Obama nikdy neměl ustupovat Íránu

15. 1. 2020

čas čtení 9 minut
Návrat ke strategii zadržování podložené jasným a důvěryhodným odstrašováním je naléhavější než kdy dříve, napsal Mario Loyola.


Poté co se Írán v roce 1978 změnil ze spojence v nepřítele, USA sledovaly de facto politiku zadržování podobnou přístupu k Sovětskému svazu během studené války. Nicméně počínaje Obamovou administrativou se americká politika zmítá mezi appeasementem a konfrontací, což vede k nebezpečně labilní situaci.

Ačkoliv strategie vzniklá během úřadování administrativy George W. Bushe nebyla nikdy formalizována, mívala tři pilíře. Za prvé, uvalit znevýhodňující penalizaci na íránský rozvoj jaderných technologií. Za druhé, posílit americké spojence na íránské periferii - a zejména zásadní americkou alianci s Irákem - abychom předešli jakékoliv íránské hrozbě vůči jejich bezpečnosti a našemu postavení na Blízkém východě. Za třetí, podporovat íránské prodemokratické hnutí, aby se prosadilo a zaujalo své oprávněné místo ve vládě.

Když se Obama stal prezidentem, tato strategie zadržování podpořená odstrašováním fungovala zhruba tak dobře, jak se dalo doufat. Islámská revoluce ajatolláha Chomejního, která měla být revolucí světovou, nezakořenila nikde mimo Írán s výjimkou Libanonu, ve formě smrtícího Hizballáhu. V té době existovaly elementy mezi šíitskými milicemi v Iráku, o nichž se vědělo, že to táhnou s Íránci, a íránská improvizovaná výbušná zařízení a další zbraně plynuly do irácké občanské války, ale hlavní politická uskupení v Iráku, včetně šíitských stran, dosud otevřeně oponovaly íránskému vměšování v jejich zemi. Ve skutečnosti na sklonku amerických voleb v roce 2008 šíity dominovaná vlády Núrího al-Malikího zaútočila na proíránské milice, které infiltrovaly město Basra na jihu země.

O pár let později na sebe Obamova administrativa vzala vážné riziko. Obama, který si hodně sliboval od méně nepřátelských vztahů s Íránem, se rozhodl uzavřít s mulláhy dohodu. Jaderná dohoda z roku 2015 zrušila režim sankcí OSN, který takřka zruinoval íránskou ekonomiku, výměnou za dočasná omezení v klíčových zařízeních íránského programu výroby jaderných zbraní a vágní závazek nikdy jaderné zbraně nevyvinout.

Na tiskové konferenci v Bílém domě, kde dohodu představil, dostal Obama dotaz, zda by dovolil USA "silněji čelit íránským destabilizačním akcím v regionu, zcela odděleně od jaderné otázky". Jinak řečeno, podpořila by dohoda zadržování Íránu, nebo je podkopala? Mezi body, které Obama v odpovědi uvedl, bylo toto: "Bude pro nás o dost snazší kontrolovat nežádoucí íránské aktivity, postavit se mu v jiných oblastech, kde operuje v rozporu s našimi zájmy nebo zájmy spojenců, pokud nemají bombu."

Tato odpověď sebou nese určité problémy. Jen o několik let dříve Obama stáhl americké síly z Iráku, čímž v důsledku naservíroval irácké spojence Ameriky na stříbrném podnose Íránu. Írán tím získal pozemní spojení všude do Iráku, Sýrie a Libanonu až na izraelskou hranici a těžko se dalo očekávat, že by toho nevyužil. Navíc i když byla nepochybně pravda, že jednání s Íránem bude jednodušší, pokud nebude mít bombu, jaderná dohoda problém zrovna nevyřešila, protože ponechala Íránu všechny základní prvky jak plutoniové, tak uranové cesty k sériové produkci jaderných hlavic, kterou mohl aktivovat v řádu měsíců. Za třetí, dohoda samotná byla v Teheránu mnohými považována za americkou kapitulaci, ne zcela bezdůvodně, s ohledem na to, že USA ustoupily od klíčových požadavků rezolucí Rady bezpečnosti OSN za takřka celou dekádu. Ze všech uvedených důvodů, nehledě na Obamovu dobrou vůli, základní předpoklad měl znít, že se Írán bude cítit povzbuzen, takže bude obtížnější, nikoliv jednodušší, vypořádat se s jeho dalšími nežádoucími aktivitami.

A přesně tohle se ukázalo. V Iráku íránská podpora šíitských milicí vyústila ve vliv na samotnou iráckou vládu. V Sýrii se Obama smířil se vstupem Ruska a Íránu do občanské války, čímž se Asadovo vítězství stalo jistým. Hizballáh takřka dokončil převzetí libanonského státu. Vzestup IS po krátkém interregnu přivedl USA nazpět do Iráku, ale za podmínek, které umožnily Íránu pokračovat v podrobování Iráku. Tak USA vlastně sloužily coby letectvo íránských proxies v íránském boji proti IS, čímž dále napomohly upevnění regionální hegemonie Íránu.

