Za zpoždění vlaku vždy může průvodčí

23. 7. 2020 / David Marenčák

Realita:
"V jiných případech pak bývá doba odpočinku, nařízená ve směně, rozparcelovaná na menší části. Legendou mezi strojvedoucími je případ jednoho jejich kolegy, který se z důvodu zpoždění měl mimořádně vystřídat na obratových vlacích místo v Břeclavi již v Podivíně. Tam měl předat jinému vlak od Prahy a odvézt hned jiný zase do Prahy.

Zpožděním úplně přišel o obvyklou přestávku mezi vlaky. Jenže muž potřeboval vykonat potřebu, kterou musí jednou za čas udělat každý. Místo okamžitého odjezdu si prostě musel odskočit na WC. Za zpoždění vlaku, které tím způsobil, to od nadřízených schytal."

Systém:
"Generální ředitel Českých drah Václav Nebeský Právu řekl, že přesčasová práce se u národního dopravce přísně kontroluje. „Strojvedoucí nesmí do práce nastoupit unavený, a pokud se necítí odpočatý, musí to nahlásit,“ poznamenal Nebeský.

Realita:
„Jasně. To jako v každé nástupní stanici bude nachystaný další strojvedoucí pro případ, kdyby ten, co měl nastoupit, řekl, že je unavený?“ reagoval strojvedoucí. „Ne, buď ten unavený pojede, nebo řekne, že ne, ale pak to řekne jednou, možná dvakrát a je bez místa,“ dodal.

Tato slova krásně obnažují všeobecný šlendrián, alibismus moci, který nutí lidi chovat se rizikově a když se něco stane, systém si prostřednictvím přeplacených mluvících hlav nad tím pohodlně umyje ruce.

Není žádný jiný důvod, než bezedná hamižnost a ziskuchtivost, co stojí za „šetřením na mzdových nákladech“ a za přepracovaností nejen manšinfírů.

Na příkladu ČD, která dlouhé roky razí otevřeně tuto linii, je zřejmé, že ptát se na něco hlavounů je zbytečné. Jejich odpovědi si i průměrně zapomnětlivý člověk napíše sám, jsou jako kolovrátci. My nic, my to řídíme dobře, byl-li unavený, neměl vlak řídit, hotovo-šmytec.

Totéž se ve velkém děje třeba v nemocnicích, viz Iniciativa sester, nebo na České poště.

Celá věc má ještě jeden rozměr. Ta propagandistická rétorika, která zaznívá v článku ústy ředitele ČD, je zvnitřněna mnoha lidmi do podoby fráze „je to o lidech“. Tito lidé pak vždy, na první dobrou, bez špetky snahy zkoumat okolnosti, mají jasno, když se stane malér - že to byla chyba a vina jednotlivce, osobní, čistě soukromé chování, na které nastavené podmínky neměly vůbec žádný vliv.

Tito lidé pak třeba spílají kamioňákům, řidičům balíkovek apod., že jezdí jako dobytci (sudokopytníci prominou), což sice jezdí, ale sotvakdy jen o své vůli. Jezdí tak proto, že jim zaměstnavatel nasolil takové podmínky, že často ani „dvě stě ve městě“ jim neumožní stíhat, viz nedávno do kin uvedený film Pardon, nezastihli jsme vás. Nastaví parametry za hranou realizovatelnosti, příliš mnoho kilometrů a zastávek s doručením, než aby to bylo možné stíhat při řádném dodržování předpisů, bezpečnosti, odpočinku.

Pokuty za přestupky a odpovědnost za důsledky nehod pak nese téměř vždy výhradně řidič.

A přitom jsou to právě tato rizika podnikání, kterými se ospravedlňují astronomické zisky firem.

Zde ale jasně vidíme, že reálně jsou přenesena na řadového zaměstnance, že zisky plynou jedním směrem a rizika zase druhým. Z jakého důvodu je tedy Moc přerozděluje tak, jak činí? Prostě proto, že může, že nemá žádnou životaschopnou opozici, protiváhu. Meritokratický mýtus, ten široce propagovaný fantas, hluboce zakořeněný v myslích lidí, tak dostává další ránu. Vlastnění není žádná práce, ani zásluha.