Alternativa k vánočnímu žertu Miloše Zemana a novoročnímu slohovému zoufalství dalších ústavních činitelů

PF 2020

2. 1. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 17 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Je dobrým zvykem, aby se politici u příležitosti vánočních svátků a Nového roku zodpovídali z toho, jak se jim daří či nedaří naplňovat důvěru voličů. Je dobrým zvykem zdůraznit úspěchy, jichž se podařilo dosáhnout, ale zároveň varovat před problémy a riziky, které společnost ohrožují. Je dobrým zvykem zdůraznit, na čem zakládáme svou pospolitost a identitu, to, co by nám mělo být natolik drahé, abychom ochraňovali a případně bránili, bude-li toho třeba. Je dobré těmto zvykům dostát, neboť mají svůj velký význam. Ten spočívá v potřebě upevňovat vlastní kulturní identitu, neboť bez ní bychom ztratili jako společnost svou autenticitu. bez své kulturní identity by bylo těžké dlouhodobě obhajovat svou státní suverenitu. Ve světě, jenž dříve přirozené identity rozmělňuje a nahrazuje je neurčitostí a nejistotou, význam podobných okamžiků roste. Dobré důvody vedou k tomu obrátit se v tomto okamžiku k některým lidem přednostně. S pokorou, kterou vyvolává těžkost života, jenž my, kteří podobnou zkušenost nemáme, můžeme chápat jen zprostředkovaně. S pokorou a vědomím, že vaše osudy zůstávají okolím často nepovšimnuty.

V prvé řadě jde o děti vyrůstající bez rodičů, případně v prostředí bez potřebné lásky a péče. Snad tíže vašeho života povede k tomu, že z vás vyrostou silné osobnosti, o to silnější, o co těžší a neradostný je váš život dnes. K tomu, aby se tak stalo, musíme přispět my ostatní, kteří jsme měli štěstí a vyrůstali v prostředí, které v nás vyvolávalo důvěru a bezpečí. Děláme pro to doposud velmi málo, ačkoliv si jako bohatá společnost můžeme dovolit poskytnout svým nejmenším a nejohroženějším pocit, že nezůstanou zapomenuti a napospas světu, v němž marně hledají oporu. Pevnou důvěru, že patří k nám. Pro budoucí dobro jejich i naše. 

V české společnosti žijí desetitisíce rodičů samoživitelů, zejména matek. Jako muže mě zahanbuje fakt, že spousty těch, kteří se považují za “pány tvorstva”, zbaběle utíkají před svou odpovědností za životy vlastních dětí a nechávají ženy, jež zároveň považují za slabé, neschopné a celkově sobě nerovnocenné, aby na sebe braly veškerou tíži rodičovství, od ranních snídaní až po konejšení nočních děsů. Tyto slabé a neschopné ženy jsou neobyčejnými hrdinkami obyčejného světa, který jim nedopřává ani základní spravedlnosti. Přesto i na dně svých sil dokážou sebrat to, co zbývá, aby po probdělé noci vyrazily zajistit pro své děti snídani na další den.

S hlubokým pochopením je třeba během svátků radosti vzpomenout na ty, kdo žijí osamocení, zejména ty, kteří se v této situaci ocitli v pozdní fázi svého života. Tíživost samoty je obrovská, obzvlášť v období svátků, jejichž posláním je lid sbližovat. Rád bych vyzval vás, jejichž blízcí trpí samotou, abyste přišli k jejich dveřím, byť to z vaší strany může znamenat krok vlastního sebepřekonání. Uvědomte si prosím, že i vy se můžete velmi snadno a velmi rychle ocitnout v situaci, kdy budete toužebně očekávat jakýkoliv projev lidské vlídnosti, úsměv, dotek.

V bohaté české společnosti žiijí desetitisíce lidí bez domova, kteří zejména v tomto období trpí a nachází se v přímém ohrožení zdraví, života. Intuitivní odpor nás často vede k rychlému odsudku člověka, jenž nás obtěžuje svým vzezřením a žádá nás o pomoc. Velmi často odmítáme s odůvodněním, že každý přece může pracovat, aby své existenční starosti vyřešil. Vlastním dětem často vysvětlujeme, že tito lidé si nezaslouží podporu ani lítost, neboť jsou sami strůjci vlastního neštěstí a dostatečně se nesnaží z něj vybřednout. Každý osud má vlastní příčiny i míru osobního zavinění, patří však ke společenské negramotnosti, pokud odsuzujeme za něco, co jsme sami neprožili a nepoznali. Jen ten, kdo strávil delší dobu na ulici, dokáže dobře popsat, jak těžké je vrátit se zpět a jak velké překážky na takové cestě stojí.

