Svištíme počtvrté

25. 2. 2021 / David Marenčák

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Po několika pěkných přirovnáních pandemické situace Vráti Kadlece s autobusem a požárem, mi s posledními zbytky sněhu přišla na mysl metafora se sáňkováním.

První prudkou sjezdovku jsme se v hrůze z její výšky, krkolomného terénu, nebezpečí lavin a neznámosti terénu rozhodli obejít. Párkrát jsme při tom zabloudili, bolely nás nohy, trmáceli jsme se bez jídla a pití. Únavu a hlad z této cesty cítíme ještě dnes. Skoro nikdo se nám neztratil, k vážnějším úrazům také nedošlo a zažili jsme krásné pocity solidarity a vzájemnosti. Ale když přišlo na srovnávání toho, co jsme zažili, a tím, co jsme nezažili, opět se ukázala, že nejen u souseda je tráva vždy zelenější. A tak jsme bez velkého přemýšlení u druhé sjezdovky hupsli na sáně a strhli sebou i ty, co by raději šli oklikou pěšky. Nedbali jsme ani vyprávění a varování pomlácených, otrhaných, zdecimovaných horalů, co první sjezdovku sjeli přímo a na rozbitých saních.  

Jízda to byla hrozná, mnozí poznali, že oklika by byla lepší volba, ale jakmile začnete dělat něco špatně, přestat v tom znamená uznat chybu, a nejen proto jsme se rozeběhli a hupsli na už notně zničené sáně i potřetí. Mohli jsme si alespoň odpočinout, ale v horské boudě hrála divná hudba, toho ničemu provozního nemůžeme ani vystát a navíc v koblihách byla jen meruňková marmeláda a pár bylo připálených, tož raději o hladu a hurá dál.

Nyní už frčíme sjezdovkou čtvrtou. Sáně sotva drží pohromadě, ztratili jsme čepici, rukavice i obě boty. Na levé noze nemáme ponožku, jsme samá odřenina, sem tam má někdo řadu zlomenin, jsme hladoví, žízniví a unavení tak, že mnozí ani nevěděli, jak moc mohou být. Mnoho kamarádů zůstalo pod sněhem v lavinách, nabodaných na stromech. Stále ale doufáme, že tentokrát bude sjezd lepší, že není potřeba zastavit a hledat jinou cestu.

V tyto dny se může zdát, že jsou nějaké možnosti, názory, přístupy a o něčem se rozhoduje. Ale to je jen obvyklá, bolavá pěna dní. Naše vláda nic neumí a nechce ani naslouchat těm, kdo umí. Zná jen zakázat a nařizovat, ale nechce vymáhat a zařizovat. Z příprav a zařizování není a nebude nic. Zodpovědní u kormidel nezařídili roušky, chytrou ani jinou karanténu, trasování, očkování ani vakcínu, ani ty blbé správné jehly. Všechno je ve fázi uvadajícího, rezignovaného předstírání, formalismu a od náhodného losování hloupostí, jejich odvolávání a zase přikazování, si odskočí jen k hledání viníků či šíření nihilismu. Nebude to tentokrát jiné, opět se vymyslí nějaká zhůvěřilost, která se čtyřikrát změní po pár dnech, aby z ní ve výsledku byla jen směšná formalita.

Jen příznivci škodolibosti mohli mít svých pár momentů. Jako když celá parlamentní opozice a její fanoušci okusili, jaké je to být na straně protestní volby, která vynáší do pozic Trumpa, Babiše se Zemanem nebo jiné postpravdivé populisty. Volba, ve které máte jen takový ždibec moci, se kterým nemůžete nic zlepšit, hájit svoje zájmy, můžete jen škodit tím, že svou sebedestruktivní volbou způsobíte nepříjemnost i těm s máslem na hlavě. Ať už to byla volba neuvědomělá, hořká a symbolická, nebo uvědomělá plynoucí z poznání, že jakákoli jiná by byla horší. Takový to byl majstrštyk, hodit klacek do kola, které se špatně točí. Získaný podíl spoluviny na stavu a další řada zbytečně mrtvých jistě stály za to.

Jako jsme se kolektivně loni na jaře upnuli k roušce jako symbolu a bohužel také jako k všespásnému řešení nebo, absurdně, jako symbolu totality, překážce být totální sobec, letošní jaro budou tímto kontroverzním symbolem respirátory. Respirátory, které snad už ze zvyku vláda nařídila, ale nezařídila.

Bojujeme tak teď jednu z posledních bitev války před prchavým příměřím v létě. Nebojujeme už o životy, o zdraví, o ekonomiku či cokoli, co je nám drahé. Bojujeme už jen o to, jak dlouhý a šeredný bude konečný účet. Nemůžeme ho tentokrát – pro mnohé poprvé – nechat zaplatit někoho jiného. Nemůžeme se z placení ani jinak vyvléci, ale pořád můžeme ovlivnit, kolik budeme platit na úrocích a jak dlouho. Očividně jsme se s virem žít nenaučili, jak mnozí tvrdili, že je to nevyhnutelné. Zato on se naučil žít s námi a to, že jsme na špici v jeho šíření, se nám odvděčí vlastní, českou mutací.

Jedno otřepané ezo-klišé praví, že v nás zvítězí ten ze dvou vlků, kterého krmíme. Možná bychom mohli začít krmit lva místo vší a blech, které krmíme jen proto, že podrbat se na svědivém štípanci je tak úlevné.



0
Vytisknout
2727

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021