Po zaplnění v roce 2070 má být WIPP podle plánů aktivně monitorováno pouze sto let, ačkoliv radioaktivita z plutoniových rozpadových řad může setrvat na současné úrovni či dokonce stoupat po dalších 10 000 let. Nelze veškerou vědeckou ekologii jednoduše redukovat na fyziku.

Nelze vězet až po uši v jednostranném redukcionismu, který H. T. Odum již v roce 1977 pokládal za beznadějně zastaralý. Jedním z důsledků tohoto stavu je například úporné popírání všech pojmů a zákonitostí, které Odum odvodil při empirickém studiu velkých složitých ekosystémů, jež na rozdíl od fyzikálních abstrakcí nebo jednoduchých laboratorních experimentů nelze "rozebrat na jednotlivá kolečka" a tvářit se přitom, že můžeme zkoumat každé kolečko zvlášť a tím už pochopit, jak fungoval budík, jenž byl jimi kdysi tvořen.

Jedním z klíčových pojmů ekologické energetiky je emergie (emergy - z anglického embodied energy, ztělesněná energie). Jde o dostupnou energii (exergii - nikoliv "exoenergii", jak tento výraz píše Wagner) určitého druhu využitou přímo nebo nepřímo k transformacím, jež vedou ke vzniku určitého produktu nebo služby. Lidé nikdy nemohou přestat být součástí přírodních ekosystémů, jež podporují jejich základní životní funkce. Veškeré přírodní procesy jsou přitom v poslední instanci poháněny slunečním zářením a (v mnohem menší míře) geotermální energii nebo slapovými silami. Jiný zdroj energie v přírodě neexistuje. Fosilní paliva, jimiž je poháněna moderní civilizace, představují ztělesněnou energii (emergii) slunečního záření nashromážděnou fotosyntetickými procesy během stovek milionů let a modifikovanou geologickými silami. V tomto smyslu jde o jakýsi přírodní energetický kapitál, který po spotřebování nedokážeme sami znova vytvořit.

Všeobecné bagatelizování problému ropného zlomu počítá s tím, že lidé nedokážou nebo nebudou chtít pochopit nevratnost procesu spotřebování zásob akumulované fosilní energie. Počítá s neochotou přemýšlet o tom, proč Hirschova zpráva navrhla jako hlavní adaptační opatření na ropný zlom výrobu syntetického benzínu z uhlí (což ale samozřejmě z hlediska globální změny klimatu představuje jednoduše katastrofu...) - přičemž odhadované náklady se i zde pohybují ve stamiliardách dolarů - a nikoliv nějaký troufalý pokus nahradit "přírodní akumulaci" solární energie, z níž dosud žijeme, v plném rozsahu technologickými systémy, jež by (hypoteticky...) dokázaly provádět koncentraci energie tak efektivně a úsporně, aby lidstvo mohlo pokračovat v dosavadní exponenciální ekonomické expanzi na základě instantní přeměny dopadající solární energie v široce dostupné druhotné energetické zdroje, aniž by přitom rozvrátilo přírodní ekosystémy, na nichž je z hlediska svého přežití naprosto závislé. O sci-fi scénářích založených na jaderné energetice, v nichž se tvrdošíjně zaměňují empirické důkazy za iracionální důvěru v budoucí všemoc vědy a ignoruje problém akumulace nebezpečného jaderného odpadu, ani nemluvě.

Jako nás před rokem 2008 ekonomové de facto usilovně přesvědčovali, že se lze do nekonečna zadlužovat, aniž bychom kdy spořili, nyní jsme zase některými autory analogicky přesvědčováni, že spotřebování přírodního energetického kapitálu akumulovaného během stovek milionů let nepředstavuje žádný významnější problém, a že se prostě pojede dál. Faktický civilizační krach, který by vyplynul z nové verze bezstarostného zadlužování, by měl ovšem pro lidstvo podstatně horší a dlouhodobější důsledky než pouhá ekonomická recese.