Když (prý) chudí necítí s chudými

12. 1. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Mrzí mě, pokud Jan Railk (?) dospěl k závěru, že Slava Malamud projevil "nedostatek empatie s chudými", a dokonce prý s dětmi. Pasáže, ve kterých Malamud sám vysvětluje, z jak chudých poměrů pochází, jsem ovšem přeložil. Ty, v nichž uvádí, že děti, které učil, si přese všechno zamiloval, jsem pro větší stručnost z již tak obsáhlého textu vypustil. Přesto se domnívám, že sdělení zůstalo naprosto jasné: Malamud neopovrhuje chudými bělochy, protože jsou chudí ani protože jsou bílí, ale má už dost neustálých výzev, aby prý diskutoval s narcistními nulami vyznačujícími se "cyklistickou" osobností (nahoru se hrbit, dolů dupat), popudlivou omezeností, neukojitelnými nároky vůči společnosti a mizivým úsilím něco sám dokázat.


Také autor termínu "lumpenstřední třída" Tom Nichols pochází z chudých poměrů. Jeho rodiče během Velké deprese museli zanechat studia a živili se pak v massachusettském Chickopee (město zhruba velikosti Jihlavy) všelijak. Podobně jako v Malamudově případě platí: Pokud někdo tvrdí, že Nichols nemá dost empatie s chudými, je to stejné, jako by tvrdil, že postrádá empatii sám se sebou a svou rodinou. - Ve skutečnosti tu jde ovšem o úplně jiné věci, než o materiální chudobu.

Mimochodem,  vyrostl jsem v dělnické čtvrti a ne úplně bohatých poměrech. Malamudovo svědectví jsem přeložil i proto, že typy lidí, které popisuje, jsem na vlastní kůži poznal. Myslím dělnické děti soupeřící v neúprosném klovacím pořádku o to, kdo komu bude muset říkat "pane továrníku", otevřené fyzické násilí směrované na ty, kdo se nemohli nebo nedovedli bránit, nenasytnou posedlost konzumem ("hledíme lačně na měďáky, my, Gottwaldovi vnuci"), nezakrytý obdiv k místní chátře mlátící po "zábavách" kubánské dělníky železnými trubkami - a mnoho jiného, o čem se teď zde nebudu rozepisovat. I takoví chudí jsou. Neměli bychom "taktně" mlčet jen proto, že tyto věci někdo nechce vidět ani slyšet. Nebo protože potřebuje glorifikovat dělnickou třídu jako údajného spasitele lidstva.

A ještě jedna vsuvka: Tradiční neonacističtí skinheads nejčastěji se vyskytující kolem konce či přelomu století (dnes už spíše letí "identitáři" navazující na západní Novou pravici, která svými misiemi vyvolala i současný neonacismus v Rusku) představovali především dělnickou mládež z chudých předměstí. Samozřejmě se každému doporučuje, aby po ráně baseballovou pálkou či kopanci martenskou do břicha nalezl v sobě sílu nastavit druhou tvář a projevit patřičnou empatii k těmto osobám. Nabobové disponující zlatými zubními protézami by si je měli vlastnoručně vyrazit a disciplinovaně odevzdat sociálně znevýhodněným spolu s peněženkou. A hanba všem, kdo si dovolí kritizovat osobnostní rysy či názory ultrapravicových masových vrahů Brentona Tarranta nebo Anderse Brevika. Vždyť ti lidé měli tak těžké dětství!

Jen věčná škoda, že se slova jako "empatie" v Česku vždycky někam nenápadně vytratí, jakmile přijde řeč třeba na děti válečných běženců mrznoucí v uprchlických táborech...

0
Vytisknout
7292

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2021