Petar Introvič: Z Houtyše do bluesového nebe
15. 1. 2020 / Karel Dolejší
Introvičův pošlechtěný životní vzor, britská bluesová legenda John Mayall (OBEdient), se přitom vloni dožila 86 let.
Život hanspaulské legendy Introviče se po léta točil kolem dvou hlavních pilířů: Blues, které začal hrát na přelomu 60. a 70. let v Hostinci u Tyšerů (Houtyš), a cyklistiky, jíž se věnoval s nemenším zápalem.
Introvič se ovšem za života rozhodně nestal nějakou českou obdobou britského vzoru. Bylo tomu tak mj. i proto, že raději rozdával svou věčně dobrou náladu, než by pracoval na sebeprosazení a kariéře. Do širšího povědomí veřejnosti se dostal až v polovině 80. let, a to ještě svým způsobem náhodou. Jeho akustické blues a nápadité texty spolupracovníků konvenovaly instrumentálně konzervativnímu a textově náročnému folkovému publiku soustředěnému kolem celostátního festivalu Porta. Právě díky jeho organizátorům se Introvič a jeho skupina Bluesberry po patnácti letech hraní dočkali alespoň první EP desky.
Frontman Bluesberry přitom nepředstavoval zrovna prototyp člověka, který by plynul s proudem, což mu život rozhodně neusnadnilo. Ve svých písních kdeco postavil na hlavu nebo zesměšnil, včetně klasického mačistického stereotypu nebo českého maloměšťáctví vystavujícího na odiv do nebe volající chamtivý nevkus na základě nezdolného přesvědčení, že každý drobný střádal nosí v zadní kapse trenýrek milionářskou vkladní knížku - takže chudoba je vždy jen a jen osobním selháním těch, kdo se v životě prostě dost nesnažili.
Pokud by měl snad nyní přece jen někdo v úmyslu posmrtně budovat Introvičův kult, budiž varován - málokdo proti iluzi vlastní jedinečnosti a nenahraditelnosti udělal více.
Bluesovou přímočarost, deziluzívnost a někdy až asketickou strohost (kéž by nám do pseudoromantické české intelektuální tradice přejíti ráčila...) si Petar Introvič odnáší sebou do bluesového nebe; pomníky ani lidová procesí k hrobu ve stylu kultu Karla Gotta jistě nečekal.
Diskuse