Památníky na Omaha Beach a Utah Beach v Normandii: metodický vzor pro pražské antikomunisty?
3. 1. 2023 / Muriel Blaive
čas čtení
21 minut
(Všechny
fotografie Muriel Blaive)
Jde o to, že všechny odpovědi svědků
závisí na způsobu, jakým klademe otázky. Neexistuje nic takového
jako „čistá historie“, jednoznačná „historická pravda“. Dějiny jsou takové, jaké si je historici vytvoří, a jejich
konstrukce nikdy není nezávislá od politických záměrů a
politických implikací. Protože historikové mohou do značné míry
vyvolat obsah odpovědí, které dostanou, jejich jedinou možností,
jak být objektivní, je explicitně vyjádřit svůj vlastní
přístup, svůj vlastní úhel pohledu, svou vlastní subjektivitu.
Proto je historická metodologie klíčovým oborem, a proto je
současné vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a vůbec
skupina lidí, kteří si říkají antikomunisté, nejen špatnými
historiky, ale ve skutečnosti nejsou vůbec žádnými historiky. Předstírat, že
vyjadřují „historickou pravdu“, je v naprostém rozporu se
skutečnou profesionální historickou praxí. Jen někdo, kdo není
(dobrým) historikem, může věřit v tak vadný pojem, jako je
„historická pravda.“
Navštívila
jsem americký hřbitov a památník v Normandii v Colleville-sur-Mer
a byla jsem ohromena tím, jak snadno a efektivně se dají složité
historické události přiblížit široké veřejnosti poutavým a
mnohostranným způsobem. Na rozdíl od argumentů, které v Praze
často zaznívají ze strany samozvaných „antikomunistů“,
připustit, že existovala spolupráce s diktaturou, neznamená popřít, že
existoval i útlak. Pouze v mysli antikomunistů je svět tak
černobílý. V reálném životě existovala současně spolupráce
i odpor, represe i kompromis, míra nenávisti i souhlasu s režimem
– jak za nacismu, tak za komunismu, a vlastně za jakékoli formy
diktatury kdekoli.