Měli bychom také obrátit pozornost k vám, kteří žijete v trvalé obavě, že vás o domov připraví parazitická exekuční mafie, kterou se v ČR stále ještě nepodařilo vykořenit, jakkoliv je její kriminální business dobře popsán a jakkoliv za sebou zanechává tisíce a desetitisíce obětí. Nezbývá, než stále dokola apelovat na vládu, parlament a všechny další, kdo jsou nadáni zákonodárnou iniciativou, aby přestali naslouchat exekuční lobby, pokud tak dosposud činili, a snažili se napravit jednu z největších společenských křivd, které se v období po listopadu 1989 v této společnosti odehrály ve prospěch několika lidských šmejdů, jejichž odpovědnost končí za dveřmi vlastních luxusních sídel, vystavených na ztrátě základní životní jistoty jiných. 

Tento okamžik by měl patřit také vám, kdo nepatříte ke společenské majoritě, vám, kdož se s ohledem na vaše etnické kořeny, sexuální či náboženskou orientaci ocitáte v pozici společenské menšiny. Až příliš často se setkáváte s projevy nenávisti či opovržení, aniž byste k tomu sami dávali příčinu. Vězte, že projevy takové hlouposti nelze vztahovat na všechny, kdo se k hlásí k většině. Vězte také, že vás vaše pozice zároveň předurčuje k větší míře pochopení. Spravedlnost nepřichází vždy tam, kde by měla být. Někdy je třeba pomoci jí větším nadhledem, rozumem a schopností najít cestu k porozumění těch, kteří rozumět nechtějí. Nemusí to být snadné, nemusí to být běh na krátkou trať. O to důležitější je vaše vytrvalost. Mnoho z nás vás bude hlasitě a stejně vytrvale podporovat.

Vám, kdo nepatříte ani do jedné z výše uvedených skupin, patří tento okamžik stejně jako všem ostatním. Nejde o privilegia, kterých by lidé v tíživých životních situacích požívali. Jde naopak o to uvědomit si, že i přes mnohá trápení, která takřka každý  svým životem nese, probíhá okolo nás spousta životních příběhů, jejichž složitost a tíže přesahuje naše vlastní strasti. Uvědomit si tento fakt je důležité, nechceme-li se navzájem odcizit v prostředí, jež adoruje kult nepřetržitého štěstí, radosti a uspokojení. 

Oslavili jsme letos 30 let suverenity postavené na svobodě a demokracii. Jde o historicky unikátní období, které společně prožíváme. I přes všechny chyby a nedostatky, které bychom mohli těm třem dekádám po právu vytknout, bychom si měli uvědomit obrovský význam, který pro českou společnost historický milník roku 1989 představuje. Přál bych si, abychom byli schopni vrátit do společenské atmosféry více euforie, jež byla tak patrná a tak přítomná v prvních letech po odmítnutí totality. Je skvělé, že občanská společnost v této zemi nerezignovala. Náměstí a pláně plné těch, kterým záleží na politickém vývoji v této zemi, nelze vnímat pouze jako protest proti stávající vládě, ale jako projev ryzího občanství, potřebu ukázat, že politika se neodehrává ve volebních periodách, během nichž mají mít politici “klid na práci”. Najdou se demagogové, kteří tvrdí, že občané mohou do politiky promlouvat pouze volbou. Je smutné, že se takové demagogie dopouštějí zhusta i lidé, kteří v politických funkcích jsou, a měli by tedy být vybaveni alespoň základní společenskou gramotností. Politika je odvozena od slova polis, obec, a jako taková se odehrávala a odehrává právě na oněch náměstích, agorách. Na těchto místech vznikla a je správné, že na těchto místech stále žije. Pouze totalitní systémy a totalitní myšlení ji chce z těchto míst vykázat. Demonstrovat na náměstí není puč proti demokraticky zvolené vládě. Je to legitimní a potřebný projev nespokojenosti nad jednáním těch, kdo se mají s co největším nasazením starat o veřejné blaho.

