Evropa: Jak by měla vypadat strategie vůči Rusku?

24. 2. 2021

čas čtení 5 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence Attribution-ShareAlike 4.0 International.

Dekády po konci studené války zůstává Rusko naprostým nepřítelem s bezkonkurenční schopností vzrušovat evropskou politickou třídu. Ale intenzita evropských debat a emocí ohledně Ruska maskuje sílící jednotu, která může podepřít nový přístup k režimu prezidenta Vladimira Putina, napsal Mark Leonard.


V polovině první dekády nového století byli Evropané ohledně vztahů s Ruskem hluboce rozděleni. Německo vedené tehdejším kancléřem Gerhardem Schröderem si přálo s Ruskem jednat, zatímco středoevropské a východoevropské státy usilovaly o jeho zadržování. Dnešní debaty o kontroverzním plynovodu Nord Stream 2, který bude dopravovat ruský plyn přímo do Německa, a o uvěznění Alexeje Navalného, mohou při povrchním pohledu toto období připomínat. Nicméně skutečnost je dosti odlišná.

Evropa již nechová žádné iluze, že by Rusko bylo na cestě k liberální demokracii, kterou je možno urychlit vzájemným jednáním. Pryč je také představa, že státy na palebné čáře Kremlu mají problémy jen kvůli svému provokativnímu chování.

Evropané se dnes většinou shodují, pokud jde o potřebu odstrašovat Rusko od dalšího zahraničního dobrodružného jednání. Bez přerušení udržují tři tvrdé sankční programy zavedené po invazi na Ukrajinu a anexi Krymu v roce 2014. Mnoho členů EU také zvyšuje vojenské výdaje a souhlasí s opatřeními NATO ohledně zatlačování ruské agrese.

Nehledě na neshody ohledně projektu Nord Stream 2 je Evropa také jednotnější v otázce energetické politiky. V polovině prvního desetiletí nového století členské státy tvořily izolované energetické ostrovy, které musely jednat s ruským medvědem samostatně. Dnes jsou součástí integrovaného evropského energetického trhu, který může zemím zajistit dodávky plynu - včetně Ukrajiny, zpětnou dodávkou ze Západní Evropy - které Kreml přeruší. To významně oslabuje ruské páky vůči východoevropským zemím.

EU a USA po více jak dekádu střídaly fáze jednání a konfrontace s Ruskem. Nedávná návštěva šéfa zahraniční politiky EU v Moskvě představuje poslední z neúspěšných pokusů resetovat vzájemné vztahy a navázat s Ruskem hlubší spolupráci. Po ní už nezůstaly žádné pochybnosti o tom, že Kremlu chybí chuť podílet se na takových snahách.

Putin je u moci příliš dlouho a ztrácí svůj vliv na ruskou společnost. V důsledku toho Rusko vstupuje do období úpadku a politického rozkladu. Obyvatelstvo stárne, reálné příjmy střední třídy klesají. Putin nedokázal diverzifikovat ekonomiku a globální poptávka po uhlovodících bude v příští dekádě klesat.

V Navalném má Putin prvního opravdu ohrožujícího politického oponenta. Navalnyj je mladší, vypadá lépe a je odvážnější než Putin. Není liberál nebo internacionalista a vybudoval komunikační infrastrukturu, kterou má Kreml problém kontrolovat.

Zatímco Čína sílí a stále více se zapojuje do globálních struktur, o Rusku platí opak. EU by tedy neměla spěchat ani s oslovováním Putinova režimu, ani s vyvoláním diplomatické krize. Místo toho by měla upřít Putinovi věc, po níž touží: Politický zájem. Namísto série resetů a konfliktů by se EU měla řídit strategií "principiální indiference".

Pro začátek musí dát jasně najevo, jaké jsou její zájmy, a posílit svou bezpečnost. Zvýšením svých vojenských, kontrarozvědných, kybernetických a energetických kapacit mohou členské státy posílit postavení EU vůči Rusku. Dále by se EU a USA měly shodnout na společném přístupu k Rusku - a mezitím pozastavit Nord Stream 2 - tak aby Putin byl v menším pokušení štvát jednoho proti druhému.

Druhým rozměrem tohoto přístupu by mělo být omezení ruské zahraniční politiky. Jistě, západní sankce a vlastní vnitřní problémy znamenají, že Rusko má méně peněz a pozornosti, které může věnovat Bělorusku, Moldavsku, Ukrajině nebo Arménii. Nicméně EU by měla silně reagovat na jakékoliv provokace a agresi Kremlu. Navíc by členské státy měly začít investovat do vojenského a bezpečnostního partnerství se zeměmi jako Ukrajina, Moldavsko a Gruzie a oddělit takové iniciativy od otázky rozšíření NATO. EU by také měla navázat s Tureckem dialog ohledně Ruska a otázek bezpečnosti v regionu Černého moře.

Klíčové bude zlepšení transatlantické spolupráce ohledně Ruska. Jednostranné pokusy EU podkopávají její postavení jak v Moskvě, tak ve Washingtonu - a nevyplácejí se.

Nic z řečeného neznamená, že by se EU měla vyhýbat dialogu s Ruskem. Ale ten by měl být vyhrazen multilaterálním fórům jako OBSE nebo Arktická rada. Diskuse s Ruskem - o změně klimatu, vakcínách nebo vízech - by měly být technokratické, bez diplomatické fanfáry nebo emocí, které charakterizovaly nedávné pokusy o navazování dialogu.

Čas dnes není na Putinově straně. Pokud EU zareaguje na agresi ruského prezidenta jasně a bez emocí, měla by dokázat omezit jeho zhoubný vliv bez toho, aby napomohla označení Navalného za zahraničního agenta. Paradoxně platí, že čím méně budou evropští lídři dávat najevo zoufalou touhu konstruktivně jednat s Kremlem, tím je takové jednání pravděpodobnější.

Nechejme Putina, aby za nimi přišel sám.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6152

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021