30. 7. 2020 / Bohumil Kartous
Strana, která by měla reprezentovat hlavní proud levicové politiky, nemá jistotu, že se v příštích parlamentních volbách dostane do sněmovny. Předstupeň tomu budou krajské a senátní volby, v nichž s největší pravděpodobností utrpí další porážku v řadě a stane se tak ještě méně přijatelnou, než je nyní. Popravdě řečeno, těžko dnes hledat voliče, který tuto stranu chce volit. Zůstávají pravděpodobně jen věrní, kteří z nějakého důvodu neslyší na populistickou alternativu Andreje Babiše, Piráti jsou pro ně příliš nevyprofilovaní a pravděpodobně příliš mladí, případně nechtějí volit středovou stranu s inklinací vpravo, byť by nabízela podobný politický program. S tendencí stavět zpět na lidech, kteří ztratili důvěru v poslední dekádě a snažit se napodobovat populistickou linku pluje ČSSD mezi Skyllou úplné ztráty odpovědnosti za udržení své tradiční role spojující, internacionalistické solidarity a Charybdou ztráty relevance a nemožnosti dosáhnout na pětiprocentní práh vstupu do sněmovny. Pravděpodobně si urvou obě monstra, které si ČSSD sama pečlivě vychovala.
Boris Cvek se ptá, proč ČSSD rovnou nevytvoří koalici s
extremisty, když na nich chce částečně stavět svou volební strategii. ČSSD je
zoufalá strana. Na jedné straně stojí slušní politici, kteří by mohli
reprezentovat profesionální levicovou politiku, jako jsou ministři Maláčová
nebo Petříček, nicméně jsou v menšině a v obklopení indiferentních kariéristů,
jejichž přesvědčivost coby levicových politiků je záporná. Navíc budou muset
čelit přízemním, populistickým tendencím, které budou prosazovat individua typu
někdejšího předního představitele strany Haška. To je konstelace, která slibuje
pouze další schizma a nečitelnost sdělení pro voliče.
S největší pravděpodobností bude populistická linka
dominovat, a tím pádem ČSSD skončí mezi deklasovanými. Naivní představa, že v
této disciplíně bude strana hrát vyrovnanou roli populistickým profesionálům z
komunikačního týmu Andreje Babiše, s jeho komunikačním arzenálem a s umem,
jakým se dokázal identitárně přizpůsobit právě někdejším sociálně demokratickým
voličům, je vrcholem naivity. Jako kdyby se tým hospodských štamgastů, kteří
rádi sledují fotbal a zasvěceně komentují výkony profesionálních fotbalistů,
rozhodl, že jim to půjde vytmavit na hřiště.
Jedinou reálnou šanci, jak se dostat zpět k voličům, by pro
ČSSD bylo jít zpět přímo ke svým voličům, do těch krajů, které tvořily jejich
voličskou základnu (např. Moravskoslezský) a vést přímou, kontaktní kampaň. Jenže
současní politici ČSSD k tomu nemají vlohy ani odvahu. A pokud už někteří ano,
těžko přesvědčí současné mocenské jádro strany.
Vedl jsem nedávno rozhovor s jedním dřívějším vrcholným představitelem ČSSD, který reprezentoval tu poctivou, intelektuálně a hodnotově založenou vrstvu strany. Je pochopitelně vzhledem ke svému přesvědčení optimista a věří, že sociálně demokratická politika může dominovat, že může jak v ČR, tak na evropské úrovni, fúzovat se zelenou politikou a vytvořit odpověď na nejistotu, kterou zosobňuje neoliberalismus. Jakkoliv bych si přál, aby to tak bylo, aby takový politický proud vznikl a aby měl dostatečnou sílu, na české politické scéně podobnému scénáři nic nenasvědčuje. Nic. ČSSD bude muset politickou scénu opustit, má-li dojít k její renesanci. V opačném případě bude přežívat jako tragická politická entita vyprázdněná vnitřně a ochotná k jakémukoliv politickému obchodu, bez ohledu na veřejný zájem.
Diskuse