Demonstrovat na náměstích ale samo o sobě nestačí. Byť je občanský odpor součástí demokratické politiky, k samotným politickým rozhodnutím je důležité ucházet se v demokratických volbách o voličskou podporu a získat od voličů mandát. Statisíce lidí, kteří nejsou spokojeni se současnou politickou situací, by měly uvažovat i touto cestou. Ať už na lokální nebo státní úrovni, politika bude vždy tak dobrá, jak dobří lidé ji budou vykonávat. Vláda průměrných kariéristů a hochštaplerů, která do značné míry ilustruje politickou situaci způsobující onu Havlem pojmenovanou “blbou náladu”, je dána tím, že ti potentní a odpovědní se politice doposud z velké části vyhýbají. Je chyba domnívat se, že se průměrní a neschopní zaslouží o progres v době, kterou nelze nazvat jinak než prudce progresivní. Je třeba je z politiky demokratickým způsobem v maximální možné míře vytlačit. 

Masaryk tvrdil, že demokracie potřebuje zejména demokraty. Je třeba dodat, že nejvíce skutečných demokratů je potřeba právě v politice. Ať už v ochraně před neschopnými, tak k ochraně před všehoschopnými, jejichž moc je postavena na ekonomickém vlivu. Vliv českých oligarchických sítí na českou politiku, ať už přímý či nepřímý, by měl být vnímán jako jedna z největších hrozeb pro demokratickou budoucnost české společnosti. Oligarchii nejde o demokracii, ostatně řada z nich je ochotná se prostituovat s  autoritářskými a totalitními zeměmi. Takkové signály bychom měli umět vnímat jako alarmující.

I v tomto čase je důležitě znovu si uvědomit a zopakovat, že pouze svoboda a demokracie umožnily České republice navázat mezinárodní vztahy, které jí zaručují dlouhodobou bezpečnost, stabilitu a prosperitu. Jistě bychom si mohli představovat svět, v němž není třeba bezpečnostních paktů a nadnárodních struktur k tomu, aby země o deseti milionech lidí mohla svobodně a s perspektivou existovat. Skutečnost však takový ideál vykresluje jako utopii. České členství v Evropské unii a NATO je za současné situace nezbytnou, nikoliv dostačující zárukou toho, že budoucnost České republiky se bude odehrávat podle současných ústavních pravidel, tedy v demokratickém pojetí a s důrazem na lidská práva. Význam našeho členství v těchto klíčových strukturách je o to větší, když si uvědomíme snahu některých totalitních a autoritářských režimů znejisťovat či přímo destruovat společenskou shodu na základních principech naší ústavnosti. Mluvím zde zejména o viditelných snahách Číny a Ruska vměšovat se aktivně do vnitřní společenské diskuse v české společnosti, ať už se tak děje prostřednictvím dezinformačních injekcí v digitálním prostoru, nebo prostřednictvím domácích partnerů, kteří jsou ochotni pouze kvůli sobeckému zisku z tamních trhů hrát roli ambasadorů těchto predátorsky kapitalistických systémů s totalitním či oligarchickým vedením. Role mezinárodních struktur, do nichž je ČR zapojena, je i v této souvislosti nezastupitelná. Jsou mnohem pevnější zárukou toho, že se země, která se už tolikrát ocitla uprostřed konfliktu jiných, stane opět obětí vnější agrese. Pokud ale chceme, aby EU či NATO podobnou záruku poskytovaly, musíme se sami aktivně snažit přispívat k jejich akceschopnosti. Není možné být pasivními členy, kteří budou pouze čekat s nataženou rukou. Této příležitosti žel nevyužíváme, což je do značné míry způsobeno nezájmem českých občanů o to, co se na evropské či transatlantické úrovni děje. Jedině tak je možné nemalou část lidí přesvědčovat v dezinformačních kampaních o tom, že EU je jen jinak oděný Sovětský svaz či o jiných bludech šířených v rozporu se základními zájmy české společnosti.

Česká republika zažívá dlouhodobý ekonomický růst, a to zejména díky možnosti účastnit se volné výměny na otevřeném evropském trhu. Měli bychom si tuto skutečnost stále uvědomovat a měli bychom si stále uvědomovat dvojznačnost tohoto faktu. Na jedné straně roste česká ekonomická produkce díky tomu, že ostatní evropské země posílají své objednávky českému průmyslu. Na druhou stranu, právě tento model ekonomiky postavené na silném exportu, silném průmyslu a malé přidané hodnotě, kterou by české ekonomika mohla investovat do dalšího rozvoje, je pro ČR velkou výzvou. Výzvou, nad jejímž řešením není možné nadále váhat. Česká ekonomika potřebuje větší procento inovací, které vytvoří jak přidanou hodnotu, tak nové příležitosti pro ostatní. Budoucnost ekonomiky, kterou promění automatizace a robotizace manuálních i nemanuálních rutinních činností, spočívá ve vynalézavosti a dovednosti nápady realizovat, nikoliv ve výrobě a montování součástek pro ostatní. Tento fakt zatím česká společnost nepochopila a nepochopila ani, co je základním předpokladem pro nutnou transformaci do dynamického 21. století. Tímto předpokladem je zásadní zvýšení investic do vzdělávání, od mateřských škol po vysoké, zvýšení dostupnosti kvalitního vzdělání zejména pro ty, kterým to rodinné podmínky neumožňují, zvýšení úrovně základních gramotností umožňujících následné celoživotní učení, zásadní posílení sociálních dovedností k sebevědomému a odpovědnému životu v rychle se proměňující společnosti. Bude-li česká společnost stále spoléhat na přežívající ekonomický model, nemůže počítat s perspektivou v budoucnosti. Budoucnost druhořadé evropské země určitě není to, co bychom našim dětem přáli.

Českou republiku trápí i další problém, rostoucí rozdíly mezi životní úrovní a příležitostmi v regionech. Zatímco Praha stále bohatne a patří mezi nejbohatší regiony EU, situace v příhraničních oblastech severu ČR se zhoršuje vytrvalým vylidňováním. Odcházejí zejména mladí lidé s vyšším vzděláním, což vytváří začarovaný kruh rostoucího problému. Oblasti, v nichž chybí lidé s vyšším vzděláním, není možné z dlouhodobého hlediska rozvíjet. Chybějící lidský potenciál nelze ničím nahradit. Není možné uvažovat o perspektivě chřadnoucích regionů bez toho, aniž by se výrazně zvýšila konektivita, dopravní spojení s centry, které vytvářejí příležitosti. Místo aby se lidé za příležitostmi stěhovali, vozili výdělky z center tam, kde jsou doma.

Ani ČR se nemůže vyhnout diskusi o dopadu klimatických změn a dalších dopadů činnosti člověka na udržitelný rozvoj. Nejen z globálního hlediska. Některé z oblastí naší země mohou velmi rychle přijít o dostatek zdrojů vody. Půda v ČR ztrácí svou kvalitu. krajina není schopna zadržovat vodu. Vzduch v některých částech ČR je významně toxický. Bez změny přístupu k využívání zdrojů, bez hledání nových možností produkce energie a zásadních inovací v dopravě nebude možné zastavit proces, který podle současné drtivé vědecké shody vede k fatálním problémům týkajícím se celého lidstva. Jde o globální problém, k němuž je třeba přispět na jakékoliv lokální úrovni i na úrovni společných závazků, jako je třeba omezování průmyslových emisí či menší produkce plastů a řešení narůstajícího problému s odpady.

Přejme si, abychom v roce 2020 našli dostatečnou shodu na tom, jaká témata skutečně trápí českou společnost, jaké výzvy je třeba řešit a k jakým cílům směřovat. Jen tehdy, pokud dokážeme taková témata pojmenovat a shodnout se na nich, můžeme doufat v lepší společnou budoucnost. Chceme-li budoucnost, musíme se o ni snažit už nyní. Přeju proto nám všem hodně energie, cílevědomosti a pracovitosti. Zároveň přeju nám všem, abychom nezapomínali na solidaritu s lidmi, kteří ji potřebují. Vyspělost společnosti neurčuje spokojenost nejbohatších a nejmocnějších, ale těch na opačné straně společenského spektra. Mysleme na to nejen v tomto roce.

0
Vytisknout
13100

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2020