Ačkoliv to Obama jistě neměl v úmyslu, jeho strategie se v mnoha ohledech změnila v appeasement. Když do úřadu nastoupil prezident Trump, Republikáni viděli příležitost nenáviděnou dohodu zrušit. Vyvinuli na prezidenta nezměrný nátlak, aby od ní odstoupil, což nakonec udělal. Ministr zahraničí Mike Pompeo oznámil návrat k sankcím spojený s maximalistickými požadavky, které překračovaly i ty, jež formulovala Bushova administrativa.

Jenže pokud íránská dohoda byla omylem, šlo omyl napravit odstoupením od dohody? USA přišly o vynaložené náklady. USA se vzdaly mezinárodního sankčního režimu výměnou za omezení íránského jaderného programu, která měla vypršet jen za několik let, takže dilema, co s ním dělat, bylo pouze odloženo. Odstoupení od dohody jen uspíšilo den, kdy USA budou muset dilematu znova čelit, tentokrát bez výhody jednotné diplomatické fronty. Mezitím íránské plnění omezeného verifikačního režimu dohody (žádná kontrola vojenských základen, žádné inspekce kdekoliv kdykoliv, pravomoci MAAE omezeny na přiznaná zařízení) poskytovalo alespoň minimální benefit.

Odstoupení od íránské jaderné dohody tedy ve skutečnosti neznamenalo, že se USA vracejí ke strategii zadržování opřené o odstrašování. Pokud vůbec něco, odstoupení implikovalo politiku konfrontace, ale byla administrativa skutečně odhodlána v této konfrontaci zvítězit? Trumpův přístup k zahraniční politice, který komentátor Washington Postu Max Boot označuje za "beligerentní izolacionismus", se nestydí uplatňovat americkou moc v zahraničí, ale vyhýbá se zahraničním závazkům a někdy vypadá ambivalentně vůči přesně těm spojencům, které potřebuje pro úspěch takřka jakékoliv strategie konfrontace.

Přístup adminsitrativy k sankcím to dokazuje. Sankce významně snížily íránské výnosy z ropy, s devastujícími účinky. Aby zmírnily dopad na světové ceny ropy, američtí spojenci v Perském zálivu - především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty - nahradili ztracenou íránskou nabídku. Írán to vše právem viděl jako tažení v rámci ekonomické války a reagoval nejprve útoky na přepravovanou ropu, poté na důležitou rafinérii v Saúdské Arábii a nakonec na americký bezpilotní letoun. Jenže USA na tyto provokace sotva reagovaly, což nepochybně vedlo mnohé v Saúdské Arábii a SAE k úvaze, zda by nebylo bezpečnější zaujmout k Íránu neutrálnější stanovisko.

USA reagovaly silou teprve když Írán otevřeně zorganizoval sérii útoků na americké velvyslanectví v Bagdádu a další instalace v Iráku, které způsobil smrt Američana. Zabití Američana bez důvěryhodného popření (plausible deniability) představuje mez, kterou íránská vláda hned tak znovu nepřekročí. Ale bude důvěryhodné vynucování této meze stačit k obnovení mnohonárodního sankčního režimu nebo k ustavení úrovně zadržování nezbytné pro stabilitu v regionu?

Šance na zadržování Íránu závisejí na posílení amerického systému regionálních aliancí - a zejména na oživení americké aliance s Irákem. Američané to možná nechápou, ale Írán ano. Proto v posledních týdnech eskaloval a přešel od útoků na spojence v Perském zálivu k přímým útokům na americké instalace v Iráku. Proto jeho hlavní reakcí na zabití generála Sulejmáního byly útoky na instalace s americkým personálem v Iráku. Pokud Írán dokáže vytlačit Američany z Iráku a přimět ostatní americké spojence v Perském zálivu, aby zaujali neutrálnější stanovisko, může ovládnout většinu Blízkého východu, nehledě na úroveň přítomnosti amerických sil v regionu. V takovém případě by ztráta Sulejmáního rozhodně stála za to.

Írán se nyní možná více rozpakuje zabíjet Američany. Ale pokud se neobává sáhnout na americké zájmy jinými způsoby, pak se zřejmě Blízký východ v řádu měsíců stane nebezpečnějším, zatímco Írán přijde s novými způsoby jak přinutit Ameriku, aby si vybrala mezi appeasementem a válkou, kterou si žádný Američan nepřeje. Proto je návrat ke strategii zadržování opřené o jasné a důvěryhodné odstrašování mnohem naléhavější než kdy dříve.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7846

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2020