Jak se ve vztahu ke Kremlu konečně vyvarovat omylů

4. 4. 2022

Každý prezident věří, že on sám disponuje sílou charakteru, která mu umožní vyřešit problémy, jež nikdo z předchůdců řešit nedokázal. Podobně kritici Kongresu předpokládají, že určitě musí existovat něco, na čem mohou USA a Rusko spolupracovat. Dokud však nedojde k zásadní změně v Kremlu, budou tyto snahy nadále ničeny skutečností, že hlavní zájmy Ruska se zásadně liší od našich.

Tato tendence se netýká pouze prezidentů. Den po 11. září informovali vysocí představitelé CIA pověření bojem proti terorismu prezidenta Bushe v Bílém domě. Ujistili ho, že svět se změnil a že Rusové budou klíčovými spojenci v boji proti al-Kájdě. Následujícího dne přišel ředitel CIA George Tenet za těmi z nás, kteří řídili ruský program CIA, s žádostí o další materiál, který by Bílému domu poskytl o tom, jakou pomoc lze od Rusů očekávat.

Netušili jsme, že se v Bílém domě objevilo téma Ruska, oněměli jsme úžasem. Ti z nás, kteří na ruských otázkách pracovali roky, věděli, že neexistuje způsob, jak by se Rusové mohli stát skutečnými spojenci. Putin skutečně rychle využil příležitosti, aby ospravedlnil svůj vnitřní zásah proti islamistům uvnitř Ruska. Brzy jsme postavili do kontrastu "globální válku proti terorismu" prezidenta Bushe s Putinovou verzí, kterou jsme označili za !globální válku proti čečenskému teroru". Navzdory nově nalezenému zaměření na boj proti terorismu v USA Rusko nikdy neztratilo ze zřetele svého hlavního nepřítele – USA. Dokonce cynicky přidali jména důstojníků CIA, ruských disidentů a dalších nepřátel Putinova režimu k "teroristickým zpravodajským informacím", které sdíleli se svými partnery po celém světě.

I když je tedy spravedlivé označit politiku Obamovy administrativy vůči Rusku za selhání, je těžké pochopit, jak to mohlo být jinak. Bushova politika také selhala a je těžké si představit, že nějaký prezident bude mít více štěstí při provádění politiky z velké části závislé na přenastavení se do přátelského, kooperativního režimu, dokud je Putin u moci. Putinovy ​​základní zájmy jsou přímo proti našim a on se označil za vůdce globálního protiamerického. hnutí. Bez změny našich hodnot a odevzdání se Putinovu pohledu na svět žádná americká administrativa pravděpodobně významně nezmění ruské chování.

Sýrie je vynikajícím příkladem toho, jak Putin prosazuje své cíle na světové scéně na úkor Spojených států. Hlavním zájmem Ruska v Sýrii je ukázat světu, že Rusko je velmoc. Putin chce zdůraznit, že tam, kde selhaly Spojené státy, se daří Rusku. I když by se dalo namítnout, že Rusko jedná v Sýrii, aby si zachovalo základnu v teplém moři v přístavu Tartús, pro Putina je to drobnost. Místo toho je jeho skutečným cílem napadnout Spojené státy, kdekoli to bude možné. Bohužel, Obamova administrativa se stala hybatelem, když selhala v aktivní roli v Sýrii, a tak ponechala Putinovi taktickou příležitost k využití. Víra prezidenta Obamy, že Putin v Sýrii klopýtne, se možná ještě naplní, ale mezitím se Rusko na světové scéně jeví jako autoritativní a silné. Pro Putina je to výhra. A zatímco ruské nerozlišující bombardování a ničení nemocnic vytváří humanitární krizi, Kreml cynicky odpovídá prohlášením, že zabíjí "teroristy".

Zatímco Putin i Trump sdílejí šovinistický pohled na svět s nulovým součtem a projevili zájem o spolupráci, lepší osobní vztah nevydrží. Bývalý důstojník KGB Putin se pokusil využít Trumpovo ego k jeho manipulaci, stejně jako to udělal s minulými prezidenty. Potřebuje udržet USA jako nepřítele svých vlastních lidí. Pokud přestanou ze všech svých neduhů obviňovat USA, mohli by místo toho začít obviňovat samotného Putina. Stejně tak Rusko má dlouhou dobu tendenci chovat se ke svým sousedům buď jako k nepřátelům, nebo vazalům. Kreml vidí Spojené státy jako existenční hrozbu a věří, že americká podpora demokratických principů je ve skutečnosti tajnou snahou o změnu režimu v Moskvě.

Je také téměř nevyhnutelné, že Rusko znovu ukáže své pravé barvy a zničí jakoukoli dobrou vůli zplozenou novým obyvatelem Bílého domu. Institucionalizované používání lží a podvodů téměř znemožní jakémukoli americkému prezidentovi vybudovat si zdravý a fungující vztah s Putinovým režimem. Nedávné zprávy zdůraznily ruské snahy zasít chaos v Evropě prostřednictvím neúnavné dezinformační kampaně, přímého převzetí Krymu a východní Ukrajiny, bombardování nemocnic a civilistů v Sýrii, vraždění novinářů a představitelů opozice, neustálé špionáže a kybernetických krádeží, státem sponzorovaného olympijského dopingu a sestřelení civilních dopravních letadel. Dokonce i ruští paralympionici nesměli soutěžit kvůli systematickému, státem podporovanému podvádění.

Pro Američany je těžké přijmout fakt, že nemůžeme jednoduše změnit věci k lepšímu. Existují prvky amerického charakteru, které nám pomohly získat ve světě oblibu, ale znesnadňují udržení konzistentního zahraničněpolitického přístupu ke státům, jako je Rusko.

Ze života v zemi chráněné dvěma oceány a přátelskými sousedy se rodí americká nevinnost. Většina Američanů se příliš nestará o jiné země. Máme šťastnou naivitu a smysl pro optimismus, že dokážeme vyřešit všechny problémy, pokud se jim budeme věnovat. Máme tendenci si o druhých myslet to nejlepší a věříme, že věci budou fungovat. Jedním z úspěchů ruské zahraniční politiky je schopnost Kremlu cynicky využívat tohoto amerického optimismu, často předstírat počáteční podporu americkým iniciativám, jen aby nakonec překroutil okolnosti ke svým cílům, takže USA zůstanou zdánlivě poražené.

Personalizujeme také zahraniční politiku. Bez ohledu na to, jak špatné věci jsou, každý nový prezident má tendenci si myslet, že vytrvalé problémy jsou vinou jeho předchůdce a že jejich jedinečná směs dovedností a osobnosti může věci změnit k lepšímu. To se samozřejmě netýká jen prezidentů. V CIA jsme tomu říkali syndrom "ještě mě neviděli". Zdálo se, že každý nový ředitel byl přesvědčen, že jeho jedinečné schopnosti a vítězná osobnost mohou napravit složitý vztah s Pákistánem. Každý ředitel to zkusil a všichni selhali. Stejné je to s Ruskem. Lidé v mnoha výkonných agenturách a v celém Kongresu nevyhnutelně pronášejí něco ve smyslu: "Určitě existuje něco, na čem bychom mohli s Rusy blíže spolupracovat". Kreml na oplátku rutinně využívá tohoto kuriózního názoru a důsledně uplatňuje politiku nulového součtu vůči USA. Cokoli, co je špatné pro Ameriku, je dobré pro Rusko.

Pokud je to možné, prezident by se měl snažit vyvarovat chyb svých předchůdců. Zkušenost nás naučila, že Rusko nesdílí západní, internacionalistické hodnoty a že Putinovy ​​zájmy se nezmění jen proto, že je v Bílém domě nový nájemník. Nový prezident by se dále neměl stát obětí názoru, že Rusko je zemí na vzestupu a že USA se musí přizpůsobit nové realitě. Rusko má slabou ekonomiku, málo přátel a málo pozitivního, co může světu nabídnout. Západ stále drží většinu karet, i když Putin získal krátkodobé taktické výhody díky manévrovatelnosti dostupné státu řízenému jednou osobou. Důsledná americká politika podpory našich spojenců a obrany našich hodnot je něco, co Rusko nemůže dlouhodobě překonat. Jak v New York Times prohlásil bývalý americký diplomat a expert na Rusko Stephen Sestanovich, "klíčem k získání respektu pana Putina – a zajištění jeho zdrženlivosti – je neponechat žádné pochybnosti o americké vojenské, ekonomické a diplomatické síle".

Celý text v angličtině: ZDE