vnímání hrozeb je již nyní zdrojem slabosti, jak pro NATO, tak pro EU.

Smiřte se s tím, že vytvoření evropských obranných kapacit a přesvědčivého deterentu a obranného postavení si vyžádá více jak dekádu a bude vyžadovat vytrvalé finanční investice. Na cestě k důvěryhodnosti neexistují zkratky.

Nakonec, pokud by Evropa čelila situaci, kdy USA skutečně odejdou z NATO, přizpůsobené a posílené evropské bezpečnostní struktury by měly poskytnout mechanismy k americkému příspěvku vůči evropské bezpečnosti na základě modelu "plug and play". V krátkodobém výhledu by to pomohlo udržet americké zapojení i evropské zaměření na interoperabilitu s USA a umožnilo by to maximální úroveň transatlantické politické soudržnosti. Ve výhledu dlouhodobém by to mohlo snížit překážky pro obnovení amerického zapojení a posloužilo jako důležité připomenutí skutečnosti, že i odchod lze zvrátit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6284

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2019