Jak to dopadne s Ukrajinou (a se světem)?

7. 3. 2022 / Václav Hořejší

čas čtení 6 minut

To, co se ještě před několika týdny zdálo nemyslitelné, stalo se skutečností – Rusko brutálně přepadlo Ukrajinu. My, kteří jsme v uplynulých letech veřejně oponovali tomu, co se nám jevilo jako “protiruská hysterie”, jsme se fatálně mýlili. Teď nemá valný smysl spekulovat o tom, kde jsou kořeny nynější hrozivé situace, a jestli Západ neměl v posledních 30 letech dělat něco jinak. Nesrovnatelně naléhavější je samozřejmě otázka, jak a kdy nynější krize skončí tak, aby to nebyla naprostá katastrofa.

První scénář, který by se většině z nás líbil nejvíce, je tento:

Ukrajina se po několika dalších týdnech urputných bojů ubrání, Rusko se v důsledku vojenských neúspěchů a tvrdých důsledků ekonomických sankcí stáhne, a dříve nebo později dojde k odstranění Putina a jeho nahrazení prozíravějšími pragmatiky, kteří postupně povedou Rusko k demokratizaci a opětnému spřátelení se Západem.

K takovému dlouhodobě ideálnímu výsledku by mělo vést důsledné vytrvání v nynější západní podpoře Ukrajiny; krátkodobou cenou za takové řešení by bylo mnoho dalších obětí na obou stranách konfliktu, jakož i těžké ekonomické důsledky protiruských sankcí také pro země EU a NATO.

Toto řešení se prozatím zdá málo pravděpodobné, protože Putin má zřejmě doposud vysokou podporu ruského obyvatelstva a nejsou známky existence nějakého významného odporu proti současné „speciální operaci“ mezi ruskou politickou, ekonomickou a vojenskou elitou. Je možné, že se toto začne brzy měnit, až Rusové pocítí důsledky sankcí a až i těch jejich válečných obětí bude neúnosně přibývat, ale moc bych na to nespoléhal.

Někteří se domnívají, že dosažení takového výsledku (v podstatě kapitulace Ruska) by napomohlo přímé zapojení NATO, a to hlavně použitím západních leteckých sil, které by zabránilo ovládnutí ukrajinského vzdušného prostoru Ruskem. Něco takového by ale téměř jistě vedlo k velkému, pravděpodobně jadernému konfliktu Ruska a NATO, což se jeví jako téměř nepředstavitelné.

Většinou nyní říkáme, že ta hrozba ruskými jadernými zbraněmi je jen strašák, k jehož skutečnému použití by se Rusko neodhodlalo. Ještě před dvěma týdny si ale většina politiků a komentátorů podobně myslela, že Rusko na Ukrajinu nevtrhne („bylo by to přece iracionální, Putin není blázen, co by z toho měli?“)… Sázka na ruskou racionalitu je tedy i ve věci použití jaderných zbraní nejspíše příliš riskantní.

Rusko se může cítit v takové obludné válce zvýhodněno svou obrovskou rozlohou; hustě osídlená západní Evropa nebo obě pobřežní oblasti USA by pravděpodobně utrpěly daleko horší ztráty. Už jen uvažovat o něčem takové člověku nahání husí kůži…

Méně optimistickou variantou je dlouhodobý „zamrzlý“ konflikt, během kterého by ruská ani ukrajinská strana nebyla schopna dosáhnout vítězství, resp. uznat porážku a boje by pokračovaly dlouhé měsíce nebo i roky, asi tak, jak tomu bylo třeba v jugoslávských konfliktech. I takový vývoj se zdá být nepravděpodobný vzhledem k velké vojenské převaze Ruska a neochotě sil NATO k přímé, byť i jen omezené vojenské pomoci.

Další možnou (a celkem pravděpodobnou) variantou je vojenská porážka a kapitulace Ukrajiny během několika příštích týdnů, následovaná pravděpodobně rozdělením Ukrajiny na východní část pod kontrolou Moskvy a část západní, která by se orientovala spíše na západ, ale se zavázala by se k neutralitě a „finlandizaci“, a bylo by jí Ruskem případně dovoleno v budoucnu vstoupit do EU (nikoli však do NATO).

Mírnější variantou by bylo zachování celistvosti Ukrajiny (kromě Krymu) za obdobných podmínek. Lze si představit, že s něčím takovým by nakonec mohl souhlasit i Západ (ačkoli nyní se to zdá naprosto vyloučené). Takový výsledek by asi Rusko mohlo prezentovat jako úspěch, ale není jasné, jestli by se s takovým řešením smířili obyvatelé té východní části (připomeňme ale, že podobný scénář se nakonec uskutečnil úspěšně v Čečensku).

Nynější situace vyvolává odvěké otázky o tom, jestli je správnější zásadový ozbrojený odpor proti agresorovi, a to i za cenu velkého počtu obětí (viz odpor Poláků po přepadení Německem v roce 1939), nebo pragmatické (často hodnocené jako „zbabělé“) podvolení se silnému agresorovi, které ale minimalizuje počet obětí i ekonomické škody (kapitulace bez boje Československa v roce 1938 a 1939).

Často se správně (ale s vědomím toho, jak nakonec vše dopadlo) zdůrazňuje, že kdyby západní mocnosti neustoupily Hitlerovi v Mnichově, mohlo sice dojít k válce s Německem, ale jejích obětí by bylo nesrovnatelně méně, než obětí 2. světové války, ke které by pravděpodobně vůbec nedošlo.

Při úvahách o tom, jak by se Západ měl zachovat nyní, nelze ovšem pominout jednu zásadní skutečnost – nacistické Německo nemělo jaderné zbraně...

Podle mého, do značné míry pacifistického názoru (ale také ve shodě s recentní rezolucí Valného shromáždění OSN) by bylo nejlepší uzavření okamžitého příměří a jednání o urovnání konfliktu – výsledkem by jistě byl kompromis, který by ale žádná strana asi nemohla považovat za uspokojivý. Zachránil by ale spoustu životů a odvrátil by hrozbu jaderné katastrofy…

Co když ale mají pravdu ti, kteří se domnívají, že vytrvalý vojenský odpor napadené Ukrajiny a tvrdé sankce proti Rusku povedou k tomu výše uvedenému optimálnímu řešení, a že se přitom nedočkáme jaderné katastrofy? Nakonec – nemožné to není, vždyť i USA nakonec opakovaně uzavřely dohody, které byly pro ně v zásadě „nevítězství“ či doslova ponižující porážky, ale ukončily bezvýchodné konflikty (v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu). A Rusko (resp. SSSR) něco podobného udělalo v případě karibské krize a později v Afghánistánu, nemluvě o tom všem, co následovalo po rozpadu SSSR.

A jen na závěr – hrozně rád bych věděl, co se dozvěděl izraelský premiér během své šabatové mise…


0
Vytisknout
4410

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2022