Stalinský hon na Pullmanna

27. 7. 2020 / Tomáš Korda

čas čtení 6 minut

 

Až v samotném závěru debaty na DVTV s Michalem Klímou se děkan Filosofické fakulty strefil do černého a vystoupil z defenzivní pozice. Když mu Daniela Drtinová předhodila twitterový výrok pana Kalouska, že prý bolševickou slinou špiní pověst Filosofické fakulty, centra svobodného bádání a obhajoby svobody jednotlivce, Michal Pullmann snad nemohl reagovat lépe, když tento slovník Miroslava Kalouska označil za slovník stalinský.

Pullmannův zpětný úder – jinak známý především z bojových umění – se nesnažil pacifisticky zadržovat agresivitu útočníka, nýbrž humanisticky obrátit útočnou energii agresora proti němu samému a přemoci ho tak jeho vlastní silou.

 

Pokud tedy přistoupíme na známou věc, že nelepší obrana je útok, potom moc nerozumím komentářům, jejichž autoři by asi nejraději z pozice rozhodčího rozdávali červené karty za porušování pravidel korektní debaty. Z tohoto důvodu také kritizují Danielu Drtinovou, že selhala co do funkce neutrálního moderátora. Chápou tak její selhání jako osobní selhání. Tudíž neuvažují možnost, že debata mezi Pullmannem a Klímou je debatou kdo s koho, v níž samo místo pro funkci neutrálního moderátora chybí.

Jestliže neexistuje neutrální pozice moderátora, která by debatu o naší komunistické minulosti kultivovala, nezbývá než se smířit s tím, jak to tady u nás funguje, že na denním pořádku je kádrování, které vysvětluje něčí názory stalinsky skrze původ, jenž je zpravidla označen za elitářský, buržoazní a v překladu tedy nedisidentský. Ve společnosti, kde útoky na samu osobu platí za normu a nikdo se za ně nestydí, nezbývá než se naučit přecházet do útoku a rozdávat zpětné údery.

První Pullmannova protiofenzíva by tedy mohla spočívat v přiznání, že právě také díky vlivu jeho relativně prominentního původu (možnosti studia v zahraničí apod.) nemá tak omezené názory na komunismus jako ti, kteří se ohánějí svým disidentským zázemím a utrpením pod minulým režimem. Ostatně protože původ má vliv na vědění, je třeba bránit bezplatný přístup k (univerzitnímu) vědění, abychom tento vliv alespoň trochu umenšili.

Druhý protiútok by mohl vycházet z toho, co Pullmann odpověděl Kalouskovi, že užívá stalinský slovník. Jako revizionistický historik se Pullmann nespokojuje s představou, že na jedné straně máme režim (pachatele, zločince) a pod ním a proti němu stojící společnost (oběť). Co je špatně na tomto výkladu? Řekl bych dvě věci: jedna je morální a druhá vědecká.

Ta vědecká spočívá jednoduše v tom, že skrze model „režim vs. společnost“ zločiny režimu prostě nevysvětlíme. Kdyby ty zločiny byly alespoň trochu v mezích a nikoli tak obludně rozsáhlé, pak bychom se snad ještě mohli bavit o tom, že si s představou společnosti jako pasivní oběti režimu vystačíme. Leč zločiny komunismu byly tak obrovské, že toto nazírání nám nedovoluje chápat, jak je totalitární režim byl schopen vůbec uskutečnit.

Tudíž otázky ve smyslu, zdali pane Pullmanne odsuzujete zločiny komunistického režimu, hraničí diletantstvím. Jistěže pan docent tyto zločiny odsuzuje a nejenže je odsuzuje, on jako jediný je skutečně odsuzuje. Je to totiž váš – mohl by pan děkan pokračovat – nerevizionistický a na disidentském koleni ušmudlaný model „režim vs. společnost“, který popírá monstrozitu zločinů komunismu tím, že je nedokáže vysvětlit. Pro jejich monstróznost není v tomto triviálním modelu prostor. Uvolnit ho, by znamenalo udělat z pasivní oběti podílníka na režimu.

Zde se ukazuje i vnitřní rozpornost onoho nepietního plakátu Milady Horákové s podtitulem „zavražděna komunisty“. Na jedné straně velmi správně plakát naznačuje hrůznost komunistických zločinů, stejnou měrou však na straně druhé odkazuje k čisté a nevinné oběti, čímž vzniká onen binární model komunismus vs. česká společnost.

Tím se dostáváme k morální problému, který je s tímto modelem spjatý. Když si například přečteme ono neslavné Poučení z krizové vývoje ve straně a společnosti, zjistíme velice nepříjemnou skutečnost, že modelem režimu stojícího proti společnosti se řídil i sám komunistický režim. Původně už Stalin a nikoli Lenin, natož pak Trocký, apeloval na to, že pokud se komunisté chtějí ujmout moci a udržet se u ní, nemohou obejít národnostní otázku, ačkoli rigidní marxisté budou naříkat, že jde o nepovolené ustupování buržoazii. Komunisté se musí podle Stalina (na což Lenin přistoupil) postavit do čela národa a prohlásit se za nejpokrokovějšího dědice bojů za národnostní osvobození, za osvoboditele národa od buržoazie, za ty, kteří ani v těch nejkrutějších mukách druhé světové války národ neopustili. Stalin dokonce zachází tak daleko, že tímto modelem nahlíží válku s nacistickým Německem. Sovětský svaz osvobozuje německý národ od nacismu: nacistický režim je pachatel, zatímco německý národ či německá společnost plní užitečnou funkci pasivní oběti.

A přesně takto stalinsky čili černobíle nahlíží na komunistický režim právě ti, které Pullmann pobouřil svou snahou vysmýknout se z kleští stalinského myšlení a neochotou klást na jednu stranu barikády jakýsi režim a na stranu druhou jeho oběť jménem národ.

Mravokárci osočují pana docenta ze zlehčování zločinů komunismu, přestože to jsou právě oni, kteří relativizují stalinismus tím, že navzdory dlouhým třiceti letům svobody myšlení bez skrupulí a kapky úcty k obětem stalinismu i nadále dělí historickou skutečnost na zlý režim a dobrou společnost, jako to dělal Stalin. V tomto smyslu je lze připočítat k obětem stalinismu, tentokrát stalinismu v nich samých. Osvojením si stalinského myšlení nakonec sami přiznávají, že Režim nestál tam venku proti nim, nýbrž doteď dlí či tlí v jejich hlavách.



0
Vytisknout
11386

Diskuse

Obsah vydání | 4. 8. 2020