Půlnoční les

17. 5. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut

Kdo z vás měl někdy možnost ocitnout se v půlnočním lese ví, že tento les je zcela jiný než ten denní, neboť je více magický. A právě tuto jeho tajemnost zachytila na svém stejnojmenném leptu z roku 2013 světově uznávaná česká malířka a grafička, jejíž cesta za jejím snem, živit se uměním nebyla zrovna lehká, ale zdařila se. Vzhledem k tomu, že nebyla přijata na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, nasměroval osud její kroky do Velké Británie, kde kromě toho, že začínala jako au - pair, zápasila i s angličtinou. Ale tyto jazykové nesnáze hravě zvládla, a tak získala místo jako hostující umělkyně a lektorka grafiky na výběrové škole, kde se osobně setkala i s královnou Alžbětou II., která si vybrala jednu z jejích grafik, Míla Fürstová.


Paní Fürstová, jak na toto setkání vzpomínáte?

 

Královna Alžběta je jednou z nejznámějších světových osobností, a tak když přijela do Cheltenham Ladies College, kde jsem pracovala a procházela školní zahradou, měla jsem pocit, že vidím člověka, kterého odmalička znám, jako bych po letech viděla jednu ze svých českých tet. Všichni kolem mě se důkladně připravovali na protokol, který musím dodržet (udělat pukrle, počkat, až královna osloví mě, nedotýkat se), ale když královna přišla ke mně, převážila ve mně prostě taková česká vřelost a velmi přátelsky jsem ji potřásla rukou. Naprosto jsem tím porušila vše předepsané, ale královna se z toho vzpamatovala rychle a ve své profesionalitě mě obdařila zářivým úsměvem. Zaujalo mě, jak z ní sálalo světlo a jedinečná lidská krása.

Když se ve svých myšlenkách,vrátíte ke svým úplně prvním výtvarným pokusům, v kolika letech se ocitnete?

Je mi pět let a učíme se ve školce nakreslit tři ovály na sobě a z vrchního oválu vede dlouhý obdélník. Má to být ruský tank, co nás zachránil ve 2. světové válce. Pamatuju si, že mě bavilo místo oválu nakreslit na sobě tři kruhy a vytvořit tak místo tanku sněhuláka:)

A jako malé dítko jste raději kreslila pastelkami nebo křídami po asfaltovém chodníku?

Kreslila jsem, kde se dalo a čím se dalo. Měla jsem to štěstí, že jsem od svých šesti let chodila do Lidové školy umění v Hradci Králové a tam jsem si zkusila například lynorit a suchou jehlu, čili základ grafiky, která je dnes mou profesí. Dnes, když mám sama tady v Anglii malé děti, uvědomuji si, jak úžasný a ve světě unikátní je náš český systém Lidových škol umění, moc bych si přála, aby tady v Anglii existovalo něco podobnéh

Přistihla jste se někdy, že byste uvažovala nad tím, čím by jste byla, kdybyste nebyla výtvarnicí?

Říká se, že k tomu, aby byl člověk opravdu dobrý ve své profesi, musí odpracovat 10 000 hodin. Já už těch hodin za více než dvacet let mám odpracováno hodně, ale s každou hodinou navíc si zároveň uvědomuju, kolik toho ještě neumím. A o to více pak neumím věci, nad kterými jsem neztrávila tisíce hodin a které jsou mimo umění. Proto asi nad alternativními profesemi moc neuvažuji na mé práci mě ale nejvíce přitahuje to, že mohu přivádět na svět nové věci a že se mohu zabývat lidským nitrem, takže by mě určitě zajímalo hodně tvořivých profesí, ale ze srdce bych svou práci dělala i kdybych byla třeba psycholožkou a nebo porodní bábou:)

Ve vašem druhém domově, neboť Anglie se jím stala, jste se proslavila návrhem podoby šestého studiového alba Ghost Stories pro britskou rockovou skupinu Coldplay. Byl to ten pomyslný odrazový můstek ve vaší další kariéře?

Moje spolupráce s Coldplay pro mě byla naprosto zásadní. Nejen, že má díla skrze Coldplay obletěla celý svět a já upřímně nemohla uvěřit tomu, co se děje, že moje kresby pokrývají bilboardy v Londýně, New Yorku, Tokyu...že jsou mé práce promítány na stropy legendárních koncertních sálů, že mi najednou volají desítky novinářů z celého světa. Bylo to celé, jako sen. V centru toho snu ale byly stovky hodin v mém ateliéru, kdy jsem skloněná nad grafickými destičkami převyprávěla příběh Ghost Stories a to vše ve velmi těsném kontaktu se skupinou, s téměř denními konzultacemi a společným hledáním nápadů. Během spolupráce s Coldplay jsem se naučila, že jako umělec nemusím vždy pracovat v izolovaném monologu, ale že tvořivý dialog s nesmírně inspirativními lidmi může přivést na svět něco úžasného.

Kromě toho jste autorkou mnoha dalších děl, z nichž vybírám Modrý sen III., Let, Zvěstování III., či Londýn na slunci. Všechna jste vytvořila technikou leptu, což je velmi náročná grafická technika. Čím to, že se stala vaší nejoblíbenější?

