Kdy se veřejná debata konečně vymaní ze starých dogmat?

30. 7. 2020 / Daniel Veselý

Česká veřejná debata je kontaminována tahanicemi o výklad naší nedávné historie, slabomyslnými kulturními válkami a bagatelizací či v horším případě ignorováním zásadních globálních problémů. Chápu přirozeně, že ne každý se může zaobírat celosvětovými tématy, jenže Česká republika neexistuje ve vzduchoprázdnu, takže je nutno chápat dění u nás i na pozadí světových událostí a trendů. Je totiž příznačné, že pozoruhodné postřehy zvenčí narážejí na hradbu nepochopení a leckdy i okázalé tuposti. Přitom nezáleží na tom, zda ten či onen novinář nebo reportér pracuje pro veřejnoprávní sdělovací prostředky anebo zoligarchizovaná média. Totéž platí i o politicích.  

Ve svém předchozím článku na Britských listech jsem konstatoval, že nemůžeme pochopit závažná témata současnosti, když nechápeme vědeckou interpretaci našich nedávných dějin. Ti, kdo se jako klíště drží polistopadových dogmat, bohužel patří mezi přední komentátory a analytiky. Jsou to zpravidla novináři, kteří si ostruhy vysloužili propagací vyčpělých mýtů a ignorací zjevných slabin politického establishmentu, jemuž se plně oddali. Pokud se začtete do jejich názorových textů, brzy zjistíte, jak směšně vyhraněný je jejich světonázor. Často vzývají temné duchy socialismu či komunismu, aby se utvrzovali ve svých úzkoprsých postojích. Jejich tradičními fackovacími panáky jsou režimy v Rusku, Číně, na Kubě apod., zatímco o zločinech a systémových nešvarech západního civilizačního okruhu zarytě mlčí. 

Existuje několik tabuizovaných témat a legitimita současného režimu komicky se opírající o „zločinnou a temnou“ podstatu komunistické vlády je jedním z nich: zpochybňování listopadových hodnot se rovná útoku na jejich bdělé strážce. Francouzská historička Muriel Blaive soudí, že tito lidé na antikomunismu postavili své kariéry, s čímž vřele souhlasím. Jak jinak si můžeme vysvětlit alergickou reakci nejedné mluvící hlavy, když moderní výzkum nahlodává jejich svatou víru?

Samotná pandemie doprovázená excesy západních států a jejich bizarních klientů představovala test jejich loajality k západnímu pojetí demokracie, i když bylo od začátku jasné, jak v této zkoušce obstojí. Šokující eroze demokratických principů v největší baště demokracie, kde nyní není vyloučen ani státní převrat, je pro českou novinářskou obec prostě příliš velké sousto. Jedná se však o globální trend, neboť silné sklony k autoritářství jsou patrné v řadě států dříve považovaných za prozápadní či demokratické. Na svět ale nemůžeme pohlížet studenoválečnickou optikou, jak dokazují nedomyšlené výkřiky na adresu Číny a Světové zdravotnické organizace, jinak nepochopíme vůbec nic.

Ti, kdo ostře kritizují pozdní kapitalismus jako hnací motor globální destrukce, samozřejmě nedychtí po starých pořádcích. Co je tak skandálního na požadavcích, jako je implementace nových zelených údělů, pokud se chceme vyhnout nejdrastičtějším dopadům klimatické krize? Co je tak pobuřujícího na tom, aby nadnárodní korporace, jež jsou překážkou udržitelného rozvoje, platily vyšší daně, případně pokuty – anebo aby některé z nich byly převedeny pod veřejnou kontrolu? Proč by nemohla být uzákoněna legislativa omezující moc bank a finančních institucí? Další zacházejí ještě dál, když požadují, aby se na chodu velkých společností podíleli také běžní zaměstnanci a aby vznikaly menší podniky, kde existuje přímá demokratická kontrola nad jejich správou, nebo aby se destruktivní globální vazby nahradily vazbami lokálními. Jiní hovoří o potřebě drastických škrtů v astronomických výdajích na nesmyslné zbrojení, potažmo nekonečné válečné operace, přičemž ušetřené finanční prostředky by směřovaly do vzdělávání, zdravotnictví a sociálních služeb, jak koneckonců velí logika pandemie.

Dosavadní kurs je podle relevantních studií zárukou záhuby, takže nevidím žádný důvod, proč o těchto a dalších opatřeních nediskutovat, a to beze strachu, že budu označen za neomarxistu nebo že proti mně budou sepisovány rozhořčené petice.

Je zapotřebí, abychom si uvědomili základní priority: žijeme v době, kdy zažíváme postupný klimatický rozvrat, s čímž souvisí i koronavirová pandemie. Systematická environmentální destrukce, vlčí hlad po fosilních palivech a zhoubný mýtus o neustálé maximalizaci zisků nás zavedly až k propasti. Musíme urychleně jednat, abychom zabránili nejhoršímu; návrhy a plány, jak kolapsu předejít, existují. Další už jsou na stole, třebaže obsahují řadu sporných míst a slabin. Diskutujme o nich. Nejdříve je ale nutné, aby se veřejný diskurz oprostil od ideologické předpojatosti, kdy se zpochybňování statu quo nerovná bažení po zašlých šedých časech.

0
Vytisknout
3216

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2020