Aneb Co zmůžeme, a co nikoliv

Americko-íránská krize: Proč se nekladou důležité otázky?

13. 1. 2020 / Daniel Veselý

Ano, je hezké vyjadřovat pobouření nad jednáním íránské vlády, ať už běží o krvavé potlačení loňských protestů kvůli zdražení pohonných hmot, obecnou nespokojenost s teheránským režimem či o jeho lži ohledně sestřelu civilního ukrajinského letadla, avšak tím nic nezmůžeme. Nejde sice o úmyslný zločin, ale o obrovskou tragédii, k níž patrně vedla nekompetence íránského letectva umocněná chaosem a panikou vypuknuvší po mafiánské likvidaci Kásima Solejmáního. Tato skutečnost celkem názorně ilustruje, jak s sebou násilné a vpravdě idiotské „řešení“ komplikovaných problémů na Blízkém východě nese celou řadu rizik.

Leda bychom na úrovni EU iniciovali odsudek Trumpovy ekonomické klatby nad Íránem (ta porušuje rezoluci RB OSN č. 2231) a navrhli uvalení sankcí na darebácké Spojené státy, které se odmítají řídit mezinárodními normami, jejichž dodržování samy vyžadují po ostatních. Americká ekonomická blokáda Íránu tvrdě dopadá na běžné lidi, a nikoliv na opresivní teokratický režim. Kořeny dnešních problémů hledejme v odstoupení Trumpovy vlády od jaderné dohody s Íránem JCPOA a iniciaci politiky „maximálního tlaku“. Tyto kořeny však sahají ještě hlouběji. Můžeme lát Teheránu kvůli posilování a prohlubování jeho vlivu v Iráku, Sýrii, Libanonu i jinde, ale kdyby nebylo zpackané a katastrofální angloamerické invaze, perská velmoc by v regionu svou moc tak efektivně jistě neupevnila: Američtí protektoři odkopli sunnity a podporovali šíitský režim mající blízko k Íránu. Navíc chaos a násilný sektářský konflikt v Iráku přirozeně posílil pozice mocného souseda, jak ukazují íránské interní dokumenty.

Položme si otázku: mají americká vojska bojovat proti Íráncům, když jejich aktivity Teherán zjevně posílily? Totéž platí i v případě Daeše, kdy byli Američané povoláni, aby uhasili problém, který sami svou invazí vytvořili. Je na místě se proto ptát, proč se jejich přítomnost v blízkovýchodním regionu všeobecně považuje za hráz bezpečnosti a stability, a nikoliv za ohnisko napětí?

Proč nehovoříme o podstatě rezoluce iráckého parlamentu požadující odsun zahraničních vojsk a o tom, co to pro nás znamená? Rezoluce byla přijata těsnou většinou v poměru 170 hlasů z 329členného parlamentu, nicméně sunnitští a kurdští poslanci zasedání bojkotovali. Obávají se rostoucího íránského vlivu v Iráku, třebaže nejsou v podpoře Bílého domu jednotni. Podle blízkovýchodního odborníka Juana Colea rozhodnutí parlamentu anulovalo dohodu mezi USA a Irákem o vojenské spolupráci uzavřenou v roce 2014, protože atentát na Solejmáního tuto dohodu porušil. Irácká vláda chce, aby americký kontingent zemi opustil, a Spojené státy žádá, aby navrhly konkrétní plán odsunu. Americká armáda však Irák, nehledě na stanovisko jeho politické reprezentace, opustit nehodlá. Třebaže rezoluce není závazná a stávající dohoda mezi USA a Irákem vyžaduje novou legislativu, od nynějška mohou být americké jednotky v Iráku považovány za ilegální sílu: od roku 2014 Američané v Iráku operovali na pozvání vlády, aby bojovali proti Daeši, tedy vedlejšímu produktu americké invaze. Američtí vojáci by mohli být pohnáni před irácký soud, pokud se dopustí nějakého zločinu. Jde o to, jak se k tomu postaví irácká vláda a jaké v tomto ohledu podnikne legislativní kroky.

Zdá se, že i přední státy Evropské unie trvají na setrvání mezinárodních jednotek včetně amerického kontingentu, třebaže některé členské státy své vojáky posílají domů. Americké jednotky se mezitím stanou legitimním cílem proíránských elementů - koneckonců recipročně byly označeny za teroristické sily. Kdy se v českých médiích bude hovořit o možném stažení mezinárodních vojsk z Iráku, počítaje v to několik desítek českých vojáků. Nebo snad hlas iráckého parlamentu nic neznamená?

Ptejme se, komu nebezpečné vyhrocení americko-íránských vztahů vyhovuje? Snad Iráčanům, jejichž protestní hnutí proti bagdádské vládě může být nyní oslabeno? Nebo snad běžným Íráncům považujícím zavražděného šéfa jednotek Quds za národního hrdinu? Skutečně šťastné mohou být jedině přední americké zbrojovky Lockheed Martin, Boeing, General Dynamics, Raytheon a Northrop Grumman, konkrétně jejich výkonní ředitelé. Trumpova politická vražda v Iráku zvýšila cenu jejich akcií o několik milionů dolarů. Není to nic nového pod sluncem, neboť válečný konflikt kdesi na Blízkém východě, ať už jde o Irák nebo Jemen, kde probíhá největší humanitární tragédie dneška, je vždy skvělý byznys. To proto je třeba sytit čím dál hladovější Pentagon, přestože americká armáda spíše konflikty v této horké oblasti vyvolává a vytváří a není schopna nikde dotáhnout věci do zdárného konce. A o tom se také nemluví.