Máte pravdu Soňo, technika leptu je velmi komplexní. Pochází z 15. století a asi není úplně samozřejmou volbou pro současného umělce. Mě na této technice fascinuje a nesmírně baví to, že se jedná o jakýsi dialog mezi mnou a grafickou deskou a posléze vlhkým papírem, na který tisknu. Lept má mnoho kroků a každý z nich může přinést překvapení a tudíž další tvořivou inspiraci kreslím na zinkové destičce, kterou jsem si před tím nahřála a pokryla voskovým povrchem, který jsem začoudila svíčkou. Linka mé kresby obnažuje zinek pod voskovým krytem. Když je kresba (která mi často trvá několik týdnů) hotova, ponořím desku do kyselinové lázně a ta vyleptá nakreslené linky. Poté smyji voskový kryt a deska je připravena k tisku. Vtírám do vyleptaných linek tiskařskou barvu a povrch desky pak jemně čistím tak, aby barva zůstala jen ve vyleptaných linkách. Poté, co je destička takto připravena, tisknu na vlhký papír.

Jak se chráníte před těmi kyselinovými výpary, které při této tvůrčí technice vznikají?

Kyselinou leptám zinkové desky ve své prádelně, otevřu obrovské okno a dveře vytvořím tak průvan, během samotného leptání odcházím a jen kontroluji tak třikrát, než desku z kyseliny vytáhnu a omyju vodou.

Stala se někdy vaše velká zelená zahrada, na níž se díváte skrze velké okno svého ateliéru vaší inspirací?

To, že se dívám do klidu krásné zeleně a vzrostlých stromů je pro mě nesmírně důležité. Často, když přemýšlím o dalším tvořivém kroku, upřu oči do zahrady a najednou vidím tolik krásné aktivity a energie. V zahradě se střídá nejrůznější ptactvo od červenek, holubů přes sojky, straky až po racky...a do toho se jak utržené ze řetězu honí šedé veverky. V době Covidu, kdy ulice našeho města utichly se nám na zahradě narodilo pět malých liščátek. Naprosto okouzleni jsme je s dětmi a manželem z okna sledovali za soumraku. Všechny tyto zázraky pak nemohu než nenakreslit do svých grafik...kreslím vždy, co právě cítím a co vidím.

Jste také autorkou orlích křídel na minerálních vodách. Představují křídla nejen těchto dravců, ale třeba i andělů pro vás tu vysněnou cestu k tvůrčí svobodě a svobodnému vyjádření svých snů, fantazií a představ?


Ano, křídla jsou pro mě opravdu silným symbolem. Představují odpoutání se od zemské přitažlivosti, od pravidel. Symbolizují pro mě nejenom svobodu, naději a perspektivu a křehkost, ve které je síla, ale zároveň taky všechno, co znamená být umělcem.

V jednom ze svých rozhovorů jste se zmínila, že byste také ráda zkusila navrhnout divadelní scénu. Splnilo se vám toto přání?

Já jsem každý den vděčná za to, kolik uměleckých přání se mi vůbec splnilo. Myslím, že bych jako malá stydlivá holka, co chodila v Hradci Králové do lidové školy umění nevěřila tomu, že se opravdu stanu umělcem, natož tomu jak skvělé projekty se mi podařilo dělat. Pořád mám pocit, že nesmím nikdy slevit z tvrdé práce, abych si to všechno vůbec zasloužila. A tak, když se objeví nádherný projekt, snažím se do něj dát všechno a to se stalo za poslední dva roky třeba s Kyticí, či Babičkou. Divadelní scéna mi zatím nepřišla do cesty a kdyby byla bývala přišla, tak bych ji časově nezvládla. Věřím, že pokud přijít má, tak přijde v ten správný čas.

V řadě vašich prací vystupuje do popředí lidská duše. Co vás na ní nejvíce fascinuje/přitahuje?

Lidská duše je ta největší, nejkrásnější, nejtajemnější věc, kterou máme. Zračí se v ní celý vesmír, životy naše i všech kolem nás, zračí se v ní lidské naděje a všechno, co znamená být člověkem. Lidská duše je bezbřehá a fascinující a mě moc baví se v ní ztrácet a nalézat poklady, které pak mluví přímo k duším těch, kteří se mému umění otevírají.

Světovými kritikami jste označována jako jeden z nejlepších a nejoriginálnějších grafických umělců. Jak si vysvětlujete to nepřijetí na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?

Děkuju za slova chvály, myslím si, že i světové kritiky se mohou mýlit. Abych pravdu řekla, v době, kdy to nepřijetí v Čechách přišlo jsem to cítila jako obrovskou ránu, ale v momentě, kdy mě přijali na vysokou uměleckou školu v Británii a posléze i na Královskou Akademii v Londýně, jsem to už vůbec neřešila. Necítila jsem to jako příkoří, jen jsem se dívala dopředu a se zápalem jsem tvořila. Na pražské vysoké škole určitě měli svoje důvody, proč mi nedat příležitost, ale nakonec pro mě tato překážka byla obrovská výhra a zároveň mě to naučilo vnímat i další překážky ne jako signál, že cesta dále nevede ale jako signál, že cesta vede jinudy.


Děkuji za rozhovor.


Já, děkuji.


0
Vytisknout
5407

